Rozhovor s Ladislavem Frejem

Rozhovory

Vytvořeno 26. 11. 2014 2:00

Autor: Štěpán Ledvinka

Ladislav Frej se narodil 26. listopadu 1941 v Králově Poli (městská část Brna). Divadlu se věnuje od útlého dětství. Zpíval v dětském sboru Janáčkovy opery. Představení tříbila jeho fantazii a divadlo mu učarovalo, když nad jevištěm viděl proletět hořící letadlo a na pódiu maketu tanku. 

Vystudoval JAMU v Brně, studia úspěšně dokončil v roce 1963. Během své více jak padesátileté kariéry prošel angažmá v divadlech: Divadlo Večerní Brno, Východočeské divadlo v Pardubicích, Státní divadlo v Ostravě, Divadlo S. K. Neumanna, Městská divadla pražská, Divadlo na Vinohradech, Národní divadlo. V současné době je na volné noze. Kromě divadla se věnuje dabingu, rozhlasu, filmu a televizi. Mezi jeho neznámější televizní a filmové role bezpochyby patří MUDr. Karel Sova (Nemocnice na kraji města) nebo npor. Břetislav Kubát (Malý pitaval z velkého města), ze současnosti např. patolog Karel Benkovský (Kriminálka Anděl). Od roku 2013 hostuje v brněnském Mahenově divadle v roli Lionela Loguea v Králově řeči. Svůj hlas propůjčuje v dabingu např. šéfinspektorovi Barnabymu. Velmi bohaté je také jeho působení v rozhlasových hrách, např. Mistr a Markétka (1987), Slavné případy Sherlocka Holmese, Beethoven, Hrabě Drákula a mnoho dalších.

Děj románu, jehož audioknihu jste načetl, začíná v době, kdy jste se narodil a vyvrcholil zhruba půl roku poté. Bavil jste se o té době s rodiči? 

Ano, narodil jsem se předtím, v jednačtyřicátém roce. Tenkrát jsem to samozřejmě nemohl vnímat, ale vím, že o tom v rodině nebyla řeč. Moje maminka měla totiž velice dramatickej zážitek. Byla z rodiny, ve které bylo jedenáct děvčat a jedinej kluk – Fanóš. A ten se koncem dubna, jak šla fronta dole pod Brnem, zaplet s partyzánama. Šel předávat nějakou zprávu s kamarádem, ale to nevím přesně, a Němci to zjistili a nějak krutě je zabili.  

V jednom z rozhovorů jsem četl, jak jste bavil v hostinci Vašeho tatínka štamgasty tím, že se Vás ptali: „Ládíku, kde je opica“, a vy jste ukazoval na portrét Hitlera. 

V každym veřejnym podniku ¬nebo v lokále, tak jako ve škole pak musel být Zápotocký nebo Gottwald, musel tenkrát viset Hitler.

To bylo mimochodem velmi odvážné.

Odvážný... No tak otce nikdo neprásknul, jinak by z toho měl asi oplétačky. Tak to byla taková drobnost. Já jsem je (štamgasty), pak spíš bavil jako diskžokej. 

Diskžokej? 

Ano, měl jsem starý gramofon; otec mi sehnal cylindr a já seděl v okýnku z kuchyně do výčepu. Měl jsem tam štos desek a na přání štamgastů jim je pouštěl. Za každou desku jsem dostal korunu.

Když bych se vrátil ke knize Dva proti Říši [1]. Četl jste ji (či znal) před tím, než jste na její audioknize pracoval?

Ne, nečetl. Ono to je dost známé téma, nechci říc omílaný, to zní ošklivě, ale je hodně frekventovaný: v různých filmech a koneckonců i v literatuře, takže o tom má člověk zprostředkovaný povědomí, ale přímo tu knížku jsem nečetl.

Baví vás tento druh práce? Pracujete na nějaké další audioknize?  

V současný době žádnou audioknihu nedělám. I když mě hodně baví to čtení. Když je pohoda a čas a nemusí s tím člověk spěchat. Já mám vůbec rád rozhlas, tam je člověk závislý jenom na tom hlase a vyjádřit tím hlasem i nějaký fyzický napětí, námahu nebo úlevu, radost, nebo smutek, tak to je taková vděčná herecká práce a klade to určitý nároky na fantazii, kterou člověk musí zprostředkovat potom tomu posluchači. A tím pádem to je i pro mě zábavný.

