Rozhovory

Rozhovory: Iva Tajovská

1 1 1 1 1 (3 hlasů)

Knihy Ivy Tajovské nepatří k těm, které by se snažily čtenáře jen prvoplánově pobavit. Vždy obsahují témata, nad nimiž musí čtenář přemýšlet. A většinou není jednoduché zaujmout nějaké jednoduché stanovisko. Texty Ivy Tajovské nejsou černobílé, ostatně takový není ani život. V rozhovoru jsme dostali příležitost dozvědět se o této výborné autorce víc.


Ve svých knihách se často zaměřujete na ženské postavy. Považujete se za autorku, která se cílí na ženskou část čtenářského publika?

Necílím na určitou skupinu čtenářů. Snažím se, aby příběhy, které píšu, byly plastické, životné a uvěřitelné. Pohybují se v nich ženy, muži i děti, lidé se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi, potřebami, touhami, vnitřním nastavením a životními zkušenostmi. Chci je uchopit objektivně a vyvarovat se odsuzování, nadržování nebo hodnocení.

Kdo je váš typický čtenář?

Abych mohla správně odpovědět, musela bych mít lepší zpětnou vazbu. Ale vzhledem k tomu, že kromě posledního románu předchozí knížky vycházely v nakladatelství, které je zaměřeno spíše na čtenářky, tak odhaduji, že typickou čtenářkou většiny knih je žena středního věku.

Je vám bližší psychologie postav, nebo děj? Potřebujete pro své knihy „silný příběh“?

Bližší mi je jejich psychologie. Při psaní postavy, o kterých mám na prvních stránkách jen povšechnou představu, postupně poznávám. Vzbuzují ve mně zvědavost a pozvolna se mi odkrývají. „Silný příběh“ je pro autora i čtenáře výhoda, pokud v mých knihách je, dotváří se současně s dějem během psaní.

Co pro vás psaní znamená?

Psaní je pro mě zdrojem rozporuplných pocitů. Občas zápolím s utlumenou motivací a mám sklony věnovat se jiným, pohodlnějším činnostem. Ale pak se přistihnu, že pokud nepíšu, ačkoliv na to mám čas a podmínky, cítím se nespokojená a nesvá. Je to takový zvláštní, poměrně časově náročný koníček, který mě zatěžuje i obohacuje zároveň.

Jak vaše psaní vnímá vaše okolí?

Moji nejbližší jsou úžasní, podporují mě. Manžel, který sám má různé zájmy, mi vytváří dobré zázemí a je mým prvním čtenářem. Vážím si toho, protože četba nikdy nebyla jeho oblíbená činnost. S tužkou v ruce se pere s rukopisem, kroutí se u toho a vzdychá. Dřív jsem se obávala, že je to proto, že mu to připadá špatné a bála se konečného verdiktu, až se dopracuje k poslední stránce, ale brzo jsem pochopila, že se takto soustředí a je to projev jeho odpovědnosti vychytat co nejvíce chyb. Než rukopis vypustím, čtou ho i dcery. Ale protože máme velmi blízký a ohleduplný vztah, vždycky mi to, navzdory prosbám o kritické poznámky, pochválí a nanejvýš mi odchytí překlepy.

Sledujete současnou literaturu? Více světovou, nebo českou?

Protože volného času a možnosti soustředit se nemám stále ještě dostatek, je to u mě o tom, zda budu psát, nebo číst. Navíc se obávám, že kdybych oboje dělala ve stejném období, mohlo by mi moje čerstvě nakrmené podvědomí při psaní nabídnout cizí nápady a já bych je považovala za vlastní. Vím, že všechno tu už v různých obměnách bylo, přesto se obávám, abych někoho nevědomky nevykrádala.
Z povzdálí českou současnou literaturu sleduji, ale v posledním období čtu knihy jen od svých známých. Dostala jsem i dvě knížky současných českých autorů (ty, které jsou vyrovnány ve sloupcích při vstupu do knihkupectví), ale ty stále ještě leží nepřečtené na poličce.

Jaká kniha vás minulý rok zaujala a čím?

Kniha Marcelly Marboe „Mami, zabila jsem…“ Přečetla jsem ji ještě ve fázi rukopisu během víkendu jedním dechem, později opakovaně a pomalu. Byl to pro mě nevšední čtenářský zážitek, který ve mně ještě dlouho rezonoval.

Patříte mezi disciplinované autory, kteří jsou schopni se na svou tvorbu bezvýhradně soustředit? Izolovat se na určitou dobu od okolí, psát a psát?

Ne. Než k psaní usednu, hledám záminky, abych ho odložila. První kafíčko, druhé, umýt nádobí, odstřihnout žloutnoucí listy u kytky, podrbat psa, zkontrolovat poštu… Ani telefon nedokážu vypnout. Jsem smečkový typ, těší mě, když v mé blízkosti někdo je, nemám potřebu se izolovat. Vlastně si uvědomuji, že je s podivem, že s tímto přístupem nakonec něco poměrně rychle dokončím.

Ve své tvorbě převážně neopouštíte kraj, v němž žijete. Necítíte to jako určité omezení, které by se mohlo projevit na počtu čtenářů? Proč taková fixace na místo?

Lépe se píše o tom, co je autorovi blízké, o čem něco ví, k čemu má vztah. Já toto zaměření silněji pocítila až při psaní knihy „Odpusť, že jsem se vrátil“. Shodou okolností jsem v chrudimském muzeu viděla pomocí zrcadel vytvořenou ukázku jedné z místností, která se nacházela ve vojenské, tehdy označované pozorovací nemocnici. Na počátku velké války bylo k tomuto účelu použito mnoho krásných chrudimských budov, škol a úřadů. A protože i trochu znám okolí Chrudimi, napadlo mě využít tato místa jako základ pro děj příběhu. Sehnat informace k období počátku dvacátého století je dnes snadné. Zjistila jsem, co všechno nevím o té době i nedalekých místech, kde se děly významné historické události. Načichla jsem vůní a atmosférou starých fotografií, vyptávala se pamětníků a do rukou se mi dostal i zažloutlý deník ruského legionáře. Až když jsem se zaměřila na toto období, začala jsem si více všímat památníků věnovaných padlým ve velké válce, které jsou téměř v každé obci. Mnohokrát jsem na nich četla pod sebou vyrytá dvě až čtyři stejná příjmení a uvědomovala si dosah, který ta šílená doba měla na obyčejné rodiny. Litovala jsem, že jsem se v dětství nezajímala o vyprávění svých dědů, kteří oba bojovali na italské frontě. Nezajímali se o něj ani mí rodiče. Tak jsem si příběh musela vymyslet.

Existuje nějaké určité téma, které se opakovaně vkrádá do vašich textů? Proč je pro vás významné?

Téma odpuštění. Myslím, že pro většinu z nás je to citlivá a niterná záležitost. Jen, bohužel, o odpuštění obvykle nejsme požádáni a ani si o něj nedokážeme říct. Z hrdosti, studu nebo ublíženosti se zříkáme osvobozujícího a velkorysého aktu.

V předchozích knihách se vaši hrdinové často ocitají se na samém dně. Vznikli – třeba jen částečně – podle skutečných jedinců?

Kniha „Podlaha z trávy, strop z hvězd“ je o skutečné postavě, Petru Baklovi. Psala jsem ji s jeho souhlasem, chtěl, abych použila i jeho skutečné jméno. Předchůdcem knihy byl stejnojmenný dokumentární film, na jehož vzniku jsem se podílela. Těší mě, že se díky tomuto dokumentu i knížce podařilo alespoň trochu upozornit na tento tíživý společenský problém. V jedné knihovně dokonce na Petra udělali finanční sbírku.


Je pro vás jednodušší inspirovat se historickými událostmi, které musíte dohledávat, nebo založit příběh na fantazii?

Obávala jsem se, že knížky ze současnosti, do kterých se mi opakovaně vkrádala sociální témata, nebudou už čtenářsky zajímavé. Proto jsem se pustila do dobrodružství a vnořila se do doby kolem roku 1919 a teď nově 1944. Překvapivě jsem zjistila, že o tom se mi píše lépe. Když si na počátku seženu dost informací a podkladů, příběh se mi nakonec pozvolna poskládá sám, až jsem z toho sama překvapená.

Vaše poslední kniha zasahuje poměrně daleko do minulosti a sleduje osudy lidí, které byly hluboce ovlivněné válkou. Jaký byl počáteční impulz k napsání tohoto příběhu a z jakých pramenů jste čerpala?

V době blížícího se stého výročí konce první světové války a vzniku Československa jsem původně napsala scénář, který se k těmto událostem vztahoval. A protože mi postavy začaly být blízké a téma se mi vrylo pod kůži, napsala jsem i román a ten se podařilo v roce tohoto výročí vydat. Při shromažďování podkladů k tomuto období jsem si poprvé uvědomila, že během velké války se čeští legionáři v zájmu vyznávaných vyšších cílů a hodnot postavili proti svým – Čech proti Čechům, Slovákům, Slovan proti Slovanu. Co když se na dvou opačných stranách zákopu ocitl otec, nadšený vlastenec a odpůrce mocnářství proti svému synovi, který zůstal v rakouské uniformě? Tento konflikt mi přišel natolik zajímavý, že se stal základem příběhu.

Román, který připravujete, se dotýká události, s jejímiž dozvuky se setkáváme dodnes – bombardování Ramovky v roce 1944. Co vás na ní tak zaujalo a co nového je v ní ještě možné nalézt pomocí literárních prostředků?

Hovořila jsem se ženou, která prožila bombardování Pardubic. Tato událost ji hluboce poznamenala na celý život. Začala jsem se pídit po bližších informacích a opět zjistila, co všechno nevím o svém rodném a do té doby pro mě zdánlivě málo zajímavém městě.
A co nevím o lidech v jeho okolí a na Chrudimsku, hrdinů, kteří přečkali bombardování nebo se zapojili do odbojového hnutí. A tak přišel impulz na volné pokračování předchozí knížky. Moji prarodiče prožili dvě války. Prožijí ji i postavy z předcházejícího románu. Při psaní jsem se neubránila určité škodolibosti. Jak se zachová hlavní, nyní již o 25 let starší ženská postava, když se ocitne v situaci podobné té, které kdysi čelil její muž a kterou, podle ní, nezvládl a poškodil jejich vztah? Jaké to je, když někdo musí při svém rozhodnutí volit jen ze špatných možností, které ohrožují životy blízkých?
V těsné blízkosti Fantovky dnes chátrá Kaple Nejsvětější Trojice, která byla během bombardování Spojenci v srpnu 1944 zasažena. Tam začíná i končí nový příběh, který je zatím v rukopisné podobě.

Děkuji za rozhovor a těším se na vaši novou knihu.

Na stránkách VašeLiteratura.cz najdete recenze těchto knih Ivy Tajovské:

Odkladiště náručí
Podlaha z trávy, strop z hvězd
Odpusť, že jsem se vrátil

 

Soutěže

Aktuality

  • Nakladatelský dům Albatros koupil nakladatelství Domino

    Nakladatelský dům Albatros Media a. s. dnes oznámil, že pokračuje ve své akviziční expanzi a ve středu 17. dubna koupil 100% obchodní podíl v nakladatelství DOMINO. To je českým čtenářům v současné době nejvíce známo jako silný hráč na poli detektivních románů a thrillerů. Právě tyto žánry jsou mezi čtenáři jedněmi z nejpopulárnějších a akvizicí DOMINA tak Albatros Media pokračuje v dlouhodobé strategii posilování své pozice v segmentu fiction pro dospělé. 

    Číst dál...  
  • Nominace na Cenu Jiřího Ortena 2019

    Debutový román inspirovaný Japonskem Probudím se na Šibuji, tajuplná kniha pro děti Prašina a osobitá básnická sbírka Reál!

    Číst dál...  

Nové komentáře

Doporučujeme

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení