Rozhovory

Přestala jsem se sama před sebou schovávat do ulity

1 1 1 1 1 (4 hlasů)
5

Klára Nováčková pochází z moravských Hranic, vystudovala módní návrhářství, rok studovala v Itálii a nyní dokončuje obor český jazyk a literatura a výtvarná výchova na pedagogické fakultě. Studium literatury a záliba v příbězích ji přiměla vyzkoušet své nadání v oblasti literatury. V těchto dnech vyšla její první knížka Vetřelkyně a já, která čtenářům, a především čtenářkám přináší odvážnou životní výpověď mladé ženy, která se musí vyrovnávat s dospíváním, milostným životem a vůbec se svým ženstvím. Při velmi pěkné besedě vznikl také tento rozhovor.

  

Jaké příběhy máte sama nejraději?

Odjakživa ty, které mnou nějak pohnou, které nesou poselství a ve kterých vystupují silné hrdinky. V období dospívání jsem potřebovala u knížek plakat, chtěla jsem se dojímat nad srdcervoucími vztahy hlavních protagonistů, kteří se milují, ale nemohou spolu být. Lákaly mne protiklady, které se střetnou a buď se navzájem zničí, nebo se obohatí. Teď už rozhodně tak dramatická nejsem. Nemám ráda naivní příběhy a nemám ráda, když se spisovatelé berou příliš vážně. Dávám přednost pravdě, nadsázce a humoru.

 

Máte nějakou svou oblíbenou literární postavu? Proč právě tuto (tyto)?

Mám slabost pro Annu z románu Anna ze Zeleného domu. Je krásně paličatá, temperamentní, hrdá, nikdy si nic nenechá líbit a má velkou fantazii. Podobná jí je Josephine Marchová z románu Malé ženy, na který odkazuji ve své knize. Obě mají ohnivou povahu a také spoustu nedokonalostí a chyb. Nejsou stereotypní. Nečekají na muže, který jim ukáže svět. Ony si svůj vlastní svět tvoří. 

 

Jak byste popsala svůj vztah k literatuře?

S literaturou mám pocit, že stejně jako mám ráda já ji, ona má ráda mě. S divadlem nebo filmem, které taktéž miluju, takové souznění nemám. Je neuvěřitelně krásné, že k vám skrze stránky může promlouvat kdokoli a z jakékoli doby. Myslím ale, že cestu k literatuře si každý musí najít sám. A pak ten vztah pěstovat – výběrem kvalitních knih skutečně dobrých autorů. Knížku nelze vnutit, nelze předpokládat, že něco jako povinná četba vypěstuje v žácích víc než nechuť. Z pedagogického hlediska myslím, že na to jdeme trochu špatně. Měli bychom dětem nechat volnost při výběru knížky. Ať už je zaujme jakýkoli druh literatury, s velkou pravděpodobností budou s chutí číst dál a časem se možná dopracují k náročnějším knížkám, které jsou obsaženy v povinné četbě. 

 

V tom s vámi souhlasím. Povinná četba naštěstí už není nařízená. S literaturou se na základních školách pracuje jinak, ale samozřejmě záleží i na učiteli, jak k literatuře přistupuje. Vy máte s „povinnou“ četbou špatnou zkušenost?

Já sama jsem nikdy nepřišla na chuť Němcové ani Erbenovi – a nepřijdu si ochuzena o nějakou života potřebnou znalost (smích). 

 

Co je pro vás hlavní motivací pro psaní příběhů? Jak vlastně vznikla myšlenka psát knihy?

Na začátku všeho stál určitě můj obdiv k silným hrdým ženám jako Virginia Woolfová a touha být jako ony – něco změnit, na něco poukázat nebo za něco bojovat. Když jsem začala odkrývat příběhy žen minulého století, cítila jsem nějakou formu souznění. Zatímco ony tenkrát nerozuměly svému ženství a nedokázaly jej přijmout, já jsem nerozuměla pohledu společnosti na ženu jako takovou. Vždycky jsem se cítila být s někým srovnávána, až jsem vlastně tento pokřivený pohled sama na sebe převzala.

 

Na jaké peripetie naráží začínající autorka při práci na vydání knížky?

Myslím, že jsem měla docela štěstí. Je důležité dokázat se orientovat na knižním trhu. Vědět, které nakladatelství o knihy pečuje a které je naopak spíš továrnou na zisk. Taková nakladatelství pak vydávají stovky knih ročně, a protože se většinou jedná o přihlouplé nenáročné románky s poměrně líbivým přebalem, dobře se prodávají. Nakladatelství pak mají prostředky na reklamu, platí přední místa v knihkupectvích a jejich knihy, přestože mohou být špatné, vidíte všude. Nakladatelství jako Garamond se naopak snaží čtenáři nepodbízet, za knížkami stojí poctivá práce a mně je tahle filozofie blízká. 

 

Co je podle vás špatná kniha?

Špatná kniha se podle mě čtenáři podbízí, aktivně ho nezapojuje a nerozvíjí kritické myšlení. Snadno se čte a ještě snadněji se na ni zapomene. Na první dobrou uspokojuje vaše potřeby prožívat dobrodružství, bát se nebo se zamilovat, aniž byste se přitom příliš nadřeli.

 

Dnes je moderní používat pseudonymy. Uvažovala jste také o pseudonymu?

V období dospívání ano. Když jsem se poprvé pod knihu podepisovala, na chvíli jsem se nad tím pozastavila. Ne snad proto, že bych se bála podepsat pod něco lehce kontroverzního, ale chtěla jsem oddělit světy já – spisovatelka a já – Klára. Ale jeden moudrý člověk mi kdysi řekl, že ať vytvořím cokoli a ať je to jakkoli zlé, mám se za to hrdě postavit. A tak jsem to udělala. Spojila jsem ty světy a přestala jsem se sama před sebou schovávat do ulity.

 

Píšete na téma ženství. Považujete toto téma v dnešní době za důležité? Proč?

Protože nemáme svůj přechodový rituál. Chlapec se mužem stává, když překoná sám sebe, zažije dobrodružství, něco jím otřese. Dívka dostane ve dvanácti menstruaci a od té doby se společnost tváří, že je ženou se vším všudy. V období dospívání pochybuje sama o sobě a je frustrující vidět kolem sebe mediální obrazy dokonalých žen. Myslím, že je důležité se nad tím zamyslet a poukázat na to. Vím ale, že čtenářkám nedávám odpověď. Jedna z nich mi napsala, že se při čtení zasmála, ztotožnila se s hlavní hrdinou, ale nenabídla jsem jí žádné východisko. Ale cítím, že to ani nejde. Neznám recept nebo návod na to, jak z toho ven. Jak být sama sebou, jak se přijmout a mít se ráda. Nejsem si jistá, že něco takového existuje. Má jediná rada je se nad všechny své nedostatky povznést, zasmát se jim a brát je jako součást sama sebe. A někdy si pěkně zanadávat. Jakákoli jiná rada by byla jen kýč a tomu se snažím vyhnout. 

 

Do jaké míry je vypravěčka příběhu Vetřelkyně a já inspirovaná skutečností? 

Devadesát procent událostí, které jsou v knize, se skutečně stalo. Jen jsem je lehce zdramatizovala nebo upravila, aby mi seděly do příběhu nebo podtrhly to, co chci vyjádřit. Myslím ale, že důležitější jsou témata, která otevírám, než polemika o tom, co je a co není pravda. 

 

Byla předlohou pro ni jedna osoba, nebo v sobě nese stopy více žen?

Něž příběh vznikl, napsala jsem si témata, která chci v knize řešit. Na jejich základě jsem pak vybudovala hlavní postavu a dosadila ji do situací, které měly vypointovat každou z teoretických úvah. V příběhu jsou tedy jak zkušenosti mé, tak mých kamarádek, neboť jsem celý život obklopena kolektivem dívek a žen. Je to prostředí, které znám, o kterém dokážu autenticky psát. A autor by měl vždycky psát o tom, co zná, čemu rozumí, protože čtenář každé znejistění pozná. 

 

Kdo byl prvním čtenářem (kromě vás) a jaké byly reakce?

Knížku jsem psala během studijního pobytu v Itálii, kde jsem byla se svou kamarádkou. Byla to tedy ona, s kým jsem konzultovala většinu momentů v příběhu, které jsem se každých pět vteřin přečetla odstavec s otázkou, zda je to vtipné. Ona tu knížku se mnou celou prožila, je taktéž jejím odrazem. V Itálii jsme měly na devět měsíců jen samy sebe a já buď četla feministické knihy, nebo si povídala s Kristýnou, takže zřejmě tam vykrystalizoval můj pohled na svět a na ženy. 

 

Připadá mi, že některé pasáže jsou velmi odvážné a otevřené. Byl to záměr, nebo je jen hlavní hrdinka bezprostřední a přímá, jak dospívající dívky bývají?

Nijak jsem nepřemýšlela nad tím, jaká má hrdinka bude a jak o ní budu psát. Bylo to všechno velmi přirozené. Nemám pocit, že bych byla příliš otevřená. Ironická ano, ale opravdu si nemyslím, že bych psala o něčem, co by se mělo držet pod pokličkou nebo co by čtenářky neznaly. Problém je, že o tématech, která řeším, se nemluví nahlas. Málokdo snese vtípky o gynekologii nebo vagině a já tahle tabu ráda nemám. Protože jsou mou součástí a já nerozumím tomu, proč je nezkritizovat nebo se jim nezasmát. 

 

Poselstvím knihy tedy bylo mluvit o tématech, o kterých se moc nemluví? Co se podle Vás změní, bude-li se o nich mluvit?

Možná když se tak stane, budeme mít snazší cestu k sebepřijetí.

 

Je pro vás důležitá zpětná vazba od čtenářů?

Samozřejmě. Myslela jsem si, že píšu, protože jde o jakousi vnitřní potřebu vyprávět a zřejmě bych psala, i kdyby to mělo být do šuplíku. Po vydání knížky jsem zjistila, že mě motivuje ta odezva. Pocit, že jsem někoho rozesmála, dovedla ho od jedné knížky ke druhé, něco nového mu ukázala a on zase mně.

 

Budete pořádat další besedy, kde se s vámi čtenáři mohou setkat?

Budu ráda, když čtenáři, ale i nečtenáři dorazí na další z mých besed, kde budu vyprávět o psaní, o životě a o knížkách. Zatím vím, že budu 20. prosince v Prostějově a v lednu v havířovské knihovně.  

 

Děkuji mnohokrát za rozhovor.

Dění kolem prvotiny Kláry Nováčkové můžete sledovat na její facebookové stránce.

 

Soutěže

Aktuality

  • Nakladatelství Albatros slaví sedmdesátku

    Už 15. dubna oslaví nakladatelství Albatros 70 let od svého založení. Za sedm dekád své existence vydal Albatros téměř třináct tisíc publikací v celkovém nákladu 350 milionů kusů. Mnohé z nich dnes nesměřují jen na pulty českých nebo slovenských knihkupectví, ale také do více než 40 dalších zemí. U příležitosti svého jubilea vydává nejstarší dětské nakladatelství v Česku například retro kolekci Cesta časem s Albatrosem.

    Číst dál...  
  • V Ostravě to bylo fajne

    Ve dnech 1. až 3. března 2019 ožilo město Ostrava knižním festivalem, který se konal na výstavišti Černá louka. Akce tohoto druhu byla v daném regionu pořádána vůbec poprvé – dříve tu probíhaly jen menší knižní veletrhy bez doprovodného programu. Co vše na této knižní akci čekalo na návštěvníky? To se dozvíte v reportáži Marty Šimečkové:

    Číst dál...  

Nové komentáře

Cena Česká kniha

Doporučujeme

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení