Rozhovory

Věra Fina, žena s otevřeným srdcem

1 1 1 1 1 (12 hlasů)
5

Zažila slávu jako modelka, sepsala vzpomínkovou knihu Máma, byla vystavena těžké zkoušce a musela se utkat s vážnou nemocí. Zvítězila. Tehdy si uvědomila, že každý den je darem. Svými činy i slovy denně povzbuzuje tisíce lidí, příkladem jsou různé dobročinné akce, kniha Velká máma nebo knížka pro děti Moje knížka.


rozhovory-vera-finaNa svých stránkách i v různých jiných článcích uvádíte, že jedním z vašich snů bylo stát se spisovatelkou. Je to druh snu, který je naplňován průběžně a neustále. Prozradíte nám, co se právě rodí ve vaší autorské dílně?


Tento sen se mi splnil úplně.  Nyní pracuji na trilogii, další a závěrečné části knihy Máma a to Máma live. V této knize detailně popisuji, jak a proč se sny plní nebo neplní. Nebudu zatím prozrazovat více, ale povím jen tolik, že beze snů by se z našich životů vytratilo kouzlo a smysl…  Ke mně přišla realizace snu za složitých podmínek, a to v onkologické nemoci. I to je smysl nemoci. Něco vezme, něco nabídne. Když odejde, musí být patrná změna, jinak by to nedávalo smysl. A tím, že jsem začala od nemoci psát tzv. na plný úvazek, měla nemoc význam. Posunula nejen mě, ale skrze mé řádky i nespočet čtenářů. Dnes bych mohla být VIP sekretářka, v největší akciové společnosti v zemi (jako tomu bylo v mé minulosti), co nosí krásné šaty, vysoké podpatky, úsměv na tváři a krásné korále. A co víc? Možná by se našel někdo, kdo by mi pochválil ony krásné šaty nebo dobrou kávu, možná i dobře vypracovanou prezentaci. Dnes na tácu nenesu kávu.  Ani se za mnou neotáčí pánové na důležité poradě. Dnes na pomyslném tácu života nesu sama sebe a nabízím knihy s duší. A když bych dala na misky vah význam těch dvou profesí v mém případě, vychází mi jednoznačně, že mnohem hlubší význam a smysl je to, že se mi splnil sen. Stala jsem se spisovatelkou.
Ta činnost mě naplňuje tím, že vidím, čtu, slýchám od čtenářů, že je mé knihy naplňují. Některým mění i pohled na svět. Jsou to v podstatě spojené nádoby. Co víc si přát?
Bez psaní prostě nemohu být. Tužka mi byla dána do vínku… a já dodávám, díky Bohu.


Byla kniha Máma vaše první, nebo jste už dříve psala takzvaně do šuplíku a někde existují tajné rukopisy, které se třeba jednou dočkají vydání?


Potutelně se usmívám… Když mi bylo asi sedm let, napsala jsem první sbírku básniček. A taky se usmívám při vzpomínce na moji prvotinu. Má první kniha V krajině zázraků, to byly skutečně „hokusy pokusy“.
Publikovala jsem asi od 12 let v různých časopisech, novinách a rozhlasu. Byly to úsměvné akce. V jedné z mých knih na to vzpomínám, jak mi pak přicházely domů složenky s honoráři a já je nemohla vyzvednout na poště, neboť jsem ještě neměla občanku.

Také vzpomínám, jak jednou v neděli babička říkala našim:
“Ta naše Věrunka (tak mi babička říkávala) zase někam psala. Poslouchala jsem v pátek rádio a četli tam moc hezký článek a na konci děkovali autorce a ona to naše Věrunka.“ Když jsem viděla zdvižené obočí táty a otazníky v očích mé mámy, co jsem zase kam napsala a kdo to asi zase slyšel … bylo mi jasné, že mám o zbytek nedělního odpoledne vystaráno.


Tyto reakce vás očividně neodradily. Nebo jste snad nad touto možností přemýšlela?


Nikdy by mě nenapadlo s tím seknout. A když se mě zeptáte, kam jsem na ty nápady chodila, odpovím, že vůbec netuším. Vzpomínám si, že babička měla v kuchyni vedle otomanu pod oknem obrovskou horu časopisů a já se na nedělní odpolední návštěvě vůbec nenudila. Listovala jsem těmi časáky a pak na kdejakou otázku, téma a soutěž odpovídala. Táta pro mě hodně často kupoval poštovní známky, pak i celé aršíky a já pořád někam a s někým psala. V jeden čas táta nákup známek zredukoval na koresponďáky.  A já prostě nepřestala psát… Ráda na to vzpomínám…


Vaše knihy jsou doplněny krásnými fotografiemi, které pocházejí také z vaší dílny. Fotografie jsou často zaměřeny na zobrazení detailu. Ve výsledném aranžmá pak vytvoří kousek domova, evokují pocit nebo podpoří hloubku nálady. Vnímám to správně?


V první řadě děkuji za to, že se vám mé fotografie líbí. To mě velmi těší. Dnes z nich dokonce tvořím i Máminy kalendáře – každý den je dar. To je zase má srdeční záležitost. Kalendáři děkuji osudu za to, že JSEM, že žiji. Od mé nemoci jsem vydala už třetí kalendář. Každý rok to mám tak v plánu. Ten nahoře ví, proč to dělám. Je to forma poděkování. Takže se naskýtá dovětek, že bych jich ráda vydala ještě vážně hodně. Kromě toho, že mě to nesmírně těší.

Vše začalo na mém blogu. Jak psaní, tak i focení. Časem mě blogerky požádaly, abych své vzpomínky sepsala v knihu. Tak vznikla kniha Máma. Fotky vše jen dokreslují a kolorují. Je pravdou a již mi to řeklo více lidí, že od nemoci fotím jinak. Jako bych svět viděla jinou optikou. Jak sama říkáte, detailnější, makro optikou. Pak člověk nejen vnímá, cítí, vidí trochu jinak. A já každý ten detail, který jsem kdysi dávno přehlédla, nyní fotím, užívám si ho a posílám dál do světa… Jsem registrovaná na jednom kanadském serveru amatérských fotografů, kde můj pohled na svět skrze optiku prezentuji. Je tam spousta fotografů z celého světa. A jednou mi přišla zpráva od jednoho fotografa z Japonska, který mi psal, že v mých pixelech tluče skutečné srdce života. Je to pár slov, která člověka potěší a nakopnou.


Podle čeho objekty vybíráte? Přicházejí vám do cesty samy, nebo do nich stylizujete své momentální emoce?


Nikdy nefotím tak, že bych šla do lesa a hledala např. srnu, kterou chci vyfotit. Je to naopak. Jdu někam, ani nevím, kam mě nohy nesou, a když uvidím něco, co se mi líbí, fotím. Je to stejné jako s mým psaním. Musí to mít duši. Smysl a jiskru, pak už jen zaměřuji a mnohdy vyčkávám na ten nejlepší pohyb, světlo, úhel… Nikdy to neplánuji. Protože jedině tak vás může život ohromit.


Ve vašich knihách je spousta pozitivních myšlenek. Maté také svou oblíbenou knížku, po které sáhnete sama, když potřebujete „dobít baterie“?


Když potřebuji dobít baterky, tak fotím nebo píšu. A nebo obojí a pak z toho vzniká článek na můj blog Carolina Mia. Nese jméno mé nejmladší dcerky. To víte, že mám své oblíbené knihy, ale ve chvílích, kdy potřebuji dobít baterie a nebo se zklidnit, prostě píšu. Mám to takto nastavené už od malička. Když mi bylo asi osmnáct let, poskytla jsem rozhovor pro jeden časopis. Už i tam bylo zmíněno, jak moc pro pocit klidu a naplnění je mi potřebné a nezbytné psaní. Kdekoliv a kdykoliv…

Jste však asi zvědavá, která kniha patří mezi mé milé. Tak na to si sedněte. Malý princ.
A právě proto, když zazněl nejeden názor, že Moje knížka, kterou jsem napsala pro malé čtenáře, připomíná svou mystikou i filozofií právě tuto moji zmilovanou knihu, byla jsem dojata k slzám. V ten moment jsem nepotřebovala už víc. Byla to pro mne meta.

Moje knížka je laskavým poselstvím pro malé čtenáře. V době digitálních technologií, všelijakých počítačových her, ať konstruktivních či destruktivních, nabízí svět skřítků, kteří dětem otevírají srdce. V čem cítíte v dnešní době největší hrozbu ve světě dětí?


rozhovory-vera-finaJá zkusím odpovědět z druhé strany. Pozitivně.
Skřítek ze země Srdce, který je hlavním hrdinou Mojí knížky, se jmenuje Povídáček. To jméno jsem mu dala, protože povídá. Komunikuje. To je to, co děti potřebují. Povídat a komunikovat. Potřebují svoji mámu, ne tu placatou, jménem tablet. Potřebují obejmout a cítit vůni své mámy nebo táty nebo babičky. Žádná virtuální hra jim to nenabídne. Ani ta nejlepší. Na co budou jednou vzpomínat, až vyrostou? Na svoji placatou mámu, a nebo na třetí level v namakané hře s nejlepšími efekty? To jsou krátkodobé věci a ve vzpomínkách nemají moc prostoru. Ba co víc, na jakém základě budou jednou tyto děti chtít vychovávat své děti? To všechno je realita…
Moje knížka vlastně vznikla i skrze to, že jsem byla s touto realitou přímo konfrontována. Můj vnouček, Honzíček, tenkrát mu byly čtyři roky, vstával  i usínal s tabletem. Většinu prvních slov jsem ho tenkrát naučila. Ne počítač, ale lidská ústa. Pevně doufám a věřím, že v jeho vzpomínkách, až jednou vyroste a bude i on tátou, bude babička, která s ním mluvila, objímala ho a milovala. Děti potřebují zájem. Komunikaci, pohlazení, ale na druhou stranu musí vycítit a poznat, že jsou tu autority, jako rodiče, prarodiče, učitelé… Jen tak získají pocit bezpečí.
To vše jim nabízím v Mojí knížce. A název nese takový i právě proto, aby si malý čtenář navázal ke knize plné poznání a emocí osobní vztah. Jednou, až vyroste, si vzpomněl, že měl kdysi dávno modrou knihu, posetou hvězdami, která patřila jenom jemu. Moje knížka.
Třeba ji vloží do rukou zase svému dítěti. No řekněte, není to hezký sen?


Ano. Ten nejkrásnější. Měla jste kromě zmíněného Malého prince ještě nějakou oblíbenou pohádkovou postavu?


Malý princ byl a je pro mne prostě vším. Je to tak hluboká pohádka, příběh… Pro děti často pochopen, až když dospějí či dozrají. Ani mně nebyla zprvu úplně jasná. Mnohé jsem nechápala. To mi bylo odkryto a odhaleno postupně s věkem. A tak to chodí se vším. Až s postupem či odstupem času nám spousta věcí dojde. Je to přesně jako s příslovečným sloganem „všechno špatné, pro něco dobré…“ Jenže v danou chvíli nevíme pro co. Až čas nám to ukáže.

A když se tak zamýšlím, tak jsem měla moc ráda  i Neználkova dobrodružství. Prostě borec, co si vždy věděl rady.
Také legendární Pipi dlouhá punčocha. Ta mi dala do života také moc. Vlastně mě naučila, že v jednoduchosti je krása. Žádné složitosti.
Jako děti jsme měly hodně hrdinů a většina jich byla právě z knížek. V knize Velká  máma věnuji celou kapitolu vzpomínce na dětské knihy a knihovnu. Dodnes je knihovna pro mne kouzelnou zónou. Proto mám moc ráda, jako autorka knih s duší, autorská čtení. A když mohu do mých knih s duší (které paní knihovnice obalí a vepíše potřebné náležitosti) vepsat věnování s podpisem, je to pro mne doslova obřad.  Pak každou knihu pohladím a jde do světa. To je můj rituál.


rozhovory-vera-finaČasto vzpomínáte na svou babičku. Obdivujete ji. Vytrácí se z dnešního světa úcta ke stáří, zkušenostem?


Často vzpomínám na obě babičky. Obě byly sobě pravými opaky. Jedna skromná, pokorná, drobounká. V zástěře a šátkem na hlavě. Žijící v symbióze s přírodou a svými zvířaty, v chalupě na samotě u lesa. Druhá byla jako zámecká paní. Krásná dáma, co voněla, měla nádherné šaty a výborně vařila. V obýváku měla prosklenou knihovnu a za sklem se ukrývalo tolik příběhů.  Na obě s úctou a láskou vzpomínám. Vedly mě totiž k ní. V rodinách se dodržovala jistá pravidla a řád. Mluvilo se i o smrti a na pohřby se chodilo. I s dětmi. Chodily jsme na dušičky zapálit svíčku a položit věnec na hrob. Tam vznikala úcta k předkům. Příbuzní se navštěvovali a nevedli hádky. To byl vzorec soužití mého dětství. Dnes jsme zahaleni perfekcionalismem. Kdejaká reklama to nabízí. Požitky, business, komerce a vše teď hned. A přitom nemoc i smrt k životu patří, jen se nenosí a nehodí do obrazu perfekcionalismu.  A tak je narušen vzorec přirozenosti. Pak se ptáme, kam mizí úcta? My, lidé ji potlačujeme a myslíme si, že ji nahradíme něčím moderním. Konzumním, rychlým, instantním. Doběhne nás to. Dřív nebo později. Proto odvolejme starý selský rozum z jeho dlouhodobé dovolené. Zase ho používejme a bude dobře.


Co je pro vás jako autorku knih nejdůležitější ze strany nás, čtenářů?


„Psaní knížek mě jednoduše baví,“ odpověděla by stručně a jasně Pipi dlouhá punčocha.
 Liška z Malého prince by se dlouze podívala svým moudrým pohledem na Malého prince a tichým hlasem by řekla: „Není až tak podstatné, co přináší autorce její psaní, když tvoří knihy. Není až tak  podstatné, jaké emoce prožívají čtenáři. Smysl knih s duší by měl být komplexní. To, když autorka a čtenáři své pocity sloučí v jedno. Kam se jimi posune tento svět. Jak velká a pozitivní energie vznikne.“
A já, Věra Fina, autorka knih s duší, se ztotožňuji s obojím.

Mezi čtenářem a autorem je jistá důležitá kontinuita, kterou jsem si v mém případě dovolila posílit recenzemi na mém webu www.knihamama.com Zde jsem se svými čtenáři v kontaktu a ti, kteří by mi chtěli poslat pár slov soukromě, i pro ty tu je tato možnost. Jsem autorkou, kterou zajímá názor čtenářů. Jsem za každý nesmírně vděčna. A to je i to, co mě posouvá dál a výš. Děkuji vám za to.
Na otázku, jak vypadá můj všední den, odpovídám: „nevšedně“. Žádný můj den není všední, neboť již znáte mé motto:

„Každý den je dar…“

Mé všední dny mají však někdy velmi náročnou podobu, kterou právě v těchto dnech prožívám a široká klaka čtenářů se mnou. Mnohdy boj se zákeřnou nemocí nekončí jen vítězstvím nad nemocí. Často musí člověk v remisi po rakovině čelit i nástrahám byrokracie. Pokud se chcete také zapojit do Petice-nesouhlasu, je možnost zde.

Děkuji vám za rozhovor a přeji vám především zdraví a nám všem, abychom dokázali vnímat každý den jako dar.



Soutěže

Aktuality

  • V soutěži Cena Česká kniha mohou opět hlasovat čtenáři

    Cena Česká kniha doznala v letošním roce určité změny. Více se o nich dočtete na stránkách soutěže zde. Pro naše čtenáře je však důležité, že mohou opět poslat hlasy svým favoritům. Několik z hlasujících, kteří budou mít štěstí při losování, může vyhrát pěknou knihu

    Číst dál...  
  • Představujeme CREW KIDS, novou edici nakladatelství Crew

    Superhrdinky, a dokonce i superzáporačky, musí chodit do školy. A pro ně je zřízená superhrdinská škola, kde učí i studují lidé se superschopnostmi a v lavicích najdeme například Batgirl, Harley Quinn, Supergirl, Wonder Woman či Poison Ivy. 

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Cena Česká kniha

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení