Ukázky z knih: Irene Kelly – Matčiny hříchy

Vytvořeno 8. 5. 2017 2:00

Autor: Redakce

Srdcervoucí pravdivý příběh snahy jedné ženy o únik z její minulosti a ceně, kterou za to zaplatila její rodina. Kniha pojednává o pobytech autorky v irských sirotčincích vedených katolickou církví v druhé polovině minulého století, o týrání, ponižování a sexuálním zneužívání, které tam tehdy bývaly běžné, o autorčině marné snaze o potrestání viníků a o psychických následcích, jimiž po zbytek života trpěla. Jména v této knize byla změněna, včetně sirotčince sv. Grácie, protože Irene Kelly přijala odškodné a bylo jí zakázáno zveřejnit jména lidí, kteří ji týrali, i místo instituce, v které k tomu docházelo. Kdyby podle irského zákona z roku 2002 tuto dohodu nedodržela, mohla by skončit ve vězení.

Ukázka z knihy:

„Ach ne. Ach ne. Ne ne,“ kvílela Agatha, zakrývala si dlaněmi obličej a chvěla se strachem. Agatha byla o čtyři roky starší než já, ale z nějakého důvodu jsem vždy měla pocit, že ji musím chránit. Byla poddajná a všeho se bála. Hleděla na mě svýma velkýma očima a já věděla, že je zde něco, s čím jí musím pomoct. Na podlaze před námi ležely skrz naskrz promočené kalhotky, které tam večer předtím odhodila. Když jsem se ráno probudila a viděla je tam ležet, pochopila jsem náhle, proč ke mně vlezla v noci do postele.
„Nedělej si starosti,“ řekla jsem rychle. „Jdi se připravit a já to dám do pořádku.“
Když odběhla do koupelny, strhla jsem z Agathiny postele vlhké ložní prádlo a nahradila je suchým z mé postele.
Poté jsem co nejrychleji přenesla její ložní prádlo na moji postel. Stihla jsem to na poslední chvíli. Za okamžik přešla kolem řady postelí jedna z jeptišek, která kontrolovala společné ložnice. Pohlédla na mě a já naprázdno polkla… Musela jsem vypadat jako někdo, kdo provedl něco špatného, protože se zastavila. Pak se pomalu rozešla ke mně, pohlédla na podlahu a poté na moji postel.
Věděla to!
„Irene Cooganová!“ oslovila mě ostře.
„Ano, sestro?“
„Irene, řekni mně, komu patří ty kalhotky na podlaze.“
„Jsou moje, sestro.“
„A jsou mokré?“
„Ano, jsou, sestro.“
„A když položím dlaně na tvé ložní prádlo, bude také mokré?“
„Ano, bude, sestro. Je mně to moc líto, sestro, ale v noci jsem se počurala do postele. Moc mě to mrzí.“
„Jdi k oknu!“ zařvala.
Na vteřinu jsem nevěděla proč, ale otočila mě a tlačila k velkému oknu, ze kterého byl výhled na nádvoří.
„Obličejem k oknu!“
Udělala jsem, jak mně řekla – hořely mi tváře z trapné situace, když jsem si uvědomila, že klábosení a hluk od jiných dětí v ložnici ustal. Bylo naprosté ticho. Sestra v následujícím okamžiku vytáhla okno nahoru a vystrčila z něho vedle mě dlouhou dřevěnou tyč. Na jejím konci byly Agathiny mokré kalhotky. Nádvoří pod námi bylo plné dětí, které běžely do kostela na ranní pobožnost, ale jakmile zazněl jeptiščin hlas, všechny děti se zastavily a vzhlédly k nám.
„Podívejte se na tuto dívku!“ zavolala na ně. „Pohleďte na Irene Cooganovou. Podívejte se na tu špindíru a na její špinavé, hnusné kalhotky. Jen se na ně podívejte!“
Sestra kývala tyčí a kalhotky poskakovaly nahoru a dolů.
Tajil se ve mně dech. Moje nejhorší obavy se naplnily – třásla jsem se hanbou, když se na mě díval celý sirotčinec, všechny děti do jednoho. Přála jsem si v ten okamžik zmizet. Přestaňte s tím už, prosím, nechte už toho… Po zbytek dne jsem se jen stěží dokázala na někoho podívat. Cítila jsem se naprosto poníženě a zničeně. Chtěla jsem se uklidit někam do kouta a skrývat se tam, dokud nenajde čas, kdy se budu moci vrátit domů, dokud si pro mě nepřijde mamka. Kdy už to bude? Kdy si pro nás všechny přijde?
„Děkuju ti,“ pošeptala mně onoho rána Agatha ve frontě na snídani. Jen jsem přikývla. Nechtěla jsem se o tom bavit. Věděla jsem jen to, že od této chvíle musí jít Agatha před spaním na toaletu.
Ve škole jsem měla skloněnou hlavu, abych zase nedostala pravítkem. Na dlaních jsem dosud cítila puchýře od včerejška a dnešní zkušenost s kalhotkami byla další děsivá zkouška. Cítila jsem, že kdyby se mně něco stalo ve škole, zlomila bych se jako proutek. Paní Lawleyová si naštěstí našla jinou oběť, kterou by mohla ráno trápit, a podařilo se mně sedět vzadu, aniž jsem upoutala její pozornost. Po dalším obědě pro prasata jsme byli posláni na dvůr, abychom se nadýchali čerstvého vzduchu. Dnes byla ještě větší zima a do holých nohou mě štípal vítr, ale snažila jsem se na to nemyslet a stála jsem dál u zdi, abych byla co nejméně nápadná.
Chránila jsem se proti chladu pažemi, kterými jsem si přikrývala tělo. Chtěla jsem se dnes jen vyvarovat všech problémů a držet se v bezpečí. Na tomto místě bylo tolik pravidel, že bylo těžké nedostat každých pět minut facku nebo výprask. Po chvíli jsem si všimla, že se na jednom konci nádvoří shromáždila u dveří velká skupina dětí. Byla jsem zvědavá, co tam dělají. Netrvalo dlouho a ve dveřích se objevila nějaká dáma v bílé zástěře s velkou porcelánovou mísou na zadělávání těsta a o vteřinu později už házela obsah mísy zástupu dětí. Z výšky pršel chléb a v ten okamžik celý dvůr ožil. Děti se vrhaly po házených soustech, zmocňovaly se kousků chleba, bojovaly o ně a pak se rozebíhaly na druhý konec nádvoří. Ani jsem se nepohnula – i z dálky jsem viděla, že většina chleba je potažená zelenou plísní. Nicméně v několika vteřinách byl veškerý chléb rozebrán a viděla jsem děti, jak se hrbí nebo sedí na bobku někde v koutě a pojídají ho. Chránily chléb svými těly, jako by se bály, že jim každým okamžikem někdo jejich kořist vyrve. Jako zvířata, blesklo mně v mysli. Vypadají jako zvířata.
Tři dny poté, co jsem začala chodit do školy, jsem byla v půl třetí odpoledne po vyučování poslána na zbytek odpoledne na práci v jeslích. Jedno z dětí mě dovedlo přes nádvoří k samostatné budově a pak po schodišti do hodně velké místnosti. V okamžiku, kdy jsem vešla, mě přivítal hluk. Místnost byla plná v řadách stojících dětských postýlek. Mohla jich být asi stovka a v každé leželo malé dítě. Samé ubohé plačící a naříkající malé děti. Rychle jsem přejela zrakem místnost ve snaze najít bratra Martina a sestru Cecily, ale byla příliš rozlehlá – neviděla jsem je.
„Ty…! Irene! Pojď sem!“ Byla to sestra Beatrice. Vedle ní tam stáli ještě další dva lidé z personálu a čtyři starší děti asi tak v mém věku.
„Začni vyměňovat dětem plenky,“ přikázala mně sestra Beatrice, „každé potřebuje čistou – pak se pustíš do postýlek. Vyměníš lůžkoviny a uklidíš podlahu. Rozuměla jsi?“
Přikývla jsem, ale nebylo pro mě snadné se soustředit. Všude kolem mě stály malé děti se zarudlými obličejíčky a křičely ze všech sil. Rozhodně to nebyl normální pláč. Byl jiný, jakoby z bolesti. Šla jsem ke stolu na přebalování a zvedla první dítě, které jsem uviděla – chlapečka se zrudlými tvářemi a jahodově blonďatými kudrnami v dlouhé bílé róbě. Byl mimo sebe a řval ze všech sil.
„Pst, maličký,“ pokusila jsem se ho utišit. „Odnesu tě a dáme všechno do pořádku.“ Bylo to zvláštní, ale v okamžiku, kdy jsem ho zvedla, se uklidnil – jako kdyby potřeboval teplo z doteku nějaké jiné osoby. „Ubohý mrňousi,“ řekla jsem mu tiše, „ty se potřebuješ pomazlit, co?“
Položila jsem ho na stůl na přebalování a rozepnula mu špendlík vepředu froté plenky. Jakmile odpadla, viděla jsem, že je celý pokakaný. Pak mě zasáhl zápach. Můj bože, vypadalo to, že v tom byl celé týdny! Ubohý chlapec měl tak červený, rozpraskaný zadeček, že mu po utření začal krvácet.
„Pospěš si, děvče!“ Při zvuku hlasu po mé straně jsem vyskočila. Spatřila jsem ženu středního věku v zástěře, která na mě hleděla s kyselým obličejem. Její oči s těžkými víčky rámovala kštice krátkých černých vlasů. Všimla jsem si ještě hrubě vypadající kůže a tenkých rtů. Kdyby neměla obrovská prsa, myslela bych si, že je to muž.
„Dělám, co můžu,“ zamumlala jsem.
„Nesnaž se mě obalamutit, děvče,“ zavrčela na mě. „Dělej, co ti bylo řečeno.“
Jedna z dívek mne šeptem upozornila, abych si na ni dala pozor, protože je to Bernie, která byla sama vychována v sirotčinci. „Není to jeptiška,“ dodala, když jsme společně vyprazdňovaly zašpiněné plínky. „Ale je zlá. A někdy ještě horší.“
Hodiny a hodiny jsem stála u přebalovacího stolu a vyměňovala plínku jednomu řvoucímu dítěti za druhým. Někdy jsem dítě chvíli podržela a pohoupala ho, abych ho trochu utěšila. Ale kdyby mě při tom přistihla Bernie, řvala by na mě, abych se neloudala.
V jednom okamžiku se v jeslích rozlehl pronikavý křik. Automaticky jsem vzhlédla a rozhlížela se, odkud přichází. Druhé zaječení přitáhl můj zrak k sestře Beatrice, která si položila dítě na další přebalovací stůl. Dělala něco malé holčičce, cosi do ní strkala. Přivřela jsem oči, abych lépe viděla. Co se děje? Co to s ní dělá? Ať už s ní dělala cokoliv, dítě zakoušelo příšernou bolest. Když jsem se dívala, sestra Beatrice vzhlédla a zachytila můj pohled. Vrhla na mě tak výhrůžný pohled, že jsem se rychle vrátila ke své práci.
Nenáviděla jsem to v jeslích. Na tom, jak jeptišky a personál zacházely s malými děti, bylo něco špatného. Jednaly s nimi, jako by to ani nebyly lidské bytosti. Ale neměla jsem na výběr, jeptišky mne sem posílaly na práci každý den po škole a o víkendech také. Na počátku mého druhého týdne v St. Grace jsem měla pocit, jako bych zde trpěla celý život. Mé naděje, že mě mamka zachrání, se každý den vytrácely.

Matčiny hříchy

	Autor	Irene Kelly
	Překlad	Viktor Faktor
	Nakladatelství	Columbus
	Místo vydání	Praha
	Rok vydání	2016
	Vydání	1.
	Počet stran	320
	ISBN/EAN	978-80-906276-3-5
	Ediční řada	-

Do nakladatelství

Porovnat ceny