Rozhovory

Rozhovor s Barborou Dvoreckou

1 1 1 1 1 (3 hlasů)
5

Barbora Dvorecká je česká autorka povídek, žijící na Šumavě.  Dosud vydala dvě povídkové knihy Doteky života a Ozvěny života, které vyšly v nakladatelství Klika (recenzi na ně si můžete přečíst ZDE). Na svém kontě má ještě několik publikovaných povídek. Je šťastnou chovatelkou smečky krásných psů a dvou koní. Každý den stíhá obrovské množství práce a ještě do toho stíhá číst a psát. A tak jsem neodolala a vyzpovídala ji, jak to všechno vlastně zvládá.

 

 

Dnes žijete na Šumavě. Odkud ale pocházíte? Jste šumavská rodačka?

Natrvalo jsem na Šumavu přišla až jako dospělá za prací, ale mám ji prochozenou coby „vlk samotář“ (jen já a pes) už od mládí. A jsem šťastná, že mi je dopřáno tu žít. 

 

Kdy se začal budovat váš vztah ke zvířatům? Měli jste je doma, už když jste byla malá? 

Myslím, že s opravdovým vztahem ke zvířatům se člověk musí narodit, ale určitě mělo vliv i to, že oba rodiče pracovali v zemědělství, takže jsem se mezi zvířaty pohybovala skutečně už odmalička.

 

Váš vztah ke zvířatům je vidět z vašich příběhů, ale i ze smečky psů kolem vás. Prozraďte čtenářům, kolik pejsků teď máte a jaké? Jsou mezi nimi nějací zachránění „adopťáčci“?

V současnosti máme jednoho malého nalezence a tři rhodéské ridgebacky. Jednoho z nich jsme adoptovali teprve nedávno, vyprávění o něm bude v další knížce. Je to další příběh lidské nezodpovědnosti a lhostejnosti, a i když dělá obrovské pokroky, potrvá ještě dlouho, než napravíme všechno, čím mu bylo ublíženo.

 

Máte doma ještě nějaká další zvířátka?

Mívali jsme velké hospodářství, prasata, slepice, husy, kozy, kachny, krůty… Byly to báječné časy a já se do nich ráda vracím ve svých povídkách. Ale jak přibývají roky, hůř zvládám těžkou práci fyzicky i časově. A protože jsem přesvědčená, že by člověk měl mít jen tolik zvířat, o která se dokáže postarat tak, aby byla spokojená a nic jim nechybělo, postupně zůstaly jen mé dvě největší lásky – psi a koně.

 

Jak se k vaší „zvířecí vášni“ staví okolí – rodina, přátelé…?

Dovolím si ocitovat jednu větu z mojí druhé knížky – „Nad hlavou mého životního partnera lze občas zahlédnout svatozář…“. Obě dcery jsou podobně „postižené“, starší adoptovala dva výmarské ohaře, o mladší už jsem psala v Dotecích života a od té doby se mnoho nezměnilo, nyní téměř denně hlásí čerstvé kousnutí od nedávno osvojeného, velice svérázného křížence čivavy. O nepatrné hrstce lidí, jejichž přátelství přežívá můj chronický nedostatek času a skutečnost, že se z návštěv u nás vracejí láskyplně oslintáni čtyřicetikilovými obludkami, platí totéž.

 

Čím se vlastně živíte? 

Spolu s manželem jsme zaměstnaní v zemědělském podniku, zaměřeném na chov pastevního skotu. Máme na starosti přibližně 150 krav, od jara do podzimu, kdy se rodí telátka, počet vystoupá na téměř dvojnásobek. Z pohledu většiny lidí je to velice namáhavá, velmi často nebezpečná, špinavá a špatně placená dřina bez jediného dne volna. Pro mne je tahle práce jedním ze splněných snů.

 

Píšete už od střední školy a na svém kontě máte oceněné povídky. Kdy jste se odvážila poprvé zveřejnit nějaký svůj text?

Úplně poprvé jsem se zúčastnila literární soutěže na střední škole. Následovala přestávka v délce několika desetiletí a další, opět úspěšná, literární soutěž. Po ní už jsem začala psát trochu víc. Ale až posledních několik let píšu „doopravdy“.

 

Nedá mi to a musím se optat. Jak dlouho vzniká taková povídková kniha? Je to tak, že máte nápad, tak sednete a píšete všechny příběhy, co jste zažila, nebo píšete průběžně a pak texty shromáždíte do jednoho souboru?

Píšu průběžně a velice pomalu, není výjimka, že mi jedna povídka trvá půl roku i déle. Z napsaných povídek potom vybírám ty, se kterými jsem spokojená, zbytek odkládám a po čase se k nim vracím.

 

Teď mi tak dochází, že jsem se vlastně ani nezeptala, zda jsou všechny vaše příběhy skutečné, nebo si některé vymýšlíte?

Většina mých příběhů má autobiografický základ, u ostatních jsem znala alespoň některou z postav, hlavně zvířecích, a buď celé, nebo alespoň části jejich osudů. Ani povídka Psí duše není úplně vymyšlená, bohužel…

 

Ve vašich knížkách jsou kromě srdečných povídek také krásné ilustrace. Kreslila je malířka a ilustrátorka Iveta Autratová. Jak vás napadlo nechat knihy ilustrovat? 

Ilustrovat je navrhl můj bratr, kterému vděčím za vydání první knihy. Chtěli jsme dotvořit atmosféru příběhů, a právě Ivetka svými nádhernými kresbami naše představy splnila naprosto dokonale.

 

Jaké to bylo, držet poprvé v rukách svou vlastní knížku?

Nenapadá mě dostatečně výstižné slovo…

 

Mohou vás čtenáři někde potkat osobně? Mám teď na mysli, zda pořádáte nějaká autorská čtení a setkání v knihovnách?

Ano, občas dostávám pozvání do knihoven a velice si jich vážím. A myslím, že můžu prozradit, že teď v březnu budu natáčet jeden díl pořadu Mazlíci pro nově vznikající TV Natura.

 

O vašich knížkách jsem psala v minulém článku. Můžou si čtenáři přečíst vaše povídky ještě i někde jinde?

Nejsem zrovna plodný autor, ale několik mých povídek vyšlo v knížkách vodáckých příběhů nakladatelství Klika, pár starších před časem v časopisech.

 

Pracujete teď na nějaké další knížce?

Ano, mám rozepsanou další knihu, doufám, že se mi povede vydat ji příští rok.

 

Musím se vrátit ještě k vašemu soukromému životu. Pracujete se zvířaty doma i v zaměstnání, máte na starosti smečku psů a dva koně, do toho píšete, čtete, fotíte a vyrážíte na výlety. Nechápu, jak to všechno můžete stíhat. Jak to děláte? Organizujete si nějak čas a necháváte si některé dny jen sama pro sebe?

Ono to všechno spolu souvisí a vzájemně se doplňuje. Fotím na procházkách se psy, na výlety je bereme s sebou, lépe řečeno, na výlety jezdíme hlavně kvůli nim. Čtu místo televize, na kterou se nedívám vůbec, a píšu po chvilkách. A beze studu přiznávám, že v období, kdy se rodí i pět, šest telat denně, redukuju domácí práce (tím myslím vaření a úklid) na životní minimum.

 

Jelikož nejen píšete, ale sama také ráda čtete, musím se na závěr optat – jaká kniha vám nejvíce přirostla k srdci?

Těch knih je obrovské množství, v zájmu spravedlnosti (opravdu nedokážu vybrat tu úplně NEJ) zmíním první, která mě hluboce zasáhla v dětství a dodnes pro mne neztratila ani trošku svého kouzla. Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem. Její první vydání si chráním jako jeden ze svých nejvzácnějších knižních pokladů.

 

Paní Dvorecká, já vám děkuji za čas a laskavé slovo pro naše čtenáře a přeji plno tvůrčích myšlenek a úspěchů.


Komentáře   

 
Dana Goliášová
+1 nová knížkaDana Goliášová 2018-05-29 21:43
Nová knížka na obzoru , mám ohromnou radost :)
Velice Vás obdivuju a fandím Vám.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Soutěže

Aktuality

  • Vyhlášení cen za českou detektivní literaturu

    Cena Jiřího Marka pro nejlepší detektivku vydanou v roce 2017 putuje k Vilému Křížkovi za historický příběh Smrt má vůni inkoustu (nakladatelství Mystery Press).

    Číst dál...  
  • 100 let, 100 knih

    Oslavy stého výročí republiky jsou za námi. Alespoň v Brně, kde se ve dnech 26. května – 17. června 2018 konal festival Re:publika. Brněnské výstaviště v těchto dnech ožilo nebývalým množstvím akcí, kromě klasických výstav prezentujících různé obory si tu mohli návštěvníci zajít na koncert, taneční party, přednášku nebo autorské čtení. A právě na literární sekci se podíváme blíže.

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení