Michal Sýkora: Detektivka není literatura faktu

Rozhovory

Vytvořeno 18. 2. 2015 2:00

Autor: Jiří Lojín

V neděli 11. ledna 2015 odstartovala prvním dílem televizní minisérie Případ pro exorcistu, natočená podle stejnojmenné detektivky Michala Sýkory. Recenzi knihy si můžete přečíst zde. Autorem scénář je Petr Jarchovský, režisérem seriálu Jan Hřebejk. Fanouškové starších českých komedií si určitě vybavují Trhák a svérázný přístup režiséra Kohoutka k původní předloze, proto jsou určitě zvědaví, jak spolupráce autor - režisér funguje ve skutečnosti.

Čtenáře určitě zajímat, jak se vaše kniha dostala do České televize. Byla to aktivita vaše, režisérova, nebo někoho z produkce? Musel jste pro to něco udělat, či to byla šťastná náhoda?

Petrovi Jarchovskému se líbila moje kniha, oslovil mne a následně i celý projekt v ČT prosadil a nakonec přesvědčil Jana Hřebejka, aby se chopil režie. Takže v podstatě tedy šlo o velmi šťastnou náhodu.

Filmy a seriály s kriminální zápletkou jsou v současné době asi nejčastějším televizním pořadem. Které máte rád?

Sledovat televizní seriály je velmi náročné na čas, takže si velmi vybírám. V loňském roce jsem si nenechal ujít americký seriál True Detective, o kterém všichni právem mluví v superlativech. Osobně preferuji britskou detektivní produkci, takže mě obzvláště potěšila nová řada u nás bohužel neznámé detektivní série Endeavour, která líčí začátky legendárního inspektora Morse u policie v Oxfordu. Za pozornost stojí také seriál BBC Happy Valley, což ovšem není detektivka, ale spíše kriminální drama s výrazným sociálním podtextem.

Televizní a filmové detektivky mají svá specifika a z určitého hlediska se zdají jako velmi podobné. Je to plus, nebo spíše mínus?

To, že jsou si detektivky podobné, jak píšete, je zároveň plus i mínus. Pro ty, co tento žánr nemají rádi, je to jen dokladem teze, že všechny detektivky jsou na jedno brdo, pro nás ostatní je to zase zárukou, že dostaneme, co očekáváme.

Také původním českým kriminálním seriálům se v poslední době daří. Jaká je, podle vás, úroveň původní české detektivky?

Úroveň současné české detektivky nemohu dost dobře komentovat, především proto, že ji sleduji jen velmi okrajově a příležitostně, nicméně z toho, co jsem četl či viděl v televizi, mě jen máloco dokázalo strhnout.

Ptát se, zda televizní Případ pro exorcistu dopadl podle vašich představ, je asi zbytečné. Přesto, udělal byste něco jinak? Jaký je to pocit, vidět své postavy ožívat na obrazovce? Byly vám blízké, nebo trochu cizí?

To je velmi zapeklitá otázka. Předně jsem byl rád, že pánové Jarchovský a Hřebejk nevytvořili jen pouhou ilustraci mého románu, ale že podali svou vlastní interpretaci, že ten román zkrátka přečetli po svém. Režisér Hřebejk našel pro adaptaci klíč v humoru a v nadsázce, což je poloha, kterou jsem se snažil vložit i do svého románu. Jako divák jsem se výborně bavil, a o to v detektivce jde především.

V druhém díle minisérie jste se krátce objevil v jedné scéně. V kavárně sedíte u stolečku v pozadí a povídáte si se ženou u šálku kávy. O čem se v takových situacích baví kompars? Dostane nějaký konkrétní pokyn, nebo jen rámcově: mluvte a hlavně se nedívejte do kamery?

O čem jsme hovořili, se už nepamatuju. Prostě jsme tam měli s manželkou sedět a tvářit se jako normální pár někde v kavárně. Takže pokyn zněl: hlavně si nevšímat kamery.

Měl jste v průběhu vzniku scénáře možnost sledovat, jak se vyvíjí, nebo jste viděl až samotný výsledek na obrazovce?

Četl jsem první verzi scénáře, kterou se mnou Petr Jarchovský diskutoval, a pak jsem až viděl výsledek. Protože jsem byl při natáčení, byl jsem připravený na to, že režisér Hřebejk svůj přístup postavil na ironii a humoru (někdy poněkud podvratném). Měl jsem navíc možnost vidět celý více než tříhodinový projekt v celku, během jedné projekce v rámci oficiální premiéry pro tvůrce, herce a novináře. Při takové projekci lépe vynikne celková struktura, rytmus jednotlivých scén a motivická provázanost, což se v televizi při rozdělení do tří epizod, navíc vysílaných s týdenním odstupem, poněkud oslabuje.

Prováděl jste si nějaký „průzkum“ mezi kriminálními filmy a seriály, než jste začal psát vlastní knihy? Mezi jakými?

Ještě před tím, než jsem sám začal detektivky psát, jsem se tímto žánrem zabýval odborně, měl jsem tedy něco načteno i nakoukáno, takže žádnou zvláštní přípravu jsem neprováděl.

…měl jste načteno a nakoukáno. Co je pro autora detektivek a kriminálních románů důležitější – přehled v literatuře a dodržování pravidel žánru, nebo spíše dodržování skutečných vyšetřovacích postupů?

Záleží na tom, co přesně máte v úmyslu psát. Existuje např. žánr blízký detektivce zvaný police procedural, což by šlo do češtiny poněkud klopotně přeložit jako „policejní procedurál“, a ten je postaven na tom, že s maximálním možným realismem zobrazuje skutečné metody a postupy policejní práce. O to mně osobně ovšem nejde. U detektivky, jak ji píšu já, je podstatné dbát na pravidla žánru a vytvořit příběh tak, aby to čtenáře bavilo a udržovalo v napětí.

Vy sám jste někde čerpal znalosti o skutečné práci české policie?

Detektivka není literatura faktu, ale žánr, který má čtenáře bavit. Studoval jsem nějakou odbornou kriminalistickou literaturu a metody forenzního vyšetřování, ale nakonec jsem z toho ve svých románech moc nepoužil.

Myslíte, že detektivka v sobě má potenciál skutečně kvalitní literatury, nebo plní spíše funkci knihy pro rozptýlení a zábavu? Je nějaký příklad, který byste mohl uvést?

Osobně dělím detektivku do třech základních kategorií, které zároveň představují i jakousi kvalitativní hierarchii z hlediska literární hodnoty. Jsou detektivky na jedno použití – prostoduchá zábava nevyžadující od čtenářů žádné intelektuální úsilí, žádnou mentální spoluúčast, a pokud jde o tento typ produkce u nás, jsou to romány většinou i dost špatně napsané. Jsou to takové ty dovolenkové knihy, které při odjezdu nemusíte tahat s sebou domů, ale nechat je ležet v hotelu nebo rovnou vyhodit, protože se k nim vracet nebudete. Na tento typ detektivky se zaměřuje většina vydavatelů orientovaných čistě na zisk. Ediční řada „Česká detektivka“ nejmenovaného vydavatelství je na vydávání knih tohoto typu postavena. Pak máte jakýsi solidní střední proud – autory, kteří umějí poutavě vyprávět, dokáží vytvořit zapamatovatelné hrdiny a originální zápletky. Jsou to knihy, ke kterým se rádi vracíte, pokud si je oblíbíte. Pro mě je autorem tohoto typu Colin Dexter, duchovní otec inspektora Morse. Ale takových autorů je víc, třeba skandinávské detektivky vydávané Hostem představují většinou velmi solidní, řemeslně poctivě odvedená práci.

A pak máte ten vrchol, detektivky, které mají přesah, o kterých lze hovořit jako o součásti seriózní literatury, protože fungují na vícero rovinách, nejen jako napínavý příběh o vyšetřování zločinu, ale také jako společenský román. Z mých oblíbených autorů sem patří v prvé řadě nedávno zesnulá P. D. Jamesová, Henning Mankell, ale také Ian Rankin nebo C. J. Sansom, jehož tvorba je sice poněkud nevyrovnaná, ale který dokáže brilantně spojit detektivku s historickým románem.

Druhou knihou, v níž se setkáváme s týmem kriminalistů vedeným Marií Výrovou, jsou Modré stíny. Uvažuje se i o jejím zfilmování? Plánujete i další knižní pokračování?

Ano, Modré stíny byly již schváleny do výroby a natáčení proběhne v létě a na podzim tohoto roku. V tuto chvíli se plánuje, že budou mít podobu čtyřdílné minisérie, scénář napsal opět Petr Jarchovský a režie se chopí Viktor Tauš. Pokud jde o další román, tak doufám, že se čtenáři ode mne ještě nějakého dočkají. Minimálně dva budou určitě.

Pane Sýkoro, děkuji vám za rozhovor i za čtenářskou inspiraci. Věřím, že zfilmování vašeho románu čtenáře zaujme tak, jako mě. Náš rozhovor sice vyjde až po odvysílání třetího, posledního dílu miniseriálu Případ pro exorcistu, ale určitě i ti, kteří ho nezachytili v premiéře, ho budou moct shlédnout později. Doufám, že se stejně dobře podaří převést na televizní obrazovku také Modré stíny. Těším se i na další pokračování případů Marie Výrové a jejích kolegů.