Rozhovor s Hugleikurem Dagssonem

Rozhovory

Vytvořeno 4. 2. 2019 0:00

Autor: Pavel Bušta

Hugleikur Dagsson je islandský komiksový tvůrce. Jeho styl se vyznačuje jednoduchostí a extrémně černým humorem hraničícím s kameňákovými vtipy. V češtině dosud vyšly čtyři z jeho knih, například A tomu se mám jako smát? nebo A to je nějaký vtip? Věnuje se také psaní divadelních her nebo stand-up comedy. V prosinci minulého roku vystoupil poprvé v České republice, v Praze i v Brně sklidil velký úspěch.

Začněme s takovým pěkným stereotypem. Libujete si v drsném a černém humoru, protože – jako každý Islanďan – jíte hnijící žraločí maso, pijete nápoj s názvem „černá smrt“ a v zimě máte jen tři hodiny světla denně? 

Samozřejmě. Až na ty žraloky. Ty nejíme. K tomu nutíme jenom turisty.

Jak vám pomohla studia na Islandské akademii umění ve vaší tvorbě?

Vlastně docela dost. Potřeboval jsem svobodu experimentovat, a tu mi akademie poskytla. Nejlepší věc na umělecké škole je, že si můžete tři roky dělat, co vás napadne. Přijdete na to, co funguje a co je snůška keců.

Proč jste si vybral zrovna tak jednoduchý kreslicí styl? Kvůli kontrastu s brutálním humorem? Nebo vám zkrátka vyhovuje?

Právě kvůli kontrastu. Strašlivé věci fungují lépe, když jsou jednoduché a tak trochu roztomilé. Vzniká tak odstup mezi čtenářem a dílem, takže je jednoduší se těm hrůzám smát. Tvořím tímto způsobem mimo jiné i proto, že nemám trpělivost na složitější kresby.

Jak jste se dostal ke komiksu? Island nemá zrovna výraznou komiksovou tradici.

Když jsem začínal, tak neměl. Teď už se scéna zvětšuje. Čím dál víc mladých umělců teď dělá vlastní věci. Já měl vždycky rád komiksy, jsem velký fanda Marvelu. Jako dítě jsem četl hodně Spidermana a Tin Tina. Tehdy vycházeli v islandštině.

Jak tedy vypadá současná islandská komiksová scéna? Zlepšuje se?

Ano, ale velmi pomalu. Myslím, že pořádná scéna u nás bude teprve za několik let. Za sebe mohu doporučit tvůrce jako Lóa Hjálmtýsdóttir, Elín Elísabet Einarsdóttir a Árni Jón Gunnarsson.

Vaši oblíbení komiksoví autoři?

Grant Morrison, Alan Moore, Bill Watterson a Johnny Ryan.

Ovlivnilo vás, že vaše matka byla dramatička a otec novinář?

Určitě mě ovlivnila matka. Její hry jsou plné sarkasmu a humoru. Můj otec je zároveň teologem, vyprávěl mi hodně příběhů ze severské mytologie. Myslím, že zrovna ty mě také formovaly.

Vyhovuje vám dělat humoristické standupy? Spousta autorů se kontaktu s publikem vyhýbá.

Miluju standupy! Je daleko víc uspokojující vidět okamžitou reakci publika, než si počítat lajky na Facebooku. Nejsem příliš společenský člověk, mezi lidmi bývám hodně stydlivý. Ale na pódiu mám absolutní kontrolu.

Jak moc je pro vaše dílo důležitá popkultura?

Vždycky jsem byl v popkultuře ponořený až po uši. Fascinuje mě fantasy, horor, sci-fi, pop, punk, hip-hop a obecně veškerá kreativita moderní kultury. Svoje věci vnímám jako pop-art, takže popkultura je pro mě velice důležitá, ne-li rovnou nezbytná.

Jaký je to pocit vidět ostatní autory interpretovat vaši práci v jejich stylu? Mám na mysli nedávno vydaný kalendář.

Hrozně mě to baví. Miluju práci s dalšími umělci. Kromě toho ve spolupráci s dalšími autory píšu také grafické romány. Je nanejvýš uspokojující vidět jiné lidi interpretovat vaše myšlenky.

Máte prsty ve zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA? Určitě jste to nějak zařídil, abyste měl materiál pro vaši sérii President Poopypants (Prezident Pokaďgaťky).

S Trumpem a komiky se to má tak, že jim vytváří spoustu materiálu. Všichni se však určitě shodneme na tom, že bychom byli raději, kdyby odešel, a my se tak mohli věnovat vtipkování o jiných věcech. Třeba o vztazích nebo o záchodech v letadlech.

Už vás někdo nařkl z obscénnosti a špatného vlivu obecně?

Ani zdaleka ne tak často, jak bych chtěl. Tady na Islandu lidé očekávají, že budu urážet kdekoho, takže je nikterak nepřekvapí, když to opravdu dělám. Některé umělce trápí všechno to politicky korektní vyjadřování, mě příliš ne. Je důležité, aby se lidé uráželi, protože jaký by mělo smysl být ofenzivní, když by nikomu nic nevadilo?