O práci editora internetového magazínu s Petrou Šmejdovou

Rozhovory

Vytvořeno 11. 2. 2015 2:00

Autor: Redakce

Na začátku roku jsem slíbil sérii rozhovorů, která by vás, čtenáře, lépe seznámila s našimi redaktory i s prací, kterou dělají. Věřím, že v nich najdete zajímavé podněty a některé z vás přesvědčí, abyste se i vy pokusili vyjádřit svůj názor na knihy, které čtete, a podělíte se o ně s dalšími čtenáři. Nemusí to být zrovna recenze, stačí krátký komentář. Možná některý z rozhovorů zrovna vás inspiruje k tomu, abyste se přidali k nám.

Petra Šmejdová patří mezi redaktory, kteří pracují pro magazín VašeLiteratura.cz už dlouhou dobu. Bez lidí jako ona by byl provoz stránek nemyslitelný, Petra sice píše výborné recenze, ale její práce hlavního editora jí zabírá zřejmě více času.

Abych něco netvrdil bezdůvodně – opravdu ti editorská práce zabírá více času?

Ano, v současné chvíli mi příprava recenzí zabírá více času než jejich psaní. Neznamená to ale, že jsem jimi zavalená. Díky své spolehlivé a ochotné kolegyni Karině, která je také editorkou, to dobře zvládám. Ještě na škole jsem jeden čas vkládala recenze sama, ale to bylo v rámci studentského volného času a to se s tím pracovním nedá samozřejmě srovnat.

Můžeš čtenářům přiblížit, v čem vlastně taková práce spočívá?

Jako editor obsahu webových stránek VašeLiteratura.cz mám na starosti vše, co předchází zveřejnění recenze na webu. Převezmu si od tebe jako šéfredaktora skupinu článků, které ti předtím poslali naši redaktoři, a naplánuji je na jednotlivé dny. Vždy je potřeba předem rozmyslet, na který den vyjde jaká recenze, aby se neopakovali autoři nebo témata knih. Poté vložím do našeho redakčního systému celou recenzi, naformátuji text, vyberu odpovídající obrázky a vytvořím odkazy na knihu a nakladatelství. Závěrem celého procesu je její publikování a představení čtenářům.

Vraťme se ale na začátek, jak ses k magazínu VašeLiteratura dostala? A kdy to bylo?

Ve druhém ročníku na Filozofické fakultě MU v Brně jsem v univerzitním informačním systému našla inzerát od Marty, zakladatelky magazínu, s výzvou ke spolupráci s webem VašeLiteratura. Pokud dobře počítám, byl to rok 2009. Začínala jsem jako redaktor a postupně jsem svoje aktivity rozšiřovala. Jednu dobu jsem psala články vztahující se k dějinám literatury, později mě Marta oslovila s editováním obsahu.

Co tě na práci pro magazín nejvíce baví?

Baví mě fakt, že jsem díky magazínu neustále v centru knižního dění. Vím, jaké knihy se chystají, jaké právě vyšly, z recenzí ostatních redaktorů mohu snadno vyčíst, po které knize sáhnout příště.

V čem, podle tebe, spočívá přínos podobných magazínů?

Vedle poskytování informací o knižním trhu je to podle mě podpora kritického myšlení u lidí, rozvoj fantazie a samozřejmě podpora čtení. Je to další způsob, jak lidem, kteří o tom snad ještě pochybují, říct, že čtení má smysl, protože v knihách najdou nepřeberné množství příběhů.

Vyhneme se otázce, zda ráda čteš. Odpověď lze snadno předvídat. Ale co čteš ráda? Preferuješ nějaký žánr či autora? Čím tě zaujal?

Teoreticky literaturu na žánry rozdělovat umím, ale prakticky mi to moc nejde. Poslední dobou ale objevuji svůj zájem o literaturu vyprávějící o době počátku 20. století, moderny, jazzového věku nebo první republiky, chcete-li. Je to doba, kterou si naivně idealizuji, protože už ji nemám šanci zažít. Jsem jako hrdina filmu Půlnoc v Paříži od Woodyho Allena, který se vyžíval v představách života pařížské bohémy. Jenže jemu se nakonec podařilo setkat s Hemingwayem, Fitzgeraldem, Dalím nebo Picassem. Mně to nahrazují knihy.

Máš nějakou „nej“ knihu nebo čtenářský zážitek na celý život? Můžeš se o něj s námi podělit?

Zážitek, který mě vždy napadne, je starý už sedm nebo osm let. Na přelomu střední a vysoké školy jsem přečetla Na cestě od Jacka Kerouaca. Nikdy před tím jsem neuvažovala nad tím, jaké je to sebrat se a prostě někam odjet, žít ze dne na den a neřešit budoucnost. Zaujala mě ta nekonečná svoboda, která byla cítit z každého slova. Líbila se mi o to víc asi i proto, že jsem věděla, že sama bych podobné putování nepodnikla. Zkrátka jsem četla a záviděla. A závidím dodnes.

