
Tajemství gobelínu – Probuzení Astarotha (ukázka)
- Ukázky z knih
- Vytvořeno 26. 6. 2009 1:00
- Autor: Redakce

Gobelín musel být velice starý. Slunce z něj po celá staletí vysávalo barvy, až na něm zbyly jen nejasné, vybledlé okrové pruhy. Ale když se k němu Max přiblížil ještě víc, zaznamenal i nepatrné náznaky jejich barev, sotva rozeznatelných v hrubé drsné tkanině.
V žaludku ho zapíchalo, jako by spolkl hrst včel. Chloupky na pažích se mu zježily jeden po druhém, nehybně stál a ztěžka dýchal.
Cink!
Jedno vlákno zlatě zazářilo. Max vyjekl a uskočil. Vlákno se rozhořelo jako oheň, dokonalé a jemné jako pavoučí nit. Zachvělo se jako struna harfy a vydalo jediný tón, který se rozezněl místností a pomalu slábnul do ztracena. Max se rychle ohlédl ke dveřím. Návštěvníci muzea kolem nich procházeli, ale nevšímali si ani malé místnosti, ani osamělého chlapce a záhadné tapiserie v ní, jako by byli nesmírně daleko.
Ožila i další vlákna vytržená z dřímoty a sbor světla a hudby postupně sílil. Některé se ozvaly samostatně v náhlém záblesku světla a tónu, jiné se slily dohromady do souzvuku stříbra, zeleně a zlata. Maxovi se zdálo, že oprášil cizokrajný nástroj a ten nyní spustil tajemnou a zapomenutou melodii. Hudba nabyla na síle a rozmanitosti. Když se rozezněla i poslední nit, Max pocítil náhlý záchvěv bolesti. Byla silnější než bodnutí a způsobilo ji cosi hluboko v jeho nitru.
To něco v něm bylo už tak dlouho, kam jeho paměť sahala. Měl to neustále v sobě, ohromné a nespoutané, a obával se toho. Celý život se vlastně urputně snažil obehnat to cosi ve svém nitru zdí. Ta usilovná snaha mu působila bolesti hlavy a dlouhé dny pociťoval nesnesitelné napětí. Max poznal, že těmto dnům je konec, protože si uvědomil, že se to něco osvobodilo. Už ničím nespoutané to pomalu proplouvalo do jeho vědomí a rozvířilo kal hluboko uvnitř jeho bytí.
Bolest polevila. Max se zhluboka nadechl a po tváři mu stékaly dva horké potůčky slz. Přejel prsty po tkanině gobelínu.
Světlo a barvy se přelily do zlatavého odstínu, prolnuly se a orámovaly tři záhadná, zářící slova u horního okraje.
TÁIN BÓ CUAILNGE
Pod těmito slovy byl nádherný tkaný výjev pasoucího se býka, obklopeného spoustou spících válečníků. Zprava se k nim blížila horda ozbrojenců, na nebi nad nimi kroužili tři černí ptáci a na nedalekém kopci se tyčila silueta vysokého muže třímajícího oštěp.
Max přejížděl očima po obrazu, ale stále znovu se vracel k temné postavě na kopci. Světlo gobelínu se pomalu rozzářilo, postavy se rozechvěly a tančily za tetelícímu se vlnami horka. Melodie se prudce, nelibozvučně rozvířila a gobelín sálal tak žhavou a oslňující září, až měl Max strach, že ho pohltí.
Ukázka pochází z knihy Tajemství gobelínu – Probuzení Astarotha, která právě vychází u nakladatelství Fragment.
Čtěte také:
Tajemství gobelínu – Probuzení Astarotha (recenze)
Nejčtenější články
Nejlépe hodnocené články
Aktuality
-
Duna potřetí
Roku 1965 americký spisovatel Frank Herbert vydal, podle mnohých, nejlepší sci-fi knihu všech dob. Dílo s jednoduchým titulem Duna je dodnes čtené, diskutované a na jeho motivy vznikají hollywoodské blockbustery i počítačové hry. Planeta Arrakis samotného tvůrce lákala natolik, že se do jejího prostředí ještě několikrát vrátil. Třetí díl nazval Děti Duny a jako audioknihu jej publikovalo nakladatelství OneHotBook.
Číst dál... -
Vlastislav Toman odešel, Hadži zůstává
Ráno 11. května 2022 se na facebookovém profilu Nakladatelství Josef Vybíral objevila smutná zpráva – v nedožitých třiadevadesáti letech odešel dlouholetý (1956-1992) šéfredaktor ábíčka Vlastislav Toman.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Páté jablko promlouvá
Román Páté jablko mne zajímal už proto, že mne s příběhy postav spojoval sad a obchod, který měli ... -
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Tento román jsem viděla několikrát zpravovaný jako film, ovšem netušila jsem že Robert umírá. To ... -
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ... -
Tropy: Obrazná pojmenování v užším smyslu
:D jen škoda, že to nenapsal o 6 dní dřív, potom by to bylo přesně 2 roky... jinak dobrá stránka ;-) ... -
I vzplála světlá naděje
Krásný referát -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Diagnózu má každý, jen někteří se života doopravdy zeptali, jakou :-) Někdo ty okamžiky, v nichž ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
a ještě na okraj - i pocit sice lze často vysvětlit rozumově, ale poezie nevzniká ani není vyhledávána ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Odpověděl jsem ve Villonově duchu - skrz protiklad, aniž bych vyloučil původní smysl :-) Zřejmě se ...
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...