Ukázka z knihy: Andaluský přítel

Ukázky z knih

Vytvořeno 1. 10. 2013 3:00

Autor: Redakce

Život Sophie Brinkmannové je tak trochu monotónní. Pracuje jako zdravotní sestra a po manželově smrti žije sama se synem. Netouží po ničem jiném než vést obyčejný život bez zbytečných rizik a velkých dobrodružství. Jednoho dne se jí však do cesty připlete okouzlující Héctor Guzmán…

Sophii oslní jeho šarm a uklidňující úsměv, ale brzy zjistí, že pod příjemným zevnějškem se skrývá cosi děsivého. Její předchozí život bez nebezpečí se změní v pravý opak. Když je navíc do celé hry zapojen i její syn, uvědomí si, že bude muset sebrat veškerou sílu a odvahu, aby našla cestu z tohoto zrádného bludiště podivné morálky, smrtící obsese a zbabělých podrazů…

Andaluský přítel je monumentální thriller světového formátu, který čtenáře zavede do prostředí organizovaného zločinu. Jde o příběh nabitý akcí, jemuž nechybí propracovanost a široký záběr. Není pochyb o tom, že Alexander Söderberg představuje vycházející hvězdu mezi autory thrillerů. Vydání knihy se připravuje v celkem třiatřiceti jazycích a v budoucnu se můžeme těšit i na její filmové zpracování, protože práva již koupila hollywoodská studia.

Ukázka
Střídavě vrhala pohled do zpětného zrcátka a na jízdní pruh. Motocykl nikde neviděla, alespoň ne v tu chvíli. Před několika vteřinami tam však byl — objevil se zčistajasna a potom zase zmizel. Přejela do vnitřního pruhu a snažila se schovat za auty, která jela za nimi.
Celou dobu se díval dozadu a ze sedadla spolujezdce se jí pokoušel radit, jak má jet. Neslyšela, co říká, vnímala jen paniku v jeho hlase.
V rozklepaném zpětném zrcátku se vynořily obrysy motocyklu, zmizely, znovu se objevily a tak pořád dokola, jak kličkoval mezi auty za nimi. Prudce uhnula do levého jízdního pruhu, sešlápla plyn. Auto ve vysokých otáčkách vibrovalo. Zařadila pátý a zároveň poslední převodový stupeň. Bylo jí špatně.
Cítila, jak jí zespodu táhne na nohy — kulky je musely zasáhnout někde v těch místech. Z děr se ozývalo hvízdání a proplétalo se s burácením motoru: příšerný rámus jí pronikal až do morku kostí. Nepamatovala si, jak dlouho jela, než padly první výstřely, tak nečekané a jakoby z jiného světa. Všimla si, že řidič motorky má modrou helmu s tmavým hledím, střelec sedící za ním černou helmu bez hledí. Jen letmo zahlédla jeho oči — čišela z nich prázdnota.
Ostřelovali je zleva. Rány vycházely neznámo odkud, bubnovaly v rychlém sledu. Uvnitř auta to rachotilo, jako by do plechu někdo bušil řetězem. Přesně v tom okamžiku uslyšela výkřik. Nedokázala říct, jestli vyšel z ní, nebo vedle sedícího muže. Krátce se na něj podívala. Vypadal teď jinak: v očích mu probleskovaly strach a nervozita, ale navenek se projevily jako vztek — byl patrný z jeho tváře, vrásky na čele, soustředěného pohledu. Občas mu zacukalo v oku. Na telefonu zmáčkl tlačítko pro zrychlenou volbu — už podruhé od chvíle, kdy padly první výstřely —, čekal, pohled upřený před sebe, žádná odpověď, zavěsil.
Motocykl se k nim znovu začal přibližovat. Zařval na ni, ať zrychlí. Došlo jí, že je nezachrání ani vyšší rychlost, ani jeho křik. V ústech cítila kovovou pachuť strachu, v hlavě jí hučelo jako v horečce. Panika u ní překročila pomyslnou hranici — už se netřásla, jenom vnímala, jak jí ztěžkly paže, jako by řízení auta bylo velmi namáhavé. Motocykl se jako neporazitelný protivník objevil na úrovni jejich auta. Na zlomek vteřiny se otočila nalevo. V rukou střelce zahlédla zbraň s krátkou hlavní. Zvedl ji a namířil na ni. Instinktivně se přikrčila. Zbraň chrlila jeden výstřel za druhým, ozvaly se tvrdé rány, jak se kulky zakously do plechu, křupnutí, když se boční okénko roztříštilo a zasypalo ji skleněným deštěm. Hlavu měla nakloněnou ke straně, plynový pedál sešlápnutý k podlaze. Auto bylo prakticky bez řidiče — neměla ani ponětí, co se před nimi děje. Všimla si, že přihrádka u kolen spolujezdce je otevřená, že uvnitř leží několik zásobníků s náboji a že muž po jejím boku drží v ruce pistoli. Pak ohlušující rána, náraz plechu na kov. Skřípot na pravé straně — vůz najel do svodidel. Další skřípění a řev, auto se zmítalo na vozovce, pach spálených pneumatik.
Narovnala se, strhla volant, srovnala auto a vrátila se do jízdního pruhu. V rychlosti se ohlédla přes rameno: motocykl se držel šikmo za ní. Muž nahlas zaklel, natáhl se přes ni k jejímu okénku a začal skrz něj pálit z pistole, tři rány za sebou. Výstřely temně duněly autem, motocykl zpomalil a ztratil se.
„Jak je to ještě daleko?“ zeptala se.
Podíval se na ni, jako by té otázce nerozuměl; chvíli nato ji ale nejspíš zaslechl ve formě jakési vnitřní ozvěny.
„Nevím…“
Držela plyn na podlaze, ručička tachometru se chvěla, auto se ve vysoké rychlosti zmítalo. Chvatný pohled do zpětného zrcátka.
„Vrací se,“ řekla.
Pokusil se otevřít okénko u sebe, ale náraz do svodidel promáčkl dveře tak, že se zaseklo. Naklonil se k ní, pokrčil pravou nohu a okénko vykopl. Sklo se z větší části vysypalo. Pažbou pistole odstranil zbylé střepy, vyklonil se ven a vystřelil po motocyklu, který se od nich znovu o něco vzdálil. Uvědomila si, jak beznadějná je jejich situace. Hlavní slovo měli ti na motorce.
V autě se rozhostilo ticho, jako by někdo vypnul zvuk. Proplouvali dálnicí a zírali před sebe ve snaze vyrovnat se s blížící se smrtí. Bledí ve tváři, neschopní pochopit, co se v jejich životě právě odehrává. Vypadal unaveně: hlavu měl svěšenou, oči posmutnělé.
„Tak řekni něco!“ vybídla ho hlasitě, obě ruce na volantu, pohled upřený na silnici, rychlost beze změny.
Nejdřív neodpověděl, zdálo se, že přemýšlí. Obrátil se na ni.