Často slýcháme povzdechy, že mládež sedí jen u počítačů (dříve se žehralo na televizi) a čtenářství upadá. Máš takový pocit, nebo jsi spíše optimistka?

Občas mám skutečně pocit, že dokud nebudou knihy interaktivní jako všechno okolo nás, nebudou si jich děti a dospívající všímat. Ale to je jejich smůla, ochuzují jen sami sebe. O tom, že mladí lidé čtou, jsem se nakonec na vlastní oči přesvědčila na festivalu na podporu čtení a literatury, který jsme se spolužačkami pořádaly na vysoké škole. Pozvaly jsme střední školy na program, který rozmanitým způsobem pracoval s literaturou. I ti nejotrávenější studenti pak nakonec vyměkli při představení projektu Listování Lukáše Hejlíka, v němž adaptovali Ekonomii dobra a zla. I to je způsob, jak mladé lidi přivést ke knihám.

Dáváš přednost klasickým knihám, e-knihám nebo audioknihám? Nemáš pocit, že moderní média literaturu degradují?

Knihy, které čtu, jsou papírové. Doporučit mohu i audioknihy. Když jsou dobře namluvené, je to zážitek. Audioknihy vám však nedělají doprovod v kavárně nebo v tramvaji, kde teď čtu nejvíc. Není nad vlastní tempo, fantazii a plnou knihovnu.

Degradací literatury je podle mě především lhostejnost. Jakékoli médium může být dobrý formát pro čtení knih. Ať si každý vybere.

Jaká kniha tě zaujala v poslední době a jakou bys doporučila našim čtenářům?

Nyní jsem zcela čerstvě fascinovaná publikací Fabrika Kateřiny Tučkové, která vyšla k výstavě Brno: Moravský Manchester. Dočasná expozice v Moravské galerii popisuje vývoj města, jehož historie, architektura i běžný život obyvatel se odvíjel od rozmachu textilního průmyslu. Fabrika je potom beletrizací osudu několika generací rodiny brněnských průmyslníků. I když jsem teprve na začátku, nasávám pečlivě každou informaci a všímám si už nyní pozůstatků této skoro zmizelé doby na každém brněnském rohu.

Na závěr bych čtenářům doporučila k přečtení knihu 1913 od Floriana Illiese. V této kronice předválečného léta čtenáři pronikají do soukromí řady evropských osobností a dozvídají se o událostech tohoto roku.

Petro, děkuji za zajímavý rozhovor i za knižní tipy. Doufám, že se líbil i čtenářům a že je třeba zaujmou i tvé knižní tipy. Přeji ti hodně chuti do další práce v našem magazínu, i když to může znít trochu vypočítavě, a samozřejmě i hodně štěstí.

S Petrou Šmejdovou si povídal Jiří Lojín 

Komentáře   

 

+1 kerouac — Enzo 2015-02-13 13:24

S tím Kerouacem máte svatou pravdu. Tiše závidět jeho lásku ke svobodě. Snad je v tomto světě taková možnost už opravdu jen sněním. Myslíte, že by ještě šlo, prostě si sbalit batoh a vyrazit? Kamkoliv. Někam. Pryč. A neřešit, co bude?
Za doporučení knihy 1913 děkuji, několikrát jsem se nad ní pozastavil, ale váhal jsem.

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

 

+1 Odp.: kerouac — Dagmar 2015-02-13 13:40

Věc je právě o snění, o ničem jiném. Vyrazila se se svým přítelem na podobnou cestu. Bez peněz, bez plánů. Prostě jenom dopředu, vstříc osudu. Toulali jsme se světem přes rok a ač na to ráda vzpomínám, přesto si koupelny s teplou vodou tak nějak považuji víc, než bolavých nohou a věčné nejistoty, zda ten hlad bude zítra ještě větší. Někdy byl dost veliký.

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

 

0 kerouac — Petra Š. 2015-02-14 15:55

Odpověď na tuto otázku by mě také zajímala.Myslím , že sbalit se a někam vyrazit by dokázalo hodně lidí. Ale co teprve cestovat za stejných podmínek jako Kerouac. Vzdát se práce, rodiny, přátel, nechat doma mobil, GPS, klíče od auta a odpojit se do wifi připojení, všechno hodit za hlavu a prostě jet. Někteří lidé to určitě dokáží a mě by zajímal ten pocit, který cítí, když se na takovou cestu vydají.
1913 je 100% volba. Zrovna jsem jí půjčila kamarádce a už má dočteno. Host zrovna vydal další podobnou knihu Ostende.1936 - Léto jednoho přátelství S. Zweiga a J. Rotha. Na to se zrovna chystám.

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

Přidat komentář

JComments