Rozhovor s Janou Richterovou

Rozhovory

Vytvořeno 27. 9. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

S  pozoruhodnou knihou Zahrada – Sféra jsme vás seznámili před několika měsíci v recenzi, kterou můžete nalézt zde. Jde o první díl série a nyní čekáme na vydání dalšího. Protože se tento okamžik již blíží, přinášíme vám rozhovor s autorkou Janou Richterovou.

Paní Richterová, kde se vzal ten prvotní nápad nebo impuls začít psát tak rozsáhlou ságu? Jde o rozpracování jednoho náhlého nápadu, nebo koncepce vznikala postupně