Rozhovory

Karin Lednická: „Mým záměrem bylo přitáhnout k životické tragédii pozornost veřejnosti.“

1 1 1 1 1 (4 hlasů)
5

Karin Lednická si získala srdce velkého okruhu čtenářů úvodními dvěma díly zamýšlené trilogie Šikmý kostel, v níž zaznamenává osudy lidí z Karvinska od 90. let předminulého století. Letos v březnu vyšla nová kniha – Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie. Autorka se v ní věnuje dramatickým událostem v malé obci na Těšínsku, která byla po konferenci v Mnichově roku 1938 spolu s celým Těšínským Slezskem připojena k Polsku a po začátku II. světové války se stala součástí Německa jako okupované území. Knížka okamžitě vzbudila velký zájem, proto jsem požádala Karin Lednickou o rozhovor nejen o tomto (po)zapomenutém příběhu.

karin-lednicka-rozhovorCo bylo pro vás největším impulsem k sepisování příběhů z vašeho regionu?

Zjištění, že se tomu dřív nikdo zevrubně nevěnoval. Ne že by neexistovaly odborné nebo jiné práce, je jich docela dost. Ale ty se dostaly do povědomí odborné obce nebo úzké části veřejnosti, která se o historii hlouběji zajímá. Regionální historii se věnovala i celá řada skvělých diplomových prací, které pro mě taky byly cenným zdrojem informací. Nebo knihy, které si lidé z regionu vydali vlastním nákladem, aby tímto způsobem uchovali vzpomínku na rodinnou historii. Bohužel nic z toho neproniklo mezi širokou veřejnost, což mi přijde opravdu líto. Snad se to teď začne měnit – například kniha bratrů Mrózkových, kteří v polštině vydali knihu nazvanou Ve stínu Životic, je nesmírně cenným a přínosným svědectvím o době a lidech. Velmi se mi zamlouvá představa, že by vyšel její český překlad.

Snad se tedy opravdu v této oblasti začnou hýbat ledy. Je dobře, že se najdou lidé, kteří události moderních dějin přibližují. Jak dlouho se věnujete této činnosti? 

Zhruba před sedmi lety jsem chtěla napsat povídku o čtyřproudové silnici, která ve staré Karviné odřízla kostel od hřbitova. Dál moje tehdejší ambice nedosahovaly. Když jsem ale pro tu povídku začala dělat rešerše, potkala jsem svou první pamětnici a ta mi povyprávěla příběh svých prarodičů. Právě díky ní jsem pochopila, že zaniklé město Karviná skrývá námětů mnohem víc, než dokáže obsáhnout pouhá povídka. 

Osud životických obyvatel je velice emotivní a bolavý. Která postava ve vás zanechala nejhlubší stopu?

Na to bohužel nedokážu odpovědět. Každý jednotlivý osud mě zasáhl, vždyť to je jedna strašlivá tragédie vedle druhé. Přišlo by mi až nemorální vyzvednout jedinou z nich.

Narazila jste při shromažďování materiálů na nějaký problém nebo na něco, co vás překvapilo?

Do takové situace se dostávám neustále. Problémy vznikají především proto, že některé úseky regionální historie prostě nejsou pořádně zmapovány, zaznamenány. A já se s odstupem mnoha let snažím ta bílá místa zaplnit. Někdy se mi to povede, někdy ne. Zrovna při zpracovávání tématu životické tragédie jsem se několikrát pamětníků ptala: „A řekl jste to někdy někomu?“ Nejčastější odpovědí bylo: „Ne, mně se na to nikdy nikdo neptal.“

Co vás vedlo k tomu zvolit literární formu, v níž se střídá beletristické zpracování s faktografickými postupy?

Chtěla jsem podat co nejucelenější, nejkomplexnější obraz všeho, co se v Životicích a v jejich okolí událo. A když píšete beletrii, spousta nasbíraného materiálu se vám do příběhu nevejde. Hodněkrát se mi stalo a ještě stane, že sedím celý den v archivu a v knize se výsledek bádání smrskne do jednoho odstavce nebo několikařádkového dialogu. Proto jsem se rozhodla napsat faktografii – abych mohla použít veškeré nasbírané materiály, dokumenty, fotky. A pak mi zase přišlo líto, že bych čtenáře ochudila o autentičnost výpovědí pamětníků, takže jsem jejich vzpomínky zbeletrizovala a zařadila mezi faktografické části. Ovšem pořád to jsou doslovné záznamy, prošly autorizací všech pamětníků. Žádná fabule, jen jsem je zkrátka zasadila do situace. Podle mého názoru je velmi důležité vědět, jak historické události vnímali lidé, kteří v největší míře nesli jejich dopad. Bez toho by byla historie suchopárným výčtem, který by zajímal málokoho. A mým záměrem bylo přitáhnout k životické tragédii pozornost veřejnosti. Dát hlas lidem, kteří nejsou slyšet.

Tato forma je naprosto odlišná od pojetí Šikmého kostela. Která z forem je vám bližší?

Na to nedokážu jednoznačně odpovědět. Každá forma slouží k trochu jinému účelu. Psát beletrii je náročnější, minimálně z časového hlediska. Protože zatímco u non-fiction můžete začít psát hned po rešerších, které jsou v obou případech stejně obsáhlé, u Šikmého kostela na mě po sběru materiálu čeká nejobtížnější část práce – tedy rozhodování, které historické události zahrnu do děje, která postava je ponese, jak se k tomu dění dostane, co z toho pro ni vyplyne… a pak musím promyslet návaznosti, aby děj držel pohromadě. K této fázi jsem se u třetího dílu Šikmého kostela zatím nedostala, zatím se mi v hlavě rodí hrubé náčrty.

karin-lednicka-rozhovor2Já osobně hodnotím vaše knihy velmi vysoce, neboť na moderní dějiny ve školách není příliš času. Navíc chybí celistvé materiály, učebnice. Jak tuto situaci vnímáte vy?

No jo, způsob výuky dějepisu na českých školách… To by bylo na dlouhou rozmluvu, že? Osobně vnímám jako velký problém, že se u nás vyučuje chronologicky, tedy od pravěku. Na dvacáté století už pak nezbývá moc času, proletí se jen tak narychlo, výuka mnohdy skončí dekády před dneškem, o chybějících materiálech a učebnicích nemluvě. A přitom znalost dějin dvacátého století je pro pochopení současnosti tak důležitá! Uvedu příklad: to, co předcházelo současnému hrozivému dění na Ukrajině, má historickou analogii, dokonce bych řekla mnohačetnou. Díky znalosti historie se dají lépe rozpoznat zárodky zla, náznaky opakování událostí, o jejichž opakování nikdo z nás nestojí. Jenomže když se například o Mnichovu a jeho důsledcích mluví ve škole sotva jednu vyučovací hodinu, tak si z toho asi člověk moc nevezme, že. Ještě že jsou tady Moderní dějiny nebo Paměť národa, ti na tomto poli odvádějí obrovský kus práce. Ale nemůžou samozřejmě zastat všechno. Impulz by musel přijít z ministerstva, musel by se úplně změnit systém výuky. Roky se o tom mluví, ale výsledek zatím nevidíme. Škoda.

Jaký jste měla vztah k dějepisu ve škole? 

Na základce jsem měla paní učitelku, která milovala časové přímky a memorování letopočtů, a touto svou zálibou mě přivedla do stavu, kdy jsem děják z duše nesnášela. Na střední to bylo o fous lepší. 

Změnil se nějak zásadně tento vztah?

Zásadní změna přišla až během studií v Londýně. To pro mě bylo jako přestoupit do úplně jiné dimenze. Vzpomínám si na jednu z prvních přednášek, probírali jsme tehdy Prachové spiknutí. Dostali jsme za úkol napsat esej na téma Morální dilema pisatele dopisu lordu Monteaglovi. Co je horší – zrada na ideji, nebo na příteli? Živě si vzpomínám, jak jsem tehdy byla úplně perplex – vážně někoho zajímá, co si myslím? A fakt můžu napsat to, co si myslím? Jako holka, co vyšla ze socialistického školství, jsem prostě nevycházela z úžasu. A brzy jsem pochopila, že právě tohle je podstata historického bádání, ne letopočty.

Plně s vámi souhlasím. Osud Životic ve vašem pojetí by bylo možné využít jako dokonalý doprovodný materiál. Je v nich kus příběhu a mnoho skutečných faktů. Možná jsou vaše knihy jedním z dílků skládačky předmětu moderní dějiny…

Děkuji za uznání, cením si vašeho postřehu. Bylo by hezké, kdyby se tohoto tématu uchopily třeba Moderní dějiny, Postbellum nebo nějaký metodik. To bych považovala za krásný výsledek své literární i badatelské práce.

Co kromě bádání a psaní vás baví? Máte čas ještě na jiné koníčky či záliby?

Ráda cestuju, baví mě setkávat se s novými lidmi. Covid mi v tomto ohledu přivodil docela slušný absťák. Miluju dlouhatánské procházky a túry. Ráda posedím s přáteli. Občas fotím. A miluju čas strávený se svými dětmi, i když Davča se Zuzankou jsou už dospělí a mají spoustu vlastních zájmů a povinností, takže ten čas strávený s nimi je pro mě dost vzácný. O to víc si ho cením. 

Moc vám děkuji za rozhovor a přeji mnoho literárních úspěchů a krásných chvil s rodinou.

Aktuality

  • 7. ročník festivalu HorrorCon

    Již 7. ročník HorrorConu se dočkal několika změn. Tentokrát se všichni fanoušci horroru ve všech jeho formách umění vypraví 22. října do klubu Kotelna v pražských Strašnicích a navíc přijede jeden exkluzivní zahraniční host.

    Číst dál...  
  • Duna potřetí

    Roku 1965 americký spisovatel Frank Herbert vydal, podle mnohých, nejlepší sci-fi knihu všech dob. Dílo s jednoduchým titulem Duna je dodnes čtené, diskutované a na jeho motivy vznikají hollywoodské blockbustery i počítačové hry. Planeta Arrakis samotného tvůrce lákala natolik, že se do jejího prostředí ještě několikrát vrátil. Třetí díl nazval Děti Duny a jako audioknihu jej publikovalo nakladatelství OneHotBook.

    Číst dál...  

Nové komentáře

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení