Rozhovor nejen o „Klejince“

Rozhovory

Vytvořeno 15. 2. 2015 2:00

Autor: Sabina Huřťáková Hašková

Zdenka Hamerová je sympatická mladá autorka, která je známá svými kriminálními příběhy, jež vycházejí v nakladatelství Motto. Nejedná se o klasické detektivky. Její knihy se podobají spíše thrillerům a dokážou čtenáře napínat, zmást i vystrašit. Zdenka pracuje jako ředitelka Kulturního a informačního centra v Sadské, kde také žije. Že ji psaní baví, je znát nejen z jejích knih, ale i z našeho rozhovoru, který mě naplnil dobrou náladou a novou energií. Přečtěte si jej i vy a nechte se naladit na autorčiny knihy. Tou nejnovější je Klejinčino tajemství, o níž jsme si rovněž povídaly, vy si můžete přečíst recenzi zde.

Začnu vaší novinkou, kterou je Klejinčino tajemství. Přiznám se, že mě velmi překvapilo i nadchlo. Nejedná se o klasickou detektivku, přesto dokáže splnit požadavky náročného čtenáře detektivek. Jak vás vůbec napadlo téma staré vily?

Možná to bude znít zvláštně, ale jednou se mi zdál živý sen – byla to spíš noční můra. Bydlela jsem v krásné vile, chodila z pokoje do pokoje, ale ubližovaly mi moje vlastní věci. Jako by jim něco inteligentního propůjčilo fyzickou sílu. Stupňovalo se to, až „to“ přešlo i na lidi a zvířata… Druhý den jsem čekala v autě na dceru, až jí skončí trénink, koupila jsem v papírnictví blok, propisku, vilu jsem si popsala a namalovala. To byl základní stavební kámen příběhu. Pak vznikla hlavní hrdinka, která se s rodinou do vily přistěhovala.

Přestože jste pozměnila názvy a jména hlavních aktérů, román vznikl v podstatě na základě některých skutečných událostí a také vám byly vzorem některé historické osobnosti. Zajímala jste se o židovskou otázku, případě o architekturu na počátku 20. století již dřív, nebo se váš zájem zrodil až s novým nápadem na knihu?

Přiznám se, že můj zájem a vědomosti byly takové, jako má každý absolvent střední školy. Něco jsem věděla, ale detaily ne. Když jsem začala rozvíjet příběh, potřebovala jsem informace. Začala jsem hledat, jak tehdy vily vypadaly, jací architekti je navrhovali, kdo je stavěl, kdo je nechal stavět atd. Tím jsem získávala novou a novou inspiraci, nové nápady na rozvíjení příběhu. Narazila jsem na vilu Beniesových v Lysé. O původní rodině jsem našla jen velmi málo informací, takže nemůžu říct, že by některé postavy byly přesně podle skutečných událostí. Ale zaujal mě právě i příběh architekta, i když ho v knížce nijak víc nerozvádím. A co se týká židovské otázky, úplně mě to pohltilo, fascinovalo. Stále jsem se v něčem „hrabala“ dokonce jsem byla i na exkurzi v Terezíně. Pořád mi připadalo, že nic nevím a děsilo mě, že napíšu nějakou hloupost a budu pro smích. Na druhou stranu jsem se krotila, abych čtenáře nenudila nějakými výklady z historie. Taky doufám, že nenajdete žádné morality a patetické scény, to nesnáším.

Liší se tato kniha od vašich předchozích románů? V čem?

Klejinka se liší možná tím, že mi dala nejvíc práce. Lepila jsem ji jak vlaštovčí hnízdo. A prostudovala kvůli tomu všechno možné. A nejhorší (nebo nejlepší) je, že jsem to vůbec neměla v plánu. Jsem líná, vždycky se snažím si všechno usnadnit. Jenže bohužel… pokud v knize uvádím některá fakta, nemůžu si je tak úplně vycucat z prstu.

Mohou se vaši čtenáři těšit v souvislosti s novou knihou na autorská čtení a autogramiády?

Víte, jsem malinko skeptická. Bylo by krásné mít autogramiádu, autorská čtení atd. Ale nemyslím si, že by někdo přišel. Kdybych byla známá tvář z televizní obrazovky a napsala bych kuchařku, pak věřím, že by se mi u stolečku mačkala halda lidí čekajících na podpis. Ovšem moc si vážím těch, kdo moje knížky čtou a líbí se jim, jsem šťastná, pokud mi někdo řekne nebo napíše, že se mu knížka líbila. Takže vždycky, když mě někdo pozve, ráda přijedu. Ať je to knihovna, škola nebo nějaký zájmový spolek.

Kromě románů píšete také povídky. Co je vám bližší?

Určitě ty delší věcičky. Je to hrozné, ale povídky píšu jen za nějakým účelem. Třeba když si o ně řekne nějaký časopis nebo povídková sbírka. To se pak vybičuju k nějakému „povídkovému“ výkonu a baví mě to.

Kde všude si mohou čtenáři vaše povídky přečíst?

Povídky mi vyšly v knížečce Jedním dechem, také v Signálu, v minulosti mi vycházely povídky třeba v Glancu, v Marianne, v Ona.Dnes, dají se najít i na netu.

Odkud čerpáte nápady a náměty pro své příběhy?

Nejsem schopna svoje příběhy rozumem vymýšlet, plánovat a dělat si osnovu. Nápad musí přijít sám a začít se sám od sebe rozvíjet. Nejčastěji „co by se stalo kdyby“ a postupně nabalovat další a další vyprávění. Jako film, který běží před očima, vy se díváte a rychle zapisujete co se děje na „plátně“, píšete si dialogy, které ti lidé ve vaší hlavě povídají a popisujete prostředí, ve kterém jsou. Přemýšlení a logika přijdou ke slovu ve chvíli, kdy je potřeba se vžít do pocitů čtenáře a trochu ho zmanipulovat pro jeho dobro. Protože požitek ze čtení thrilleru má čtenář jen tehdy, když nedokáže odhadnout, jak se bude děj dál vyvíjet.

Než autor napíše nový román, zpravidla ho čekají rešerše na nové téma. Seznamuje se s novými údaji, technikami apod. Který z vašich dosud vydaných románů vás v tomto ohledu nejvíce „bavil“?

Tak já ostuda jsem se nejdřív musela podívat do slovníku, co je to rešerše. Tak jsem zjistila, že to jsou informace k ději, je to tak? No, nebaví mě to u žádného románu, protože se znám, že všechno musím do detailu rozpitvat, jinak mám pocit, že to není dobré. Možná u Zasloužíš si smrt…, tam jsem si krásně nastudovala otravu muchomůrkou zelenou, druhy jedů, příznaky atd.

Přemýšlela jste někdy nad jiným žánrem, než je detektivní román, příp. thriller?

Přemýšlela. Ale z romantického nebo erotického románu by nejspíš vznikla parodie a z komedie by vzešlo něco ironicky kousavě sarkastického. Kdybych zpracovávala závažné téma, stejně by se mi tam asi vloudila nějaká napínavá zápletka. „Nikdy neříkej nikdy“, kdo ví? Třeba jednou…

Inspirujete se někdy nápady zahraničních autorů, resp. napadlo vás někdy držet se „v kurzu“ a psát to, co se momentálně nejvíc čte? Zde narážím na velký boom např. erotické literatury.

To by mě nenapadlo. Jak už jsem zmínila, moc nad příběhy nepřemýšlím, musí přijít do hlavy samy. A jak bych psala něco erotického, měla bych tendenci to zlehčovat, shazovat… No, možná to není tak špatný nápad.

Nevyhnutelně se dostávám k ožehavé otázce: Jaký máte názor na šanci českých autorů vydávat knihy na českém trhu? Zdá se, že pokud se zrovna „netrefí“ svým námětem do žánru, který je na knižních pultech žádaný, nemají šanci knihu vydat. Obzvlášť je-li to prvotina.

Spíš si myslím, že náš národ je nadaný, že každý má menší, větší nebo velký talent psát. Každý má chuť podělit se o svoje příběhy, básničky, pohádky, fantasy nebo články, sloupky, fejetony, úvahy. Jsme národ písmáků. Ale náš trh je hrozně malý a počet autorů obrovský. Měsíčně vychrlí desítky nakladatelství stovku novinek od nás i ze zahraničí, takže každý nový autor svůj rukopis strašně obtížně „udá“, a když už prvotina vyjde, v té změti knih se obtížně prosazuje. On se, koneckonců, špatně prosazuje i zavedený autor.

Nemůžu se nezeptat na nový román. Čeká již nějaký na vydání, nebo teprve vzniká? Prozradíte čtenářům, na co se mohou těšit?

Mám už dávno rozepsaný příběh, opět bude hlavní hrdinka žena. Přijala místo v penzionu pro seniory po své kamarádce, která se zabila při nehodě - srazilo ji auto. Soukromý život hrdinky mám pěkně rozjetý, i vedlejší „záhadu“. U hlavní zápletky jsem na rozcestí a nastala ta chvíle, jak zmást čtenáře, aby si myslel to, co chci, aby si myslel.

Ať si nepovídáme pouze o psaní, jaké knihy ráda čtete?

Nejsem nijak vyhraněná, čtu spíše podle chuti a nálady. Tak teď jsem třeba dočetla Čtvero ročních období od S. Kinga a na stole mi leží Sirotčinec slečny Peregrinové – Podivné město. Před tím jsem četla Poslední aristokratku od Evžena Bočka a ještě před tím Orwelovo 1984. Dnes jsem hledala v knihkupectví povídky Chuť na hřích od Veroniky Černucké, ale byly vyprodané. Jsem na ně hrozně zvědavá, četla jsem ukázku, která se mi moc líbila, takže nezbývá než knížku ulovit na netu.'

Máte raději zahraniční autory, nebo dáváte přednost těm českým? Jaký je váš nejoblíbenější autor?

Já vím, že horror, sci-fi a thriller je béčko. Ale mě prostě nejvíc píše z duše Stephen King. Jeho příběhy jsou úžasné a ty na reálném základě bez nadpřirozena, jako je např. Dlouhý pochod, Dolores Claibornová nebo Misery nesmí zemřít, ty miluju.

Děkuji Zdence Hamerové za rozhovor a stejně jako naši čtenáři se už teď těším na novou knihu.