Rozhovory: Martin Moravec

Rozhovory

Vytvořeno 23. 7. 2016 1:00

Autor: Tereza Zítková

Sloupky Martina Moravce vycházejí v magazínu MF DNES už deset let. Jsou zábavné, čtivé a ze života. S chutí otevírám každý týden časopis, abych se pobavila nad jeho životními postřehy. Dostala jsem možnost se pana šéfredaktora na něco zeptat.

Sbírka jeho sloupků je právě na pultech pod názvem Enter, mami! a vydalo ji nakladatelství Argo.

Novinářem jste už poměrně dlouho, vzpomenete si ještě na své začátky?

Jako dnes. Rozklepaná kolena, Rychnov nad Kněžnou, ťukám na dveře redakce Orlických novin a koktám, že bych chtěl psát o fotbale. Zkuste to, řekli mi. Za první referát z okresního přeboru jsem dostal poštou složenku a na ní 60 korun! Bylo mi sedmnáct a došlo mi, že bych se novinařinou mohl i živit. I když učitel chemie mi tehdy říkal, že si tím zkazím život…

Jak těžké je prosadit se v novinářské branži? 

Je a není. Když je chuť a nadšení (a taky tedy um), prosadíte se snadno. Vlastně taky trpělivost. Když dnes přijde někdo ve dvaceti a hned by chtěl psát články na titulní stránky, není to úplně v pořádku. Já chodil půl roku do redakce MF DNES jako elév, než za mnou jednoho dne přišel editor: „Prosím tě, v Německu vyhlásili Fotbalistu století, napíšeš o tom dvoják?“ Dvoják je krátký článek na dva sloupce. Po půl roce! Druhý den jsem si ho vystřihl, zálibně si ho prohlížel a pak nalepil do sešitu.

Který vámi napsaný sloupek vám utkvěl v paměti?

Bylo jich víc. Jeden proto, že jsem na něj dostal nejvíc ohlasů – když jsem napsal, jaká je otrava být na Valentýna singl. Druhý, protože se mi psal těžce – když jsem z magazínu odcházel a tehdy jsem si ještě myslel, že je to napořád. Nevěděl jsem, jak se se čtenáři rozloučit. Kousek jsem napsal, zase smazal, zase napsal, zase smazal, nalil si víno a zase napsal…

Co máte na své práci rád?

Jeden pocit mi nic nenahradí - když stojím v tramvaji, vidím někoho, jak čte náš magazín a baví ho to, nebo se dokonce směje. Zároveň to jsou ovšem hrozné nervy - aby nezakroutil hlavou a magazín znuděně nezavřel. A co se mi stalo nedávno? Jedna paní v tramvaji dokonce četla mou knížku! Můžu říkat, že jsem skromný, ale tady jsem na chvíli pocítil radost.

Co byste naopak ze svých pracovních povinností rád vypustil?

Porady, plány, honorářové systémy, docházky, cestovní příkazy - zkrátka veškerou administrativu. A stres!

Jak se vyrovnáváte s negativními reakcemi na svou tvorbu?

Když jsem dostal první anonym, normálně jsem se bál. Stálo v něm: „Moravče, ty vole, přijdeme ti už brzy udělat z toho tvýho magazínu kůlničku na dříví.“ Nejsem hrdina a tehdy jsem fakt chodil do práce se strachem. Jinak kritiku beru. A když je bez vulgarit, rád na ni odpovídám.

Koho napadlo vydat vaše sloupky v knižní podobě?

Čtenáře! Mně by to stydlivost nikdy nedovolila – kdo mě zná, ví, že nepřeháním. Ale dostal jsem několik dopisů, a když mi jedna čtenářka poslala mé sloupky dokonce vystřižené, zčervenal jsem nad klávesnicí. Vlastně mě k tomu ponoukli i kolegové. Když jsem před dvěma lety (naštěstí jen na chvíli) z magazínu odcházel, knížku ze všech sloupků mi dali na rozloučenou. To mě dojalo jako snad ještě nikdy nic.

Z vašich sloupků je zřejmé, že máte rád sport. Ale co knihy, čtete a popřípadě, který žánr a autora máte rád?

Teď to mám jednoduché – u postele mi leží učebnice španělštiny. K tomu čtu španělské pohádky a chystám se o úroveň výš – kamarád mi půjčil knížku Ďábel nosí Pradu, taky ve španělštině. Řekl jsem si totiž, že bych se po třicítce mohl ještě něco naučit. Jinak jsem se pomátl a místo čtení knížky teď právě druhou píšu. Bude to biografie badmintonisty Petra Koukala, který se dostal z rakoviny a letos ukončí kariéru.

Dočetla jsem se, že také učíte. Co radíte svým žákům?

Je toho hodně a snad si to nepřečtou profesoři s mnoha tituly. Studentům říkám, ať se nenechají svázat rozdělením na žánry. Že důležitější je, aby byl článek hezký, než aby spadal do nějaké škatulky. Říkám jim, ať nevymýšlí složitá souvětí a rádoby originální sousloví - že v jednoduchosti je krása. Říkám jim, že dobrý článek je ten, který si budu pamatovat ještě další den nebo týden. Že dobrý rozhovor je takový, kde čtenář nemá pocit, že se autor zapomněl na něco zeptat. A mohl bych pokračovat. Jo, a taky jim říkám, ať zpovídanému na konci neděkují za rozhovor. Tak to teď obrátím – já děkuju vám!

Tak tedy dle rady pana Moravce neděkuju, ale přeju mu jen to nejlepší v profesním ale i osobním životě.

Foto Jan Zátorský, MAFRA