Rozhovory: Zuzana Beranová

Vytvořeno 11. 12. 2015 1:00

Autor: Jiří Lojín

Nakladatelství Jota vydalo novou knihu spisovatelky Zuzany Beranové. Stejně jako u té předchozí se její děj odehrává v Africe a reflektuje problémy, které tento kontinent sužují. Jak se můžete dočíst v recenzi knihy (zde), autorka zvolila ještě vážnější tón a situace, které ve své knize popisuje, jsou velmi emotivní. V následujícím rozhovoru se můžete dočíst, proč tomu tak je.

Ve vaší knize Poslední nosorožec najdeme témata ohrožených druhů zvířat, s tím související pytláctví, drancování země diktátory, chudoby, nemocí, nevzdělanosti. Proč vás zaujala zrovna tato? Nebo by byla lepší formulace „proč vás trápí zrovna tato“?

Snažila jsem se poukázat na propojení nešvarů Afriky s vybíjením vzácných zvířat a na to, jak si lidé ospravedlňují, že proto, aby sami takzvaně přežili, musí likvidovat ohrožené druhy zvířat, které se nemohou jinak bránit. Lidem byla svěřena příroda, lidé se stali jejími strážci a měli by ji přinejmenším v takovém stavu, v jakém ji dostali, odevzdat následujícím pokolením. Jenže se tak neděje. Nosorožci patří k nejstarším druhům na světě, existovali zde mnohem dříve než lidé. A pokud lidé vybijí poslední exemplář severního poddruhu nosorožce tuponosého, nebude nic, prostě nic. V knize nastiňuji poměrně pesimistický scénář, který se bohužel ve skutečnosti naplňuje. Ani jsem nevěděla, že to tak špatně skončí, když jsem psala knihu, že umře i Nabiré v královédvorské ZOO. Když jsem naposledy královédvorskou ZOO navštívila, tak jsem se s ní snažila strávit co nejvíce času, vedená možná zlou předtuchou. V současné době existují na světě jen čtyři zvířata tohoto poddruhu a šance na jejich zabřeznutí je mizivá. Nosorožec skončí v propadlišti dějin jako zebra kwaga, tasmánský tygr nebo pyrenejský kozorožec. 

Pro mnoho lidí je Afrika se svými problémy daleko. Pro vás očividně ne. Čím byste argumentovala, pokud byste lidi chtěla přesvědčit, že se nás problémy Afriky dotýkají víc, než si oni myslí? 

Lidé pořád vnímají Afriku jako „svět tam“, svět mimo nás, kam se dostane pár vyvolenců nebo nadšených cestovatelů. A pokud se do Afriky dostaneme sami, máme pocit, že si na ni můžeme jenom „sáhnout“, nechat tělo rozpumpovat adrenalinem, udělat pár chlubivých fotografií a pak rychle, rychle do bezpečí vlastní zemičky. Jenže to už přestává platit. My už si nemusíme hledat Afriku, Afrika hledá nás a dosahuje až k prahům našeho nedotčeného světa, prostřednictvím globalizace, migrace, šíření nemocí – vzpomeňte si na poslední paniku, kterou vyvolala ebola. 

Někdy je mi líto, že Česká republika, byť na přechodnou dobu, žádnou zemi nekolonizovala. Československo mělo možnost po první světové válce kolonizovat Togo, ale prezident Masaryk tehdy poměrně prozíravě vyměnil Togo za Těšínsko, kudy vedla železnice. To bylo rozumné, protože toto území nám nakonec zůstalo, kdežto o kolonii bychom dříve či později přišli. Jenže by to znamenalo určitý kontakt s rozvojovým světem, měli bychom třeba tropický institut, koloniální úředníky, firmy obchodující s Afrikou, po náměstích českých měst by chodili míšenci… Trochu by to českou společnost otevřelo africké realitě. 

Pokud je východiskem vašeho románu transport nosorožců do Afriky, je jasné, proč zmiňujete ZOO ve Dvoře Králové nad Labem. Máte s touto zoologickou zahradou užší vazby? 

V tomto roce jsme společně v prostorách ZOO uspořádali výstavu kmenových kreseb Joy Adamsonové a já doufám, že ve spolupráci budeme pokračovat. ZOO se nyní snaží profilovat na africké druhy a já bych byla moc ráda, pokud by se v ZOO podařilo zřídit trvalou připomínku na Joy, rodačku z Opavy, která světově proslula příběhem o lvici Else. Kromě toho je ZOO ve Dvoře Králové strážcem genetického dědictví severního poddruhu nosorožce tuponosého a snaží se ze všech sil tento ohrožený druh zachránit. Jsem moc ráda, že jsem se mohla potkat s několika ošetřovateli ze ZOO a vyslechnout si jejich zkušenosti. Jsou to lidé naprosto oddaní zvířatům, kteří za ně dýchají, rozumí jim a skutečně to s nimi umí. Ve své knize jim vyjadřuji svůj obdiv prostřednictvím postavy ošetřovatele Vladimíra, který sice není stoprocentní „klaďas“, ale který by za svého nosorožčího svěřence klidně položil život. 

Popisujete mnoho detailů, týkajících se lidských chorob i fyziologie nosorožců. Jak přesné jsou a odkud jste čerpala? Nakolik jim může čtenář věřit? 

Cholerovou epidemii, která je popsána v linii příběhu Evy, jsem zažila na vlastní kůži v Zimbabwe. Česká republika tehdy podpořila Lékaře bez hranic a jejich boj proti choleře, a tak jsem měla příležitost navštívit mnoho klinik a nasbírat zkušenosti. Co se týče nosorožců, vycházela jsem především z vlastního pozorování. Nosorožci se mi dostali pod kůži. Jela jsem snad na desítky safari, kde jsem viděla tyto obry tancovat na zadních nožkách jako nějaké baletky, sledovala jsem jejich námluvy, boje, škádlení mláďat, několikrát nosorožec na mé auto zaútočil, protože mne považoval za vetřelce ve svém teritoriu. Každá minuta strávená s nosorožci byla pro mne svátkem, bylo jedno, zda jsem se v Zimbabwe plahočila za nosorožci spoustu kilometrů se stopařem, nebo v rezervaci v Jižní Africe si otevřela termosku s kávou, poznámkový sešit a pozorovala je dlouhé hodiny z pohodlí terénního auta. 

Při psaní se mi to všechno vybavilo. Některé poznatky bylo třeba ověřit v literatuře, tam jsem se opřela o knihy světoznámého odborníka na chování zvířat Richarda Desparda Estes, kterého si velmi vážím. Musela jsem hodně věcí dodatečně nastudovat. Jednou večer mi volá kamarádka a říká: „Pojď na pivo,“ a já jí odpovídám: „Nemám čas, právě studuji umělé oplodnění nosorožců“. Právě tyto a další odborné pasáže jsem konzultovala se specialisty, aby byly pokud možno co nejblíž realitě, protože jinak by to knížku shodilo jako takovou. Ale v případech, kde to děj vyžadoval, jsem si ponechala svobodu literární fikce či nadsázky. To román dovoluje, člověk nepíše literaturu faktu, ale pořád by měl být důvěryhodný. 

Vaše kniha je aktuální i v souvislosti s uprchlickou krizí, i když mezi lidmi z vašeho románu a uprchlíky je rozdíl v původu i náboženství. Empatický čtenář se však může alespoň na okamžik vžít do osudu obyvatel země sužované bídou, ať už je způsobena bezohlednou a nekompetentní vládou nebo válkami a etnickými nepokoji. Pro vás je to však bezprostřední zkušenost. Dívá se člověk s takovou zkušeností na problém s uprchlíky jinak? 

Je třeba rozdělovat uprchlíky na politické a ekonomické, přičemž Afričani mohou většinou spadat do kategorie ekonomických uprchlíků. Člověku je bezesporu Afričanů žijících na pokraji bídy líto, ale zase si klade otázku, zda mají vyspělé země za to nést zodpovědnost? Často si říkám, že naše země byla po druhé světové válce skoro v troskách a dokázala se z toho dostat, zatímco africké státy směřují ke dnu. A mnoho afrických státníků neváhá obvinit z vlastních potíží rozvinuté státy, ale je to jen rétorika odvádějící pozornost od skutečných problémů, jako je neefektivní vládnutí, korupce, nespravedlivé dělení zdrojů. Žiji v současné době v Namibii a jen málo vlád je rozumných jako ta namibijská, která říká: „Pojďme se podívat na kořeny imigrační krize, proč vlastně lidé z afrického kontinentu masově utíkají.“ 

Scény z vašeho románu mohou být pro mnoho lidí hodně brutální. Nebojíte se, že určitá část čtenářů může z tohoto důvodu vaši knihu odmítnout? Že je příjemnější zavřít oči a dělat, že takové věci neexistují a raději sáhnout po nějakém zábavnějším čtení? 

Už v mé první knize Všechny vůně Afriky jsem se snažila pravdivé příběhy při překlápění do fikce zjemňovat, aby z knížky nebyla černá kronika, abych čtenáře nevystrašila hned na prvních stránkách. Nevím, co to do mne vjelo, že jsem tentokrát tak moc neubrala, asi jsem se z některých hrůz potřebovala vypsat. Je tam scéna znásilnění na farmě, o které jsem slyšela vyprávět bílou farmářku na DVD, jež se promítalo během soudního řízení u tribunálu SADC. To svědectví mne dlouho pronásledovalo a nemohla jsem se tíživého pocitu zbavit, dokud jsem její příběh nenapsala. Také další události byly brutální a dělalo se mi špatně, jen když jsem o nich četla. Jenže zavřeme před tím oči a budeme dělat, že se nás to netýká? Úkolem spisovatelů je ponořit lidi do pochopení vážných problémů, nechat, ať se brutální zkušenost přetaví v moudrost a hlubší porozumění, ale současně jim nabídnout naději, že řešení existuje. 

Jistě si musíte často klást otázku, proč se některé africké země dostaly do tak žalostného stavu. Existují jednoduché odpovědi, ale nakolik by se měla cítit odpovědná naše západní civilizace? Je destabilizace důsledkem politikaření vlád vyspělých států? 

Na to se nedá na tak krátkém prostoru odpovědět. Jistý vliv západní civilizace tam byl, ale nedá se říct, že západní země mohou za všechno. Poté, co africké země získaly nezávislost, byl na jejich tradiční vládnoucí a rozhodovací systém, založený například na konsensu, naroubován systém západní demokracie typu většina – menšina. Afričtí vládcové měli z tradice neomezenou moc nad určitým kmenovým územím, ale tuto moc stále omezovala síla konsensu, prostě se sedělo pod stromem a debatovalo, dokud všichni nebyli spokojení. Ale politické strany nově vzniklé po nezávislosti se rychle chopily systému většina-menšina, který umožnil jejich vůdci disponovat mocí, tentokráte už nad celým státem. A pokud bych ještě měla charakterizovat politické strany – sice si tak říkají, ale pořád jen jeví charakteristiky partyzánských hnutí, z nichž se zrodily. Nemají důkladnou regionální strukturu, stabilní členskou základnu, nemají členské průkazky, nevybírají členské příspěvky. Vždy se vzepnou před volbami, když objíždějí zemi a snaží se získat hlasy, ale po zbytek volebního období se o voliče moc nestarají. Jenže chyba je i na straně voličů – v Africe se nevolí z touhy po změně, ale volí z vděčnosti a loajality. 

V knize narážíte i na postavení afrických žen. Je toto postavení lepší ve městech (státech), v nich je vzdělanost na lepší úrovni, nebo vnímání žen zůstává stejné i u vzdělaných Afričanů? 

Stejně jako u nás i v Africe dochází k násilí na ženách v intelektuálních, vzdělaných rodinách, jen má možná skrytější a rafinovanější formu, a tím je o to nebezpečnější. Nejde ani tak o vzdělání jako o ekonomické příležitosti pro ženy, protože ekonomická samostatnost umožňuje ženě se vyvléknout z násilnického svazku.  

Děkuji za rozhovor a přeji vám i nám, aby se některé krizové scénáře nenaplnily a aby vaše knihy přiměly k přemýšlení alespoň několik lidí.