Jak dlouho trvala práce na té audioknize? Mnoho čtenářů by si mohlo myslet, že práce na audioknize není náročná, ale jen ta nahrávka trvá 16 hodin.

Jo? To ani nevím.

Ano, trvá 16 hodin, alespoň jsem to četl na zadní straně bookletu. Podívejte (ukazuji Ladislavu Frejovi disky a zjišťujeme, že někde je chyba, neboť na každém disku je uvedena délka přes 9 hodin, z čehož celkovou délku 16 hodin udávanou na zadní straně bookletu nedáme ani za nic – smích).

No vidíte a já to CD ani nemám (smích). To natáčení bylo roztahaný, protože ve vydavatelství měli roztočeno několik projektů. První část jsme udělali k nějakému datu a pak jsme měli za 14 dní pokračovat, ale odkládalo se to a kvůli nim a technickým zádrhelům se to protáhlo. To čtení literatury je náročný i fyzicky bych řek. Představa (poz. red. vydavatelství) byla, že za frekvenci natočím 60 stran. No to je fantasmagorie! Když jsem natočil přes 30 stran, tak jsem byl rád, a to už se mi ke konci míhaly oči a písmenka mi lítaly před očima, vyschlo v puse… Opravdu fyzicky náročný. Ale nakonec jsme to zvládli. 

Tak to mi potvrzujete mou představu, protože když jsem ještě pracoval na hvězdárně a herci Městského divadla v Brně (Erik Pardus a Zdeněk Junák) pro nás namlouvali asi 30minutový text, natáčení trvalo zhruba dvakrát déle.

Vy jste pracoval na hvězdárně? Tady na Kraví hoře? (Ano) Já čtu pravidelně v Lidovkách články vašeho ředitele… (Duška). Ano, Dušek…  Jednou jsem něco dělal pro planetárium v Praze…   

A kolik pořadů jste pro pražské planetárium namluvil?

Jenom jeden a pak už nic a moc mě to mrzelo, protože já se dívám na HBO a tam je několik pořadů o vesmíru. A zrovna včera, ano včera, jsem koukal a bylo tam něco o černých dírách. A to jsem se zase trochu zlobil, protože to bylo až příliš populární. A oni tam někdy, a já nevím, kdo jim tam dělá korektury textu, jako odborně, protože někdy tam člověk zaslechne takový blbiny… Jako třeba, že zvuk se šíří ve vzduchu rychlostí 300 000 km/s… Teď nedávno jsem četl knihu Mnoho vesmírů od Johna Barrowa [2]. To bylo takový sousto trošku těžko stravitelný, protože by si musel člověk prostudovat… Tam bylo popsáno x typů vesmíru. Já jsem od prvopočátku, co mě tohle začalo zajímat, byl proti teorii velkého třesku. Ta mi nesedí. 

Vážně? Proč?

Protože mi nikdo nevysvětlil, co je to singularita. Oni sami (vědci, pozn. red.) přesně neví, co to je. Popíšou to matematicky, až dojdou k Planckovu času, což je myslím 10-44 s, což je nejkratší časový interval… I když pozor, čas mě taky vždycky zajímal… 

My především nevíme, co to čas je.

No právě, my s ním počítáme, vymysleli jsme si ho… V teorii velkého třesku dojdou k okamžiku, kdy došlo k inflaci (poz. red. v kosmologickém modelu jde o období, kdy došlo k neuvěřitelnému nárůstu rozměrů vesmíru za velmi krátký časový okamžik), ale to si zase museli vymyslet, aby to mohli rozškatulkovat, aby jim to vycházelo!

Já jsem nedávno četl článek [3], ve kterém se k inflaci staví poněkud kriticky...   

No, ale furt je ta inflace, podle mě, proti tomu času…  

Já myslím, že o tom, že se poznání mění, upravuje a koriguje, je celá fyzika a že to je to, co je na ní tak krásné.

Krásný je na tom to… Já to vlastně čtu jako detektivku, protože furt se člověk něco dovídá. Já na to furt koukám na internet a je to dneska v podstatě něco úplně jinýho, než jsme měli představu o vesmíru my. To je absolutně úplně jinýho. Absolutně jiný vztahy tam existujou.

Když bych od fyziky na chvilku odskočil, jaké knihy jste měl rád jako malý? A kdo vám jako malému klukovi četl pohádky?

Maminka mi četla. Tatínek vyprávěl… Tatínek vyprávěl pohádky a nejvíc se mi líbila Sůl nad zlato, protože ta začínala: „Byl jednou jeden král a ten měl tři dcery: Kazi, Tetu a Libuši. A ta nejmladší se jmenovala Maruška.“ To si pamatuju do dneška, takhle začínala pohádka v otcově parafrázi. A to jsme nějak přešli tu literaturu, kterou jsem měl rád.  Já jsem třeba měl rád Gulliverovy cesty, a pak jsem miloval knížku Plavčíci kapitána Bontekoea [5], to napsal Fabricius. A po letech jsem někde ten titul zahlídnul a koupil si to a tam bylo, že to převyprávěl… (zvoní telefon) pardon…  
Jo, Plavčíci kapitána Bontekoea… a já jsem si to koupil a teď jsem to začal číst a byl jsem ale tak totálně zklamanej. Pak jsem si v tý frontispici přečet, že to převyprávěl… Převyprávěl! Pleva nebo tak někdo a to mě velice rozmrzelo, protože já tu knížku čet, ještě když jsem byl v obecní škole, a strašně mě to vzalo a líbilo se mi to stejně jako verneovky. A pak jsem měl jednu oblíbenou knihu od pana profesora, který měl blízko k vaší profesi, on byl radiolog… Běhounek. Jednak mně byl sympatickej tím, že s Nobilem letěl tou vzducholodí a ztroskotali. A on napsal knížku Trosečníci z Kronborgu [6]. Znáte ji? (Ano) No a to mě strašně zaujalo, protože… mám úplně husí kůži, když si na to vzpomenu… On tam vymejšlel krásný věci, jak tam s drakem a řetízkem od hodinek zapálil oheň.

Ani nevím, jestli se dnes takové knížky píší.

No, tak dneska už je jiná doba… Teď jsme si notovali s Káčou Macháčkovou, že už se do týhle doby nehodíme, všechna ta technika, jak to jde dopředu… 

Sám mám někdy taky ten pocit.

No, ale vy ve své profesi musíte ty přístroje ovládat… 

I tak to de všechno rychle dopředu, technika, software,  matematické modely…

Matematika… víte, já mám pocit, že ta matematika je taková scholastická, já nevím, jak bych to řekl… Já jsem se nikdy nedozvěděl nic o historii matematiky, nebo já jsem Brňák, a když jsem si přečet, že se v Modřicích nebo v Chrlicích narodil Gödel [7]. To jsem se dozvěděl až teď. O něm někdo prohlásil, že to byl největší matematik 20. století… Mám doma několik knih a pořád se tím prokousávám tou jeho větou o neurčitosti? Ne, neurčitosti ne, neúplnosti. Gödel, kdo o něm tady ví?!

Když odskočím k literatuře pro děti, čtete také svým vnoučatům?

Ráchelce (pozn. red. vnučka) vždycky vyprávím, teď už teda ne, teď už je pomalu slečna; tak jsem jí vždycky vyprávěl Červenou karkulku a tam jsem měl takovej svůj konec, který jsem ale říkal, až když jsem věděl, že už usnula (smích). Když jsem četl Káju Maříka, tak jsem si to upravoval podle sebe. Člověk má někdy až takovej pocit znesvětit svatostánek, takovej ikonoklastickej syndrom, prostě ty klasiky nějak pošlapat (smích).

Máte vlastně jedinečnou zkušenost a můžete porovnat, jak se mění či nemění vkus malých čtenářů podle toho, co se líbilo vám, vašim dětem a nyní vašim vnoučatům. Pozorujete posun v čtenářském vkusu?

Já jim nic nevnucuju. Jen se je snažím zásobovat literaturou, pokud jsou toho mocni. Ráchelka teďka (pozn. red. červen 2014) končí první třídu a už je schopná i docela slušně číst. Ze začátku, když dcera měla nějaký představení nebo byla na zájezdu a já jsem Ráchelku hlídal, tak jsem ji vždycky naváděl k tomu, aby mi něco četla. Ptal jsem se jí: „A co čteš ty?“ A ona na to: „A dědo, mě to nebaví.“ A já si myslím, že ji to chytí... Naposledy jsem jí koupil Čtyřlístek a ona mi řekla, že mají teď rozečtenýho Harryho Pottera... (smích)

V úvodu našeho setkání jsme narazili na to, že vaší zálibou jsou knihy o fyzice, především té moderní. Jak a kdy jste se k takové zálibě dostal?

Postupně časem. Začínalo to přes hvězdičky, protože jsem měl kolegu v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou) Zdeňka Kutila (1923–1988) [8]. A on byl takovej blázen do mořeplavby. Sám si postavil jachtu a chtěl s ní vyrazit někam na moře, ale myslím, že už to nestihl. Ale ten ovládal vesmír přes hvězdičky, přes souhvězdí. Tím to začalo, že jsem věděl, kde je Spica (poz. red. alfa Vir – nejjasnější hvězda v souhvězdí Panny), Betelgeuse (poz. red. alfa Ori – nejjasnější hvězda v souhvězdí Oriona). Když se koukám v noci z okna, mám před sebou Malýho psa a Orion mi krásně svítí do oken.

Tak to mne, jako vystudovaného astronoma, velmi těší. Jste s touto zálibou v moderní fyzice mezi kolegy a kolegyněmi spíše výjimkou, nebo je vás více?

Málo, nevím, z okruhu mejch známejch neznám nikoho. Já vás budu muset přerušit, protože za chvilku přijde Martin Sláma... No, měli jsme si na to povídání dát víc času… 

Děkuji vám za váš čas a za velmi příjemné popovídání.

Na rozhovor s naším předním hercem Ladislavem Frejem jsem se dlouho připravoval a těšil. S velkou trémou jsem šel na naši schůzku do Mahenova divadla v Brně.

Setkání bylo velmi příjemné a to, co sliboval (tedy rozhovor), doslova a do písmene splnil. Povídání bylo otevřené, vřelé a milé. Prostě jsme si pěkně popovídali. S vervou a zaujetím hovořil nejen o své práci, rodině, ale také o své velké zálibě - moderní fyzice. Přál bych si, aby se mi atmosféru tohoto rozhovoru podařilo přenést do psané formy. 

Ladislav Frej je od tohoto rozhovoru pro mne nejen skvělý herec a dabér, kterým byl i před tím, ale i skvělý, šarmantní, sečtělý a inteligentní člověk; nadto člověk se širokým záběrem zájmů a znalostí, empatií a bohatých životních zkušeností.

Seznam odkazů:

[1] ŠULC, Jiří. Dva proti Říši. Vyd. 1. V Praze: Knižní klub, 2007, 475 s. ISBN 978-80-242-1935-6. 
[2] BARROW, John D. Kniha vesmírů. Vyd. 1. Překlad Jiří Langer. V Praze: Paseka, 2013, 319 s. ISBN 978-807-4322-907. 
[3] STEINHARDT, Paul. Kvantové trhliny v teorii velkého třesku: Je teorie inflace chybná?. Scientific american: české vydání. 2011, roč. 2011, duben, s. 24-31. DOI: 12137723. 
[4] Týden: zpravodajský týdeník. Mezi německými studenty frčí latina. Může za to Harry Potter [online]. 2012 [cit. 2014-10-16]. DOI: 1210-9940. 
[5] FABRICIUS, Johan. Plavčíci kapitána Bontekoea. 3. vyd. V Praze: Družstevní práce, 1946. 469 s. Do života; [Sv.] IX. 
[6] BĚHOUNEK, František. Robinsoni z "Kronborgu". Vydání I. V Praze: Jaroslav Tožička, 1944. 322 s. 
[7]Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Kurt Gödel [online]. c2014 [citováno 1. 11. 2014]. Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kurt_G%C3%B6del&oldid=11944557>  
[8] ČSFD.cz: Zdeněk Kutil. ČESKO-SLOVENSKÁ FILMOVÁ DATABÁZE © 2001-2014 POMO MEDIA GROUP S.R.O. Česko-Slovenská filmová databáze [online]. [cit. 2014-11-01]. Dostupné z: http://www.csfd.cz/tvurce/1662-zdenek-kutil/