Veronika Černucká: "Mám ráda knihy, kde na mě na konci čeká překvapení. Chci, aby mě autor oklamal a já na konci zírala s otevřenou pusou a říkala si, jak je možné, že jsem na tohle nepřišla."

Rozhovory

Vytvořeno 4. 12. 2014 2:00

Autor: Lenka Bandurová

Informace: Veronika Černucká (1979) je autorka detektivních povídek a románů, které vydává nakladatelství Moba v edici Původní česká detektivka. Letos vyšla kniha Naše heslo Apokalypsa. Autorka je na mateřské dovolené, pracuje jako novinářka a píše recenze např. pro web Severské detektivky. Je vdaná, s rodinou žije v Oseku.  Více o Veronice a její tvorbě najdete zde.

1. Co je u tebe nového ohledně psaní?

Vrátila jsem se ke zpravodajství a publicistice. Omezila jsem psaní recenzí a recenzuji pouze detektivky. Ačkoliv jsem na mateřské, mám docela dost času, takže píši knihy do zásoby. Všechno jsou to klasické detektivky – hádanky, jaké psala Agatha Christie. Letos vyšla kniha Naše heslo Apokalypsa, kde moje hrdinka Tara vyšetřuje vraždu v zamčeném pokoji. Protože jsem novinářka, bylo pro mě lehčí psaní povídek. Díky povídkám jsem zvládla řemeslo. Nyní píši desátý Tařin příběh a žánr klasické detektivky mě baví čím dál víc. Pokud náhodou čtenáři vyřešili vraždy v knihách Tajemství sedmi ještěrek a Naše heslo Apokalypsa, tak u těch dalších nebudou mít šanci:-)

2. Nepřemýšlela jsi o jiném žánru, než jsou detektivky?

Tak to ani náhodou. Detektivky miluji jako čtenář i jako spisovatel! Mé příběhy jsou napínavé, je v nich humor a baví mě se čtenáři manipulovat tím, že jim předkládám desítky falešných stop. Klasické detektivky se píší a čtou pro zábavu, jsou to takové pohádky pro dospělé. Proto vím jistě, že bych nikdy nenapsala žádný krimi román. Pravdivé příběhy založené na vyšetřování nemají kouzlo klasické detektivky. Připomínají policejní protokoly a stylově jsou blízké administrativnímu stylu. To je pro mě děsná nuda. Já raději popustím uzdu fantazii a vymýšlím si a vymýšlím. Některé povídky mají blízko hororu, ale že bych psala upírské ságy? Ani nápad. Já jsem poměrně kritická a vím, co mi sedí a co ne. Potřebuji dialogy a pointy. Když budou mé detektivky vycházet dál, tak bych jednou mohla napsat nějaké eseje o detektivkách a o psaní všeobecně. Učebnici psaní ne, ty jsou k ničemu.

3. Co je podle tebe na psaní nejtěžší?

Já si musím pořád připomínat, že klasická detektivka není jen hádanka, že je to román jako každý jiný. Čtenáři chtějí záhady, chtějí stopy, chtějí hádat, kdo je vrahem, ale k tomu se chtějí začíst i do té (pro mě) nedůležité literární omáčky kolem. Mé první rukopisy jsou krapek scénářovité, takže pracuji na tom, aby mé knihy byly plnokrevné romány. Jinak já mám závazek, že každý den napíši jednu kapitolku o tisíci slovech. Je to docela málo, takže se na psaní těším a vychutnávám si každou větu. Začínající autoři obecně mají problém přestat. Píšou a píšou a píšou, denně nasekají deset tisíc slov, a ono je to pak znát. Ještě horší je, když píšou ve spěchu. No, a jestli se ptáš na konkrétní věci, tak mě nebaví popisy. Obdivuji každého, kdo dokáže napsat originální a záživný popis. Kdybych měla napsat líčení přírody, tak z toho bude spíš parodie. Neumím být patetická, vyhýbám se zamilovaným scénám a nejsem ráda, když je na scéně jen jedna postava.

4. Když začneš psát nový příběh, co uděláš jako první?

Díky žánru potřebuji osnovu. Musím si rozepsat, v jaké kapitole bude jaká stopa a jak to napsat, aby nikoho nenapadlo, že zrovna tohle je důležité. Ale úplně prvotní je vymyslet základní zápletku. K ní pak přibalím pár dalších zápletek, aby se čtenář nenudil a aby byl na konci překvapený. Když je zápletka, vezmu si fixy a na papír si udělám pavouka: kdo bude mrtvola, jak ten dotyčný vypadá, kolik je mu let a jaký má ke komu vztah. V detektivce je důležitá každá maličkost, protože čtenář je ostražitý a neustále hledá něco, co by mohlo být stopou. Klasickou detektivku nemůžete odfláknout a nemůžete nechat své postavy, aby si žily po svém. Můj přístup je tedy hodně pragmatický a lehce cynický. A protože píši pohádky, můžu vesele porušovat tabu a být i hodně nechutná.

5. Jaký je tvůj oblíbený žánr kromě detektivky?

Teď budu vypadat jako úchyl, ale když nečtu detektivky, tak čtu teorii detektivek, různé odborné práce týkající se autorů detektivek atd. Detektivek je spousta a já chci přečíst všechno, co v tomto žánru vyšlo a vychází. Hodně mě baví i teorie literatury. Detektivka, to je prostě láska, zábava a koníček. Čtu ale všechno, především české autory. Jsem zvědavá, jaký má kdo styl, jakým způsobem vtáhne čtenáře do děje, jakým způsobem vystaví příběh. Mám ráda knihy, kde na mě na konci čeká překvapení. Chci, aby mě autor oklamal a já na konci zírala s otevřenou pusou a říkala si, jak je možné, že jsem na tohle nepřišla. Z toho důvodu mi moc nedá kniha, u které je na začátku jasné, jak skončí. Červená knihovna může být napínavá, skvěle napsaná, ale problém je, že ti dva se nakonec vezmou. Nevyžívám se ve sci-fi a nějak mě neoslovila ani erotická literatura. Ono to není o žánrech, ale o tom, jestli ten dotyčný spisovatel umí psát.

6. V čem to mají podle tebe čeští autoři těžší než zahraniční?

Nevím, jestli to mají v něčem těžší. Možná nemají takovou reklamu, možná je nebude znát celý svět, ale co se týče psaní, tam naopak vidím výhodu. Český autor zná zahraniční kolegy a ví, jak je na tom konkurence. Vytipuje si nejlepší z nejlepších, vezme si je jako laťku a snaží se je překonat. Zahraniční autoři ale netuší, co kdo kde napsal. Neví, jestli ten neznámý autor z té zvláštní země nepíše líp a jestli nemá něco, co by se dalo využít. Jenomže, co si budeme povídat, knižní trh je byznys a kvalita textu je až na posledním místě. Když zůstanu u detektivek, tak mezi těmi notoricky známými a profláklými zahraničními autory bestsellerů je jen pár jmen, která si koupím bez zaváhání a bez čtení anotace. V Česku je takových detektivkářů kolem deseti. Těm věřím a vím, že mě nezklamou.

7. Nemáš pocit, že nakladatelé nadržují zahraničním autorům, i když mnohdy jejich knihy za nic nestojí? Nejsou čeští autoři opomíjení?

Ono se říká, že peníze jsou až na posledním místě. U zahraničních autorů je šance, že z nich propagační oddělení a média udělají hvězdy, které prodají desetitisíce knížek bez ohledu na kvalitu. Reklama je mocná čarodějka. Líbit se nám to nemusí, ale je to fakt. I u nás jsou autoři, kteří prodají desetitisíce knih, ale oni jsou v pozici, že nepotřebují reklamu v tom smyslu, že někdo bude lákat čtenáře, aby si koupili jejich knihy. U této hrstky spisovatelů stačí, když se čtenáři dozví, že jim vyšla novinka. Když se vám podaří vydat jednu knihu, tak to je teprve začátek. Ta skutečná práce teprve začne. Některé zahraniční detektivky vznikly už třeba v devadesátých letech, ale k nám se dostaly až teď. Začínající český autor je risk, protože nevíte, co s ním bude dál, ale tenhle konkrétní autor ze zahraničí je už prověřený časem. Jiná věc je, že v Česku je každý spisovatel nebo alespoň recenzent. Spousta lidí má v šuplíku rukopisy a sní o tom, jak jim nakladatelé utrhnou ruce. A pak bum, nezájem. A protože jsme v Česku, mnoho lidí to má nastaveno tak, že cizí úspěch znamená vlastní neúspěch. Čtenáři nedůvěřují českým autorům a upřímně řečeno, kolik z nich je skutečně dobrých? Kolik jejich knih se bude číst třeba za dvacet let? I deset procent z celé produkce je hodně.

8. Jaká kniha tě v poslední době překvapila?

Pokud to má být jedna jediná, tak Kazatel do Camilly Läckberg. To je klasická detektivka, jak má být! Kam se na ni hrabe Agatha Christie. Läckberg píše napínavě, je nesmírně lidská a dokáže vzbudit emoce. Její zápletky jsou promyšlené a strašidelná atmosféra jejích příběhů je naprosto úžasná. Ona miluje lidi, rozumí jim a z textu je to znát. Klasické detektivky jsou nadčasové, o ty bude zájem pořád. Proto nechápu, proč je nikdo nepíše a nevydává? Není to trhák, na kterém jde vydělat? Nebo to lidé neumí napsat? Příští rok vyjde Klejinčino tajemství od Zdenky Hamerové a na to se velmi těším. Ona píše skvěle, tak jí velmi ráda odpustím, že to pravděpodobně bude psychothriller a ne klasická detektivka – hádanka:-)