Rozhovory: Lotta Lundberg

Vytvořeno 26. 6. 2016 1:00

Autor: Jolana Hlušičková

říká Lotta Lundberg, švédská publicistka a prozaička. Přijela do Prahy u příležitosti vydání knihy Nultá hodina, kterou prezentovala také na veletrhu Svět knihy. Sešly jsme se a povídaly si nejenom o její knize. Paní Lotta je příjemná dáma s velkou životní energií, nadhledem a odvahou pouštět se i do hodně kontroverzních témat. 

Ve vašem oficiálním životopisu jsem se dočetla, že jste vystudovala politologii, pracovala jste jako turistický průvodce a byla předsedkyní Ženského krizového centra. Jak jste se vlastně dostala ke psaní?

Já jsem psala vždycky, svoji první báseň, byla milostná, jsem napsala, když mi bylo jedenáct nebo dvanáct let pro holčičí časopis. Ve Švédsku vychází večerník Expressen, kde byla rubrika, kam mohly děti psát o rodičích, společnosti, o svých problémech, a tam jsem byla publikována. Ale říci o sobě, že jsem profesionální spisovatelka, to je jako říci o sobě, že jsem profesionální hráč hokeje, to prostě musí rozhodnout někdo jiný.

Žijete v Berlíně. Zdá se, že je to pro vás hodně inspirativní město. Ve vašich knihách se objevují poměrně kontroverzní témata, například motiv fašismu, postojů k němu a vyrovnání se s jeho následky. Jaké byly ohlasy na to, že jste si vybrala pro své knihy toto stále dost bolestivé téma nejenom pro německou společnost?

Než jsem napsala Nultou hodinu, tak jsem hodně mluvila s pamětníky z té doby. A měla jsem pocit, že pro ně bylo vlastně jednodušší mluvit se mnou, jakožto s člověkem, který stojí mimo, než kdyby mluvili o těch událostech z konce války třeba se svými vnoučaty. Takže reakce na moji knihu byly úžasně pozitivní. Řekla bych, že Němci jsou, obecně vzato, vzdělanější, více intelektuálně založení. Kdybych je měla srovnat se Švédy, tak ti mi připadají trochu zhýčkaní, pohodlní, nezkušení. Dříve jsem to vyjadřovala, jako že jsou Švédi naivní, ale v tomhle bodě bych to ráda upravila. Opravdu bych řekla, že jsou nezkušení, protože Švédsko nemělo válku dvě stě let. Má vyvinutou, dobře fungující ekonomiku. Ve Švédsku se bojíme viny, kdežto v Německu jsme nuceni se s vinou vyrovnat.

Jaká je vlastně úloha spisovatelů a jejich knih? Pokládat otázky, otevírat kontroverzní témata nebo přinášet zklidnění a odpočinek? Neměli by pokládat otázky spíše novináři? David Lagercrantz, autor nového Milénia říká, že v současnosti funguje pouze „rychlá žurnalistika“ a zcela chybí„pomalá žurnalistika“. Co si o tom myslíte?

Novináři nám sdělují, že se něco stalo a co se stalo. Zatímco úkol spisovatele literatury je říkat, jak se to stalo, pracovat s podtextem, nechat prostor čtenáři mezi řádky. Neníúkolem autora odpovídat na otázky, nýbrž je klást. Novinář nás informuje a může to dělat jazykem, který je praktický. Zatímco u psaní literatury je jazyk velmi důležitou součástí toho procesu. Mým úkolem je ukázat problematiku, dvojakost člověka, jeho nitro, popsat negativní postavy, jedná se o více existenciální témata. Žurnalistika nepracuje s tématy, jako je vina, nejednání, pasivita. Nenajdeme žádné články v novinách o hanbě, milosti, tohle je úkolem literatury.

U nás byl teď vydán váš román Nultá hodina. Setkáváme se zde mimo jiné s obrazem ženy stojící na troskách předchozího života a hledající nový směr své životní cesty. Jaká je vlastně, podle vašeho názoru, úloha ženy v současnosti?

Nad ženskou kreativitou spočívalo jakési prokletí. Mám takový dojem, že dokážeme dosáhnout rovnoprávnosti pouze tehdy, pokud se ti, kteří používají privilegií, jich dokáží vzdát. Stejně tak, jako se bohatý svět musí vzdát svých privilegií, pokud chce, aby se chudý svět pozvedl, stejně tak mohou ženy dosáhnout rovnoprávnosti, jen pokud se muži svých výsad vzdají. 

Ve Švédsku si lidé myslí, že mohou mít všechno, což je naivní. Ať již vezmeme děti, kariéru, všechno vyžaduje svůj čas, energii, sílu, peníze. Nejde mít všechno. Je dospělé si to přiznat. A žena si musí zvolit. A za každou volbu zaplatí cenu. Je to o tom, aby žena vyšla bez viny z toho, že pouze ona by se měla naplno věnovat dětem. K tomu všemu ale potřebujeme dobré muže. Kdo by se ale chtěl ale vzdát svých privilegií dobrovolně? Veškerá moc, akademická i ekonomická, zůstává stále v rukou mužů.

Co říkáte tomu, že je Nultá hodina přirovnávána ke knize Hodiny Michaela Cunninghama?

To je v pořádku, protože jsem pracovala se stejnou strukturou. Ještě bych chtěla doplnit, že bych byla ráda, kdyby se má kniha také zfilmovala, stejně jako Hodiny. Takhle reaguji, když se někdo ptá na srovnání.

Dočetla jsem se, že vedete kurzy tvůrčího psaní. Co byste poradila začínajícím spisovatelům?

Těch rad, které bych dala, je tolik… Ale asi hlavně disciplínu a odvahu.

Čím to je, že jsou severští spisovatelé v současné době tak úspěšní?

To jsem ani nevěděla, že jsou tady tak populární. Asi se jedná hlavně o detektivní žánr. Mám dojem, že detektivní literatura šla v  předvoji. A nás, ostatní autory, jako kdyby tato vlna vzala s sebou. Což si myslím, že je dobře. To je důležité. Pokud bych ale měla říci, co charakterizuje dobrou knihu, tak je to to, že si ji chci přečíst dvakrát. Detektivku čtu jen do té doby, než se dozvím, kdo je vrah. A po druhé už ji nečtu.

Jak to ve Švédsku funguje – autor napíše knihu, nabídne ji vydavatelstvím a čeká, zda mu to někdo vydá?

Ano, tak to funguje ve Švédsku. Před lety, když jsem posílala svůj první rukopis, to bylo tak, že se vzal rukopis a poslal vydavateli a on vám to poslal zpět, člověk se posunoval v seznamu a postupně si odškrtával, komu všemu už rukopis poslal.

Dnes máme možnost elektronického odesílání, je to jednodušší, dá se snadněji vytisknout rukopis a můžeme to poslat více vydavatelům. Systém agentů, jako je v USA nebo v Německu, není ve Švédsku zatím rozvinutý.

Píšete další román, nebo jste ve stádiu dohledávání podkladů? Jak se vlastně připravujete na psaní nové knihy?

Určitou myšlenku mám, ale musím tomu dát ještě krev, vlastní zkušenosti, najít existencionální dilema, morální konflikt, musím to ustrojit do určitého jazyka, zasadit do souvislostí. Například Nultá hodina pracuje s mýtem o Persefoně, strukturu jsem si vypůjčila od Hodin. Někdy říkám, že psát je jako vyrábět svíčku. Nevím, jestli to znáte, jak se vyrábí svíčka? Moje babička si schovávala špalíčky ohořelých svíček, které se pak rozehřály a spojily dohromady. Každá svíčka je jeden charakter, jeden člověk, jeden příběh a do té lázně namáčíte knot.

A poslední otázka. Vyjdou i vaše ostatní knihy?

V září vyjde německy Srolovat! Srolovat! Kniha, kterou jsem napsala před Nultou hodinou, jež se zabývá poválečnou dobou. Srolovat! Srolovat! se odehrává v roce 1932. Sleduje cestu cirkusu z Německa do Švédska. Je to kniha o naší touze po normálnosti.

Děkuji moc za rozhovor.