Literatura faktu

Literatura faktu stojí na pomezí umělecké a věcné literatury. Používá uměleckých výrazových prostředků k vylíčení skutečné události, života historických osobností, přičemž se věrně přidržuje faktů a ověřených skutečností a neuchyluje se k fabuli ani k fikci. Do literatury faktu můžeme zařadit paměti, deníky, životopisnou literaturu anebo cestopisy.

Pamětí neboli memoárem je dílo, v němž autor vypráví své vzpomínky na události, které prožil, a na lidi, se kterými se setkal. Memoár stojí na rozhraní mezi věcnou a uměleckou literaturou; poměr mezi strohou dokumentárností a literární fikcí v nich bývá různý.
Jsou-li paměti spolehlivé, pokud jde o fakta, která přinášejí, pak bývají důležitým pramenem poznání. Z memoárové tvorby jmenujme například Zápisky o válce galské Gaia Iulia Caesara (100 př. n. l.–44 př. n. l.), Paměti proslulého proutníka Giovanniho Giocoma Casanovy (1725–1798), knihu Vítězslava Nezvala (1900–1958) Z mého života nebo Paměti Václava Černého (1905–1987).

Do literatury faktu spadají také deníky. Tento literární žánr dělíme zpravidla do tří skupin, a to podle obsahu a podle autorova záměru deník zveřejnit či nezveřejnit.
Deník, který převážně zaznamenává vlastní zážitky, dojmy a nálady, lze označit jako autentický deník. Tento typ deníku není většinou určen pro veřejnost. Jako příklad můžeme uvést deníky Karla Hynka Máchy (1810–1836), v nichž je dokonce zašifrováno několik deníkových záznamů. Pro upřesnění: deníky Karla Hynka Máchy byly během 20. století vydány knižně, nalezneme je mezi Máchovými zápisky, poznámkami a dopisy v knize Intimní Karel Hynek Mácha.
I když prvoplánově není autentický deník určen veřejnosti, může se i přesto stát shodou náhod významným literárním dílem – dokumentem doby, jako tomu je v případě Deníku Anny Frankové (1929–1945), židovské dívky z Holandska, která se za druhé světové války stala obětí nacistického řádění.
Dalším typem deníku je deník, který je psán tak, aby mohl být zveřejněn. Je tedy již předem určen čtenářům. Většinou do této kategorie řadíme deníky z cest nebo deníky z určitých období života. Příkladem mohou být Deníky Jiřího Ortena (1919–1941), v nichž jsou zaznamenány třeba autorovy postřehy, básně či výpisky z četby.
Poslední typ deníku, který již nespadá pod literaturu faktu, je takzvaný fiktivní deník. Autor vlastně píše fiktivní deník fiktivního hrdiny, jako tomu bylo v případě Johanna Wolfganga Goetha (1749–1832) a jeho fiktivního deníku Utrpení mladého Werthera.

Životopisem rozumíme záznam nejdůležitějších událostí a skutečností ze života určitého člověka. Za zmínku stojí, že tvorba životopisů patří k nejstarším literárním projevům. Životopisy byly populární nejen ve starověkém Egyptě, kde se životopisy zemřelých velmožů a hodnostářů zapisovaly ozdobnými hieroglyfy na stěny hrobek, ale i v antickém Řecku a Římě, kde životopisy psal třeba Marcus Terentius Varro (1. st. př. n. l.), Plútarchos (1. stol. n. l.) nebo Diogenes Laertios (3. stol. n. l.).
Ve středověku byly zdrojem životopisů především legendy – v našem zeměpisném pásmu jsou známé hlavně Panonské legendy (cca 10. stol.) neboli Život Konstantinův a Život Metodějův.
Ke známým životopisům moderní doby můžeme zařadit životopis Jacka Londona Námořník na koni od Irvinga Stonea (1903–1989) anebo Životopis lorda Byrona či Olympio aneb Život Victora Huga od Andrého Mauroia (1885–1967).

Obsahem cestopisu je popis autorovy cesty do cizích zemí a oblastí, a to se záznamem jejich geografických, etnografických, kulturních nebo sociálních zvláštností. Hodnotné cestopisy vznikaly již ve starověku, kdy byl napsán například cestopis Pausánia(2. stol.n.l.), v němž je popsána jeho cesta Řeckem, a středověku. K nejoblíbenějším cestopisům ve středověku patřily zejména Milion Marca Pola (1254–1324), v němž autor líčí své zážitky z dlouhého pobytu na Dálném východě, a smyšlený Cestopis tzv. Mandevilla, který měl údajně sepsat anglický lékař, matematik a slavný cestovatel John Mandeville (14. stol.).
V české literatuře byla nejslavnější díla vytvořena v období humanismu a renesance, např. cestopisy Jana Hasištejnského z Lobkovic (1450–1517), Václava Vratislava z Mitrovic (1576–1635) a Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic (1564–1621)). Další cestopisy vznikaly v 19. století, např. cestopisy Emila Holuba (1847–1902), a ve 20. století, např. cestopisy Jiřího Hanzelky (1920–2003) a Miroslava Zikmunda (1919).

Druhem literatury faktu je i takzvaná non fiction, literární žánr stojící na rozhraní románu a reportáže, který s dokumentární pravdivostí a uměleckou přesvědčivostí líčí skutečnou událost. Za prototyp non fiction literatury se považuje kniha amerického prozaika Trumana Capota (1924–1984) Chladnokrevně. K tuzemským nejznámějším tvůrcům literatury faktu patří bezesporu Miroslav Ivanov (1929–1999), který formou „detektivního“ pátrání rekonstruoval a vykládal různé historické a literárně historické skutečnosti. Z Ivanovova díla jmenujme třeba Tajemství RKZ, Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi nebo Atentát na Reinharda Hendricha.