Rozhovory

Dominika Digtyar Vaňková: „Nikdy nevím, kam se příběh stočí“

1 1 1 1 1 (3 hlasů)
Dominika Digtyar Vaňková

Dominika Digtyar Vaňková je mladá autorka, které nedávno vyšla kniha V zajetí vlčích máků v rámci ediční řady YOUNG ADULT pod záštitnou nakladatelství Cosmopolis. V čem je tato kniha jiná oproti jiným fantasy románům? A nakolik je pro české autory těžké prosadit se na současném knižním trhu? Odpovědi se dozvíte v dnešním rozhovoru.

 

 

Vaše kniha V zajetí vlčích máků je netradiční žánrovou kombinací. Jedná se de facto o romantickou fantasy, která se zpočátku tváří jako typická knížka z červené knihovny, tento první dojem se ale rozplyne asi v třetině knihy, kdy přibývá dokonce dramatických událostí inklinujících k thrilleru. Je to tak, nebo sama vnímáte své dílo jinak? 

Já se přiznám, že na škatulkování moc nejsem, a to jak v životě, tak v žánrech knih. Je pravda, že V zajetí vlčích máků může být pro některé čtenáře (obzvlášť ty konzervativnější) překvapením. Já si ale nemůžu pomoct a ráda do sebe zaplétám reálný svět a život s prvky nereálnými a ještě raději to nechávám nést na vlně dojmu, že i když je to nesmysl, vlastně se to dít může, protože… kde je důkaz, že ne? Nejvíc mě baví začít příběh něčím všedním, na obyčejném místě, s obyčejnými hrdiny. Lidé odvedle jako my. A potom to pořádně pomačkat, nabourat jejich stereotyp, donutit je přežít v pro ně úplně absurdní situaci a nechat projevit charakter. Je pravda, že tohle se dost těžko při otázce „o čem kniha je“ ve zkratce popisuje, a také bývá oříšek ji správně v knihkupectví zařadit. 

Dominika Digtyar Vaňková

Co pro vás bylo inspirací pro napsání příběhu o Anežce a Falkovi? A mají případně tito hrdinové nějaký předobraz v reálném světě?

Já to mám s psaním tak, že kolikrát během procesu ani nevím, kam se příběh stočí. Neznám konec, a kolikrát ani hlavní zápletku. Sleduju příběh, jako by se někde skutečně odehrával a já ho jen zaznamenávala. Dobré na tom je, že jsem z nějakého zvratu kolikrát překvapená i já jako autor. Mám pocit, že to příběhy si vybírají, kdo je má napsat. 
Co se týče předobrazu, snažím se tomu vyhnout, ale nikdy s jistotou nejde říct, že bych podvědomě při psaní neinklinovala k někomu, koho znám. Anežku ani Falka jsem v nikom nepromítla, ale třeba Falkův strýc Riko je vizuálně podobný jednomu seriálovému herci a hlavního záporáka Maxe jsem vzhledově našla v reklamě na hotel (smích).

Jak se vám psala hlavní mužská postava? Bylo těžké vcítit se do muže vzhledem k tomu, že jste žena?

Mně se mužské postavy píší dobře. Někdy mám dokonce pocit, že lépe než ty ženské. Nevím, čím to je, rozhodně v sobě neskrývám nějaký nevyřešený problém, ale možná na to má vliv, že sebe (a potažmo ženy) relativně znám, zatímco mužský úhel je pro mě lákavou výzvou a nutí mě se víc zaobírat těmi emocionálními rozdíly mezi námi. 
Před románem V zajetí vlčích máků jsem napsala ještě jednu knihu Duše, kde byly kapitoly vyprávěny střídavě hlavním hrdinou a hlavní hrdinkou. V tomhle způsobu jsem se našla a naprosto mi vyhovuje. Když jsem psala V zajetí vlčích máků, chtěla jsem udělat změnu a napsat příběh pouze z jednoho pohledu, ale nakonec mi to nedalo, chyběl mi tam i ten druhý pohled, a tak jsem nakonec zvolila kompromis v podobě Falkových zápisků. 

Dominika Digtyar Vaňková

Vaše kniha vybočuje ze soudobé tvorby mj. tím, že v ní hrdinové nezachraňují celý svět, ale že jim jde „jen“ o sebe, o své životy. Proč jste zvolila tuto cestu?

Já se asi přehltila všemi těmi vyvolenými, prorokovanými a svět zachraňujícími hrdiny a příběhy, a to jak v knihách, tak i ve filmech. Všechno mi to přijde jako vyčerpané téma a mnohem raději si přečtu, podívám se nebo napíšu příběh, v kterém se kolem nikoho netočí svět, ale naopak hrdinové si chtějí uhájit jen to svoje právo tu být – v klidu a bezpečí, pokud možno. 
Jak jsem zmínila, ráda obyčejné lidi házím shodou okolností nebo z čisté smůly do absurdních, nebezpečných situací a nechávám je se rvát jen za sebe. Přijde mi to – a to i navzdory fiktivním prvkům – mnohem uvěřitelnější a pro čtenáře atraktivnější, než kdybych to globalizovala a tvořila ze svých postav neuchopitelné superhrdiny. 

Musím uznat, že výše naznačený převrat v ději a vyznění knihy jakožto fantasy namísto romance mě hodně překvapil. A překvapení to je dozajista i pro další čtenáře. S jakými reakcemi na svou tvorbu jste se setkala? 

Od své mnohem produktivnější a úspěšnější kolegyně jsem dostala radu, abych komentáře a recenze nečetla. Ráda bych se toho držela, ale zpětná vazba je pro mě něco jako odměna. Mnohem víc reakcí, než se potuluje na internetu, mi čtenáři napsali sami a přímo do soukromé zprávy. Vážím si toho o to víc, že si dali tu práci mě najít a osobně mi sdělit své dojmy. Většinou potom následuje dotaz, jestli jsem nenapsala ještě něco jiného, což mě těší o to víc. Přirozeně se nemůže moje kniha líbit všem, co si ji přečtou, ale s vyloženě negativním ohlasem jsem se zatím (naštěstí) nesetkala. Je to ale teprve několik měsíců, co knížka vyrazila do světa, takže kdo ví, co všechno se ještě dozvím.

A co je vám bližší – romantika, nebo čistá fantasy?

To je těžké… Jak už jsem říkala, nemám ráda škatulkování, já raději zamíchat a ještě protřepat, ale kdyby to mělo být mezi romantikou a fantasy, tak jasně vítězí fantasy.

Pracujete nyní na nějaké nové knize?

Pracuji. Je to kniha, která je vyprávěna mojí oblíbenou formou z pohledu dvou hrdinů (holky a kluka), a kromě nich je jednou z hlavních postav podzim. Vím, že to zní divně, ale vážně, nějak se mu to povedlo a je tam! (Ve vedlejší roli káva, les a slavnosti). 

Dominika Digtyar Vaňková

Román V zajetí vlčích máků je vaší první knihou vydanou u renomovaného nakladatelství. Jaký je to pocit, dočkat se vydání svého díla a vidět knihu třeba za výlohou knihkupectví?

Já jsem dlouhé měsíce ležela se zavřenýma očima a představovala si tu chvíli, kdy svoji knihu poprvé naživo uvidím a ohmatám si ji, takže jsem si myslela, že budu připravená. Ale ve skutečnosti ten opravdový pocit ohromení a radosti nepřijde naráz, ale pokaždé, když ji vidím v knihkupectví na poličce, když ji někdo vyfotí, když ji vytáhnu zpod polštáře… Pro mě to je splněný sen, a to i přes to, že bych to měla zvládnout, nedokážu slovy popsat.

Nakolik je podle vás těžké prosadit se začínajícím spisovatelům v českém prostředí?

To je těžká otázka a je to poměrně dost individuální. Roli v tom hraje spousta faktorů, na které se nejde připravit nebo je předvídat. Samozřejmě v první řadě záleží na kvalitě příběhu, tématu a jeho zpracování. Obecně to ale máme my, domácí spisovatelé, těžší oproti zahraničním titulům a to hlavně z těchto důvodů:
Zahraniční tituly bývají na domácí půdě dobře prověřené, jestli u čtenářů fungují, a vydat je tak většinou znamená menší riziko. Navíc jsou čtenáři předem na knihu natěšeni. Česká tvorba je oproti tomu (hlavně co se nového autora týče) jedna velká neznámá a znamená to větší riziko neúspěchu a nepřijetí (takže se s vydáním hodně váhá). Posledním velkým faktorem jsou samotní čtenáři. Panuje totiž takový názor, že se česká tvorba nevyrovná té zahraniční. Setkala jsem se s názory, že české knihy nestojí za nic, přičemž druhým dechem dodávají, že vlastně ještě žádnou domácí tvorbu nečetli. Dalším častým jevem je, že se čtenáři kniha líbila, ale i tak by ji nedoporučil, a to jen proto, že je česká…
Upřímně nevím, co na to říct, snad jen, že je to škoda a velice těžko se proti tomu něco dělá, napsat totiž dobrou knihu v tomto případě ani zdaleka nestačí. Jsou ale čtenáři, kteří na původ autora nedají, a doufám, že jich bude víc a víc. Musím podotknout, že mluvím o své žánrové kategorii, kterou znám, v jiných odvětvích to je třeba jinak. Z tohoto hlediska musím bohužel říct ano, prosadit se je těžké, ale rozhodně ne nemožné!

Děkuji vám za rozhovor. A přeji vám, ať se vám podaří prosadit se i s dalšími knihami, které snad na sebe nenechají dlouho čekat. Věřím, že potěší nejen vaše nynější čtenáře, ale také přitáhnout ty nové, kteří by rádi okusili českou fantasy.

Více informací o autorce a její tvorbě naleznete na webu dominika-digtyar.cz

 

 

Soutěže

Aktuality

  • Svaz českých knihkupců a nakladatelů děkuje zdravotníkům a spouští iniciativu #knizkaprosestricku

    Svaz českých knihkupců a nakladatelů (SČKN) si velice váží práce sester, lékařů a dalších zdravotnických pracovníků, kteří v těchto dnech intenzivně pečují o pacienty nemocné Covidem-19 a letos proto nemají mnoho možností připravit se na blížící se Vánoce. SČKN proto věnuje kolekci knižních titulů Fakultní nemocnici Královské Vinohrady a spouští iniciativu #knizkaprosestricku. Nabízí tak veřejnosti možnost poděkovat zdravotnickým pracovníkům za jejich nasazení tím, že pro ně mohou koupit a darovat jim knížku.

    Číst dál...  
  • Více času na čtení (tentokrát trochu jinak) O poslechu audioknih a možnosti žít za dva

    Na podzim roku 2015 zahájilo internetové knihkupectví Martinus kampaň zvanou Více času na čtení. Ta se v principu odrážela od skutečnosti, že rozbalit si na Vánoce darovanou knihu je jedna věc, ale mít čas si ji skutečně přečíst, to už je věc jiná.

    Číst dál...  

Nové komentáře

Doporučujeme

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení