Rozhovory: Jitka Nováková

Vytvořeno 18. 12. 2015 1:00

Autor: Tereza Zítková

Se spisovatelkou Jitkou Novákovou jsem se potkala na Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. Moc příjemně jsem si s ní povídala o její tvorbě a ona na oplátku vyzpovídala mou sedmiletou sestru. I jejich rozhovor se točil kolem literatury. Obě jsme pak odcházely spokojené a těšící se na to, až si společně přečteme její knížku.

Vím, že nejste povoláním spisovatelka, čím se živíte? 

Ano, nejsem povoláním spisovatelka, ale píšu vlastně vždy, když si myslím, že mám co napsat. Neplánuju si, kdy psát budu, nebo nebudu. Psaní je pro mě odpočinkem. Někdy to, co nedokážu úplně vyjádřit nahlas, napíšu lehce básničkou…tak je pro mě psaní přirozené. 

Moje babička bývala „ rajónovou“ porodní bábou. Hodně mi o své nádherné práci vyprávěla. Vůbec mě nikdy nenapadlo, že bych měla mít jiné povolání než ona. I já jsem po gymnáziu šla studovat na porodní asistentku. Jen jsem nenastoupila na porodní sály, ale na gynekologické operační sály. Práci na sálech jsem vždy měla ráda… a mám ji ráda i dnes, ač svůj obor jsem před mnoha lety opustila.  V současné době pracuju jako sestra na operačních sálech očního oddělení v Kolíně. Zjednodušeně bych řekla, že jsem celý svůj pracovní život prožila ve zdravotnictví. 

Jak vás napadlo napsat dětskou knihu? 

Svět dětí je pro mě tím nejkrásnějším. Děti hledají vše jednoduché a srozumitelné. Kéž by dětství trvalo déle. Víte, já se stále pohybuji kolem dětí. Buď „zdravotničím “ na různých akcích pro děti nebo pro ně hraji se svojí velkou kamarádkou Věrou Bartlovou loutkové divadlo. Můj tatínek většinu loutek vyřezal, maminka některé oblékla, manžel vyrobil divadlo, které nádherně vymalovala kamarádka Lýdie Prudká. Připojily se moje dcery i dcery kamarádky Věry… a když máme čas, jezdíme s naším loutkovým divadlem po okolních vesnicích. Všechny pohádky píšeme ve verších. Děti si je dobře pamatují a často si utvářejí pohádku samy. My jim jen připravíme základní děj. Hodně se při hraní bavíme. Nikdy nevíme, jak děti pohádku rozehrají. 

Proč zrovna poezie? Kdo vás inspiroval při tvorbě ilustrací? 

Viděla jsem, jak děti reagují na pohádky… a přesto jsem všude slyšela rozhovory o tom, zda děti čtou, či nečtou, zda mají vůbec zájem o knihy, či dávají přednost počítačovému světu. Rozhodla jsem se vydat knihu básniček, která bude plná jednoduchých veršů a krásných obrázků. Básničky jsem měla napsané a moje dcery se pustily do kreslení obrázků. V průběhu dvou let ilustrovaly celou knížku.  Nepřemýšlely jsme nad tím, jak obrázky namalovat. Janička s Terezkou kreslily, jak uměly. Kreslily dle své fantazie. 
V té chvíli jsem se rozhodla udělat pro všechny prvňáčky v Kolíně (v září 2014) projekt S básničkou rovnou do školy aneb Dobré ráno, Evelíno. Chtěla jsem, aby ji měl každý prvňáček na stole v den, kdy do školy přichází poprvé. Sama nemůžu pochopit, že vše vyšlo. Skutečně si vážím úplně všech lidí, kteří mi důvěřovali a pomohli, ať finančně nebo mě podporovali slovy a drželi palce. Kniha se hezky rozeběhla do světa a já jsem tolik ráda, že se dětem líbí. Poezie je pro děti skutečně lehce stravitelná. Když je jí akorát. Když jim je nabídnuta ve správný čas. Děti nikdy neošálíme. Knihu přijmou, nebo nechají ležet. 

Proč jste vydala knihu sama a ne pod nakladatelstvím? 

Nějak jsem si nedokázala představit, že někomu pošlu na ukázku napsané básničky …a kdosi mně cizí zhodnotí, zda jsou dobré, či nejsou. Věděla jsem přesně, jak má kniha vypadat. Chtěla jsem být u každého kroku. Přála jsem si posléze knihu vyprovodit do světa sama. Jsem šťastná, že jsem vydala knihu právě takhle. A jestli bych znovu vydávala knihu sama? Už bych se asi nebránila vydat knihu přes nakladatelství. Vím spoustu důležitých věcí, neděsí mě neznámo. Čas od času se snažím dětem v knihovnách vyprávět Jak se rodí kniha. Povídání se dá uzpůsobit předškolním, školním i starším dětem. Ráda bych, aby si děti z přednášky odnesly pár poznatků, které možná někomu jednou usnadní cestu ke splněnému snu. 

A co teď? 

Lidé se mě často ptají – a co teď? Teď jsem spokojená. Mám radost, že se kniha dětem líbí. 
S odstupem jednoho roku vidím, že se s knihou Dobré ráno, Evelíno pracuje v mnoha školách, píšou mi rodiče, děti mi posílají namalované obrázky, kniha žije. 
Před pár měsíci jsem vydala druhou knížku. Tentokrát pro nás velké. O přátelství… o lásce… o touhách… o kávě. Jmenuje se Touhy z balkónu. Jen 36 stránek, které shrnují život nás všech. Má nádhernou ilustraci na obálce. Ilustrovala ji Lenka Králíková, nesmírně šikovná žena, která namalovala balkón přesně takový, jaký jsem si pro Touhy z balkónu představovala. 
Na veletrhu si knihu odnesl jeden muž pro svoji ženu po 43 letech manželství. Knihu koupil, dal ženě pusu a šli dál, tomu říkám láska. Mladí muži je brali svým slečnám. Trochu mě překvapilo, že si ji odnášeli spíš muži. Je nádherné přesně vidět, ke komu kniha jde. Tenhle pocit se nedá přenést. Vyslechla jsem různé příběhy, proč lidé chtěli pro svoje blízké právě Touhy z balkónu. Touhy máme prostě všichni. Někdy se nám splní úplně, někdy jen částečně. I to je dobře. Není pravdou, že lidé nečtou poezii. Čtou. Malí i velcí. Stále platí – pokud se o knihu staráme s láskou, kniha žije. 

Máte čas na čtení? 

Miluji svět knih. Nemůžu říct, kdo je můj oblíbený autor. Čtu podle momentální nálady. Mám ráda poezii i beletrii. 
Jako dítě jsem si znovu a znovu četla Neználka, Kouzelné městečko nebo Děti z Bullerbynu. Zkoušela jsem na čas vyjmenovat všechny děti z Bullerbynu, umím je za sebou ještě dnes. Na střední škole jsem si oblíbila básničky Jana Skácela, knihy Roberta Fulghuma. Často se mi stává, že přečtu knihu a řeknu si: „Tohle byla nejkrásnější kniha, kterou jsem četla.“ Snad jen v roce vydávání první knížky jsem vůbec nemohla číst. Nešlo to. Vůbec nevím, proč tomu tak bylo. Měla jsem hlavu plnou otázek, plno věcí, kterým jsem nerozuměla, ale rozumět jsem jim tolik chtěla. 

A pár základních informací? 
Narodila jsem se 5.11.1974 v Kolíně, vyrostla jsem na  Červeném Hrádku, v krásné vesničce u Kolína, jsem vdaná 
Koníčky: knihy, loutkové divadlo, hudba