Ruský formalismus

Počátek ruského formalismu je úzce spjat s rokem 1915, kdy vznikl Moskevský lingvistický kroužek, a s rokem 1916, kdy bylo v Petrohradě založeno Sdružení pro studium básnického jazyka (OPOJAZ). Moskevský lingvistický kroužek vznikl z iniciativy Romana Osipoviče Jakobsona, Petra Bogatyreva a Gregora Vinokurova.

Na založení spolku OPOJAZ se podíleli jak ruští lingvisté, tak i literární historikové a teoretikové. Mezi jinými jmenujme například Viktora Borise Šklovského, Vladimíra Jakovleviče Proppa, Borise Michajloviče Ejchenbauma nebo Jurije Nikolajeviče Tyranova.

Obě skupiny ruských formalistů pracovaly v těsném kontaktu a pořádaly vzájemné diskuse. Jak pro Moskevský lingvistický kroužek, tak pro OPOJAZ bylo typické propojování literární vědy a lingvistiky, která navazovala především na ženevskou a kodaňskou školu, a to zejména v oblasti sémiotiky a strukturní lingvistiky.

Každá ze skupin měla své specifikum. Spolek OPOJAZ se orientoval na studium jazyka literatury a jeho základních principů, které umožňují přeměnu jazykového a jiného materiálu na umělecké dílo. Moskevský lingvistický kroužek se zabýval studiem literárního jazyka a poetiky jako součástí lingvistiky. Jeho členové kladli důraz na rozlišení literárního a běžného jazyka v tehdejší poezii a v ruském folkloru.

Do popředí zájmu ruských formalistů se dostal text a jeho uspořádání. Předmětem jejich zkoumání nebyla literatura jako celek, ale vlastní esence díla neboli vlastnost, jíž se vyznačuje literatura na rozdíl od jiných jazykových projevů; tuto vlastní esenci díla označili pojmem literárnost. Ruští formalisté se tedy zajímali o to, co dělá text poetickým textem, sledovali strukturní zákonitosti literárních děl. Za další z klíčových pojmů ruského formalismu můžeme označit tzv. literární fakt, který je dle formalistů specifickou skutečností literatury a jejího jazyka.

Ruský formalismus přehodnotil vztah mezi obsahem a formou. Místo kategorií obsah a forma formalisté užívali termínů materiál a (tvůrčí/tvárný) postup. Jde o to, že do uměleckého díla vždy vstupuje něco z vnějšku v podobě materiálu. Za materiál (tedy surovinu ke zpracování) v tomto případě můžeme považovat třeba fakta z běžného života, myšlenky nebo literární konvence. Tvárný nebo tvůrčí postup pak tento materiál převede do uměleckého díla. Z určitého obsahu nám tak vznikne určitá (literární) forma.

S rozlišováním mezi obsahem a formou lze spojovat i rozlišování mezi fabulí a syžetem. Fabuli ruští formalisté považovali za materiál díla. Jedná se o příběh, který se vypravuje od počátku do konce (má tedy běžný časový sled) a kde příčina předchází následku. Syžet je naopak formou, dalo by se říct přetransformovanou fabulí. Je to způsob uspořádání příběhu v uměleckém díle.

Ruský formalismus se také věnoval vědeckému přístupu, který posuzoval vnitřní vlastnosti literatury, její struktury a systémy, jež byly nezávislé na jiných řádech kultury a společnosti. Jejich koncept tak chápe teorii jako vědecký nástroj, nikoli jako pomůcku dogmatické ideologie.

Konec ruského formalismu lze datovat kolem roku 1930, kdy se škola rozpadla vlivem kritik, ale i vlivem narůstajícího nebezpečí stalinismu. Za pokračovatele ruského formalismu můžeme označit Pražský lingvistický kroužek, jednotlivé teorie ruských formalistů byly rozvinuty i ve francouzském strukturalismu nebo ve strukturalistické teorii vyprávění v podání Rollanda Barthese nebo Gérarda Genetta.


Čtěte také:

Ruský formalismus: Šklovského metoda ozvláštnění