Recenze: Knihy pro dospělé

Recenze: Bianca Bellová – Mona

1 1 1 1 1 (2 hlasů)
5

Nová kniha Bianky Bellové bude vzbuzovat emoce a mnoha kritikům a recenzentům poskytne vítanou záminku pro broušení vlastního ostrovtipu a prezentaci svých neomylných názorů a pevných zásad. To je první myšlenka, která člověka při čtení knihy napadne. Pro úplnost ještě název: Mona.

 

monaSchopnost nalézt téma, které přiměje čtenáře k zamyšlení, či dokonce k veřejnému vyjádření svého úsudku, představuje jednu z hlavních složek kvalitní literatury. Tou druhou je umění vyprávět. Bianca Bellová má oboje a v minulých knihách o tom jednoznačně přesvědčila čtenáře i kritiku. Její předchozí román Jezero (recenze zde) si kromě úspěchu na domácí literární scéně dobyl i uznání ve světě, o čemž svědčí překlad do mnoha jazyků. 

 

Přesto mám dojem, že Mona zamířila ještě dále. Jezero reaguje na téma migrace, hýbající sdělovacími prostředky celého světa, vnucuje se tak myšlenka, zda nevyužívá vzedmutou mediální vlnu. Způsob, jakým ji autorka zpracovává, je ovšem originální a nenese známky populizmu či zneužití módního tématu. Lze říct, že Mona na Jezero navazuje, ale pokud považujeme migraci za důsledek, Bianca Bellová v novém románu ukazuje na příčinu. 

 

Jsou spisovatelé, tvořící v soukromí, jejich texty pak mluví samy za sebe, o svém autorovi toho vypovídají velmi málo. Bianca Bellová je otevřenější a ke komunikaci často a otevřeně používá nejen literární časopisy, ale i sociální sítě. Proto lze jednoduše najít spojitost mezi Monou a skutečnými aktivitami autorky knihy. Její článek Proč nejsem feministkou, zveřejněný na portálu iLiteratura do značné míry předznamenává téma, jemuž se její nový román věnuje. Čtenář si tak může být jistý, že Mona není pouhou fabulací, textem, který by stavěl na chabých základech bez skutečné znalosti problému. Ale asi už nastal čas přestat okolo knihy kroužit a napsat něco i o jejím obsahu.

 

Anotace hovoří o tom, že se děj odehrává na troskách starého světa. To může potenciálního čtenáře poněkud zmást, bude očekávat postapokalyptický román. Ostatně ty jsou dnes v módě. Ale tak jasné to není. Pokud bychom takovou interpretaci připustili, musíme se zároveň smířit s myšlenkou, že žijeme v postapokalyptickém světě již nyní. Ale pokud sedíme v pohodlí svého domova, sotva můžeme uvažovat o tak pochmurných věcech. Ve skutečnosti však onen starý svět reprezentujeme a z něj se pravděpodobně již teď stávají trosky. My se jen na tento proces díváme jakousi zpomalenou optikou svých jepičích životů. Z historického hlediska se jedná o sekundy.

 

Svět, do něhož nás autorka zavádí, není specifický časem ani místem, avšak je možné ho lokalizovat do éry, kdy selhala naše kultura a nastoupila náboženská diktatura. Její rysy jsou dobře známé z muslimského světa, v němž panuje právo šaría. Izolované místo, chátrající a pomalu umírající, marně bojuje s džunglí, prorůstající do staveb. Někde okolo probíhá válka, pravděpodobně za svatou věc. Do nemocnice, v níž pracuje hlavní hrdinka Mona jako zdravotní sestra, stále přivážejí zraněné. Chybí léky, antibiotika i utišující prostředky. 

 

Autorka scénu pouze načrtává, čtenář si musí mnoho domyslet, ale není to tak těžké, pokud se člověk alespoň trochu zajímá o to, co se děje za prahem jeho domu. Podstatný je osud lidí, kteří v těchto podmínkách žijí, často jako lidé druhé (možná i nižší) kategorie. Nejde pouze o zemi zuboženou válkou a nedostatkem, ale o postavení ženy v takové společnosti. Na ně je autorka zvlášť citlivá, jak vyplývá z jejího výše zmíněného článku i v následujících diskuzích o něm. V tomto ohledu naše společnost – potažmo celá západní společnost – řeší raději pseudoproblémy, aby se nemusela zabývat problémy skutečnými. Tak je to pohodlnější.

 

Zajímavým momentem jsou jména hrdinů – některá jsou inspirována arabskými zeměmi, jiná evropská, jako kdyby to mělo symbolizovat míchání a prorůstání kultur. Začátek knihy je poněkud Fuksovský v pohledu dívky i v jejím monologu, jako když pan Theodor Mundstock hovoří s tvorem Monem. Dojem umocňují i jména počáteční scény – Mona, hlavní hrdinka a volek Mun. 

 

Mona je kniha s výrazným tématem, poutavě vyprávěná, citlivě, ale bez patosu. Přestože je příběh spíše komorní, má přesah, komentuje stav současné společnosti. Ta sice k nám zasahuje jen okrajově, ale pokud vnímáme to, jak se svět zmenšil, nesmíme ho ignorovat. Bianca Bellová je zkušená, vyzrálá autorka, ale stále má před sebou budoucnost, o níž se můžeme jen dohadovat. 

 

Název: Mona

Autor: Bianca Bellová

Nakladatel: Host

Vydání: 1.

Rok: 2019   

Stran: 167 

ISBN: 978-80-7577-962-5

 

Komentáře   

 
Čtenář
+1 Odp.: Konce starého světa v románuČtenář 2019-09-21 14:47
Tak zrovna Jezero je hrozná kniha, stylisticky, fabulačně i myšlenkově. Rozruch okolo (nejen) této knihy ukazuje, jak špatně na tom současná česká literární scéna vlastně je. Ale ten úpadek možná probíhá i jinde, i když není tak drastický jako u nás. Při četbě Whiteheadovy Podzemní železnice (Pulitzerova cena + National Book Award) jsem jen kroutil hlavou a v myšlenkách se vracel k Morrisonové a Faulknerovi. (Není to špatná kniha, ale stavět ji na piedestal?) Pokud jde o Bellovou, zoufale jí chybí jeden základní předpoklad umělecké tvorby. Říká se mu talent.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Soutěže

Aktuality

  • Více času na čtení (tentokrát trochu jinak) O poslechu audioknih a možnosti žít za dva

    Na podzim roku 2015 zahájilo internetové knihkupectví Martinus kampaň zvanou Více času na čtení. Ta se v principu odrážela od skutečnosti, že rozbalit si na Vánoce darovanou knihu je jedna věc, ale mít čas si ji skutečně přečíst, to už je věc jiná.

    Číst dál...  
  • Laureátkou 33. ročníku Ceny Jiřího Ortena je Hana Lehečková s novelou Svatá hlava nabízející ponor do „slabé" duše

    V pořadí 33. ročník Ceny Jiřího Ortena (CJO) pro mladé talentované autory do 30 let zná svou vítězku. Je jí literární redaktorka, spisovatelka a dramatička Hana Lehečková, která odbornou porotu jmenovanou Svazem českých knihkupců a nakladatelů (SČKN) upoutala svou novelou Svatá hlava. Kniha vyšla v nakladatelství Vyšehrad v roce 2019 a čtenáři předkládá zápisky schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Autorka prostřednictvím této perspektivy důmyslně ohledává vnitřní i vnější okraje nemocného světa, ale i naší "normálnosti". Slavnostní vyhlášení Ceny Jiřího Ortena 2020 spojené s autorským čtením tří autorů nominovaných do užšího výběru proběhlo 15. září od 17 hodin v Zrcadlové kapli Národní knihovny v pražském Klementinu.

    Číst dál...  

Nové komentáře

Doporučujeme

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení