Recenze: Bianca Bellová – Mona

Vytvořeno 18. 9. 2019 1:00

Autor: Jiří Lojín

Nová kniha Bianky Bellové bude vzbuzovat emoce a mnoha kritikům a recenzentům poskytne vítanou záminku pro broušení vlastního ostrovtipu a prezentaci svých neomylných názorů a pevných zásad. To je první myšlenka, která člověka při čtení knihy napadne. Pro úplnost ještě název: Mona.

Schopnost nalézt téma, které přiměje čtenáře k zamyšlení, či dokonce k veřejnému vyjádření svého úsudku, představuje jednu z hlavních složek kvalitní literatury. Tou druhou je umění vyprávět. Bianca Bellová má oboje a v minulých knihách o tom jednoznačně přesvědčila čtenáře i kritiku. Její předchozí román Jezero (recenze zde) si kromě úspěchu na domácí literární scéně dobyl i uznání ve světě, o čemž svědčí překlad do mnoha jazyků. 

Přesto mám dojem, že Mona zamířila ještě dále. Jezero reaguje na téma migrace, hýbající sdělovacími prostředky celého světa, vnucuje se tak myšlenka, zda nevyužívá vzedmutou mediální vlnu. Způsob, jakým ji autorka zpracovává, je ovšem originální a nenese známky populizmu či zneužití módního tématu. Lze říct, že Mona na Jezero navazuje, ale pokud považujeme migraci za důsledek, Bianca Bellová v novém románu ukazuje na příčinu. 

Jsou spisovatelé, tvořící v soukromí, jejich texty pak mluví samy za sebe, o svém autorovi toho vypovídají velmi málo. Bianca Bellová je otevřenější a ke komunikaci často a otevřeně používá nejen literární časopisy, ale i sociální sítě. Proto lze jednoduše najít spojitost mezi Monou a skutečnými aktivitami autorky knihy. Její článek Proč nejsem feministkou, zveřejněný na portálu iLiteratura do značné míry předznamenává téma, jemuž se její nový román věnuje. Čtenář si tak může být jistý, že Mona není pouhou fabulací, textem, který by stavěl na chabých základech bez skutečné znalosti problému. Ale asi už nastal čas přestat okolo knihy kroužit a napsat něco i o jejím obsahu.

Anotace hovoří o tom, že se děj odehrává na troskách starého světa. To může potenciálního čtenáře poněkud zmást, bude očekávat postapokalyptický román. Ostatně ty jsou dnes v módě. Ale tak jasné to není. Pokud bychom takovou interpretaci připustili, musíme se zároveň smířit s myšlenkou, že žijeme v postapokalyptickém světě již nyní. Ale pokud sedíme v pohodlí svého domova, sotva můžeme uvažovat o tak pochmurných věcech. Ve skutečnosti však onen starý svět reprezentujeme a z něj se pravděpodobně již teď stávají trosky. My se jen na tento proces díváme jakousi zpomalenou optikou svých jepičích životů. Z historického hlediska se jedná o sekundy.

Svět, do něhož nás autorka zavádí, není specifický časem ani místem, avšak je možné ho lokalizovat do éry, kdy selhala naše kultura a nastoupila náboženská diktatura. Její rysy jsou dobře známé z muslimského světa, v němž panuje právo šaría. Izolované místo, chátrající a pomalu umírající, marně bojuje s džunglí, prorůstající do staveb. Někde okolo probíhá válka, pravděpodobně za svatou věc. Do nemocnice, v níž pracuje hlavní hrdinka Mona jako zdravotní sestra, stále přivážejí zraněné. Chybí léky, antibiotika i utišující prostředky. 

Autorka scénu pouze načrtává, čtenář si musí mnoho domyslet, ale není to tak těžké, pokud se člověk alespoň trochu zajímá o to, co se děje za prahem jeho domu. Podstatný je osud lidí, kteří v těchto podmínkách žijí, často jako lidé druhé (možná i nižší) kategorie. Nejde pouze o zemi zuboženou válkou a nedostatkem, ale o postavení ženy v takové společnosti. Na ně je autorka zvlášť citlivá, jak vyplývá z jejího výše zmíněného článku i v následujících diskuzích o něm. V tomto ohledu naše společnost – potažmo celá západní společnost – řeší raději pseudoproblémy, aby se nemusela zabývat problémy skutečnými. Tak je to pohodlnější.

Zajímavým momentem jsou jména hrdinů – některá jsou inspirována arabskými zeměmi, jiná evropská, jako kdyby to mělo symbolizovat míchání a prorůstání kultur. Začátek knihy je poněkud Fuksovský v pohledu dívky i v jejím monologu, jako když pan Theodor Mundstock hovoří s tvorem Monem. Dojem umocňují i jména počáteční scény – Mona, hlavní hrdinka a volek Mun. 

Mona je kniha s výrazným tématem, poutavě vyprávěná, citlivě, ale bez patosu. Přestože je příběh spíše komorní, má přesah, komentuje stav současné společnosti. Ta sice k nám zasahuje jen okrajově, ale pokud vnímáme to, jak se svět zmenšil, nesmíme ho ignorovat. Bianca Bellová je zkušená, vyzrálá autorka, ale stále má před sebou budoucnost, o níž se můžeme jen dohadovat. 

Název: Mona

Autor: Bianca Bellová

Nakladatel: Host

Vydání: 1.

Rok: 2019   

Stran: 167 

ISBN: 978-80-7577-962-5

Komentáře   

 

+1 Odp.: Konce starého světa v románu — Čtenář 2019-09-21 14:47

Tak zrovna Jezero je hrozná kniha, stylisticky, fabulačně i myšlenkově. Rozruch okolo (nejen) této knihy ukazuje, jak špatně na tom současná česká literární scéna vlastně je. Ale ten úpadek možná probíhá i jinde, i když není tak drastický jako u nás. Při četbě Whiteheadovy Podzemní železnice (Pulitzerova cena + National Book Award) jsem jen kroutil hlavou a v myšlenkách se vracel k Morrisonové a Faulknerovi. (Není to špatná kniha, ale stavět ji na piedestal?) Pokud jde o Bellovou, zoufale jí chybí jeden základní předpoklad umělecké tvorby. Říká se mu talent.

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

Přidat komentář

JComments