Rozhovory

Jana Trhlíková: „Vztahy vytváří jedinečný příběh každého člověka“

1 1 1 1 1 (1 hlas)
Jana Trhlíková

Čtete rádi české autory? Pokud je vaše odpověď kladná, vizte, že spisovatelka Jana Trhlíková nedávno vydala povídkovou knihu Muž, který zprůhledněl. Doporučujeme tuto knihu Vaší pozornosti, neboť nabízí neotřelý pohled na mezilidské vztahy, včetně životních výher a proher, lásky a zklamání. Níže přinášíme rozhovor s touto zajímavou autorkou.

 

 

Kniha Muž, který zprůhledněl obsahuje celkem 15 povídek. Jak dlouho tyto povídky vznikaly? A psala jste je se záměrem publikovat je knižně, nebo jste je psala nejdříve tzv. do šuplíku?

Do šuplíku jsem psala od dětství, ale spíš takové útržky, náměty, které mě občas „přepadly“. Když mi bylo deset, vytvořila jsem se dvěma kamarádkami „literární klub“. Koupily jsme si ty nejtlustší sešity, co v papírnictví byly, a začaly psát každá svoji „knihu“. Jedna psala variaci na Vinnetoua, druhá něco na způsob Pipy Dlouhé punčochy a já jsem psala o „holčičích věcech“. Naše idea byla, že jako děti dětem nejlépe rozumíme, a proto naše knihy pro děti musí být zákonitě ty nejlepší. Někde u čtvrté kapitoly jsme ovšem sebekriticky usoudily, že nám to zas tak skvěle nejde… A nechaly jsme toho.
Já jsem pak učinila další vážnější pokus až o mnoho let později, kdy jsem si v reakci na jedny už lehce „strašidelné“ narozeniny položila otázku, co bych v životě ještě chtěla. A tak jsem napsala povídku Muž, který zprůhledněl a poslala ji do literární soutěže. A ono to hned na poprvé vyšlo. Atmosféra soutěže se mi zalíbila a ověřila jsem si, že můj text funguje, že dokáže někoho zaujmout. To mě povzbudilo k dalšímu psaní a posílání do soutěží. A až ve chvíli, kdy se oceněných povídek sešlo víc, jsem začala přemýšlet o tom, že bych je mohla vydat knižně.

Jana Trhlíková

Ve vašich povídkách hrají prim emoce, mezilidské vztahy a hledání sebe sama. Proč zrovna tato témata? 

Téma vztahů je mi blízké. Myslím si, že vztahy jsou tím, co dává životu smysl, co vytváří jedinečný příběh každého člověka. Navíc žijeme v době, kdy se charakter a smysl vztahů zásadně mění. Mě na tom fascinuje ta zvláštní kombinace téměř bezbřehé svobody a obrovské zodpovědnosti. Můžete skoro cokoli, žít single, v páru, mít partnera a k tomu „frontu náhradníků“ nebo si „ideálního partnera“ poskládat z více lidí. Můžete žít „lehce a nevázaně“, jako jedna postava z mé povídky, ale pak vám chybí zázemí, stabilita a pomoc, když ji nejvíc potřebujete… Možností, jak žít, je strašně moc a vybrat si jen jednu znamená rezignovat na všechny ostatní „potenciální životy“. Proto je ta bezbřehá svoboda tak těžká a svazující a hodně lidí se bojí, že si ráno rozkliknou Instagram nebo Facebook a zjistí, že si vybrali špatně, že jejich život za nic nestojí… A tak se někteří raději nerozhodnou vůbec…  anebo všechno, co v životě získali, těžce a namáhavě přehodnocují. To jsou věci, o kterých chci psát, a ráda bych, aby to tam někde na pozadí běžných příběhů o láskách a nevěrách bylo.

Ve většině vašich povídek jsou hlavními postavami ženy. To je pochopitelné, autorkám bývají většinou bližší. Jak se vám naopak píšou mužské postavy? Je těžké proniknout do způsobu jejich chování a myšlení?

Mužské postavy se mi opravdu píšou o něco hůř. Na začátku je to zpravidla takový mlhavý hráč, který v příběhu nějak funguje. A až postupně hledám jeho motivaci, vzhled, vlastnosti a oblékám na něj další vrstvy. Vzhledem k tomu, že se moje povídky líbily i porotcům z řad mužů, doufám, že se mi to snad daří.  

Některé povídky vypráví o nelehkých situacích, v nichž se hlavní postavy ocitly. Např. v povídce, která dala celé knize název, je to předtucha vážné nemoci a smrti. Vychází tyto mnohdy dramatické momenty z vašeho života nebo ze života vašich blízkých, nebo je vše výplodem vaší fantazie?

Hodně lidí se mě ptá, jestli jsou moje příběhy skutečnost, nebo fikce. Po pravdě žádná z těch postav nebo příběhů není úplně reálná, ale samozřejmě se do nich promítají i životní zkušenosti, ať už moje nebo cizí. Jsem typ člověka, který rád poslouchá a pozoruje lidi, třeba v metru nebo v tramvaji. A je až neuvěřitelné, jak intimní dramata se tam veřejně probírají. Svoji roli ale hraje i žánr. Povídka totiž potřebuje zajímavý nebo překvapivý konec, a tak je třeba občas realitu ohnout, případně některou postavu zabít (smích). 

Jana TrhlíkováJak postupujete při psaní povídek? Sednete k počítači, popř. k psacímu stolu, a začnete psát, když vás právě políbí Múza? Nebo si pečlivě připravujete rešerše, schémata a až poté se pustíte do psaní?

Píšu oběma způsoby. Někdy mám inspiraci, a tak to vychrlím do počítače, aniž vím, co s tím dál udělám. Jindy se naopak objeví nějaká idea, schéma, do kterého si pak dosazuji konkrétní postavy.  

S některými povídkami jste uspěla v literárních soutěžích. Jak důležité jsou podle vás tyto soutěže pro začínající autory?

Soutěže pro mě byly rozhodující v tom smyslu, že mě úspěch v nich motivoval k dalšímu psaní. Měla jsem možnost si na porotě i posluchačích vyzkoušet, že s nimi nějakým způsobem rezonuji. Zároveň jsem se samozřejmě setkala i s těmi, kteří moje texty „moc nemusí“, a pochopila jsem, že je to tak v pořádku. Potěšující pro mě byla situace na jedné soutěži, kdy se porotci v hodnocení mojí povídky absolutně neshodli, a ti, kterým se líbila, pro ni prosadili ještě jednu kategorii navíc. To mi udělalo radost, ani tak ne kvůli samotnému ocenění, které bylo samozřejmě jen symbolické, ale to, že byli ochotni za můj text bojovat. Obecně si myslím, že pro začínající autory jsou literární soutěže dobrou zkušeností.

Jak těžké je skloubit práci s psaním? A přemýšlíte do budoucna třeba o dráze profesionální spisovatelky?

Pro mě to těžké je a je to hlavní důvod, proč píšu zatím převážně kratší texty. Je snazší najít volný víkend než volný měsíc. Navíc mám problém se přepínat mezi pracovním módem, který je hodně racionální, a módem pro psaní, kdy naopak potřebuji mít v hlavě prázdno. Až když to „prázdno“ trvá dostatečně dlouho, začne se samo zaplňovat příběhy a obrazy, které ke mně přijdou. Být profesionální spisovatelkou by bylo hezké řešení, ale bohužel to není moc reálné.    

Neplánujete tedy nějaké delší prozaické dílo – román?

Ráda bych napsala román, ale problémem je právě možnost delšího soustředění. Potřebovala bych s románovými postavami nějakou dobu „žít“. Určitým kompromisním řešením, o které se chci pokusit, je novela nebo román založený na propojených povídkách, které by mi umožnily nahlížet na postavy z různých úhlů a perspektivy. 

Muž, který zprůhledněl

Máte nějaký spisovatelský vzor, kterému byste se chtěla přiblížit? 

Čtu nejrůznější žánry – od současných českých autorek a autorů jako třeba Hany Mornštajnové, Petry Soukupové, Ivy Pekárkové přes Michaela Cunninghama, Houellebecqa, Murakamiho, Margaret Atwoodové až třeba k detektivkám Jo Nesbøho, ale nemůžu říct, že bych měla nějaký spisovatelský vzor.  

Je podle vás těžké prosadit se na současném knižním trhu? Co byste případně doporučila těm, kteří by rádi jednou vydali svou knihu?

Myslím si, že to je těžké. Knižní trh je přeplněný a nakladatelství často sázejí na jistotu. Asi to chce i trošku štěstí. Jediná rada, která mě k tomu napadá, je, pokud svému textu věříte a stojíte si za ním, tak to zkoušejte. 

Děkuji za rozhovor. A přeji mnoho inspirace do dalšího psaní. A také ono štěstí při komunikaci s nakladateli.


Soutěže

Aktuality

  • Více času na čtení (tentokrát trochu jinak) O poslechu audioknih a možnosti žít za dva

    Na podzim roku 2015 zahájilo internetové knihkupectví Martinus kampaň zvanou Více času na čtení. Ta se v principu odrážela od skutečnosti, že rozbalit si na Vánoce darovanou knihu je jedna věc, ale mít čas si ji skutečně přečíst, to už je věc jiná.

    Číst dál...  
  • Laureátkou 33. ročníku Ceny Jiřího Ortena je Hana Lehečková s novelou Svatá hlava nabízející ponor do „slabé" duše

    V pořadí 33. ročník Ceny Jiřího Ortena (CJO) pro mladé talentované autory do 30 let zná svou vítězku. Je jí literární redaktorka, spisovatelka a dramatička Hana Lehečková, která odbornou porotu jmenovanou Svazem českých knihkupců a nakladatelů (SČKN) upoutala svou novelou Svatá hlava. Kniha vyšla v nakladatelství Vyšehrad v roce 2019 a čtenáři předkládá zápisky schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Autorka prostřednictvím této perspektivy důmyslně ohledává vnitřní i vnější okraje nemocného světa, ale i naší "normálnosti". Slavnostní vyhlášení Ceny Jiřího Ortena 2020 spojené s autorským čtením tří autorů nominovaných do užšího výběru proběhlo 15. září od 17 hodin v Zrcadlové kapli Národní knihovny v pražském Klementinu.

    Číst dál...  

Nové komentáře

Doporučujeme

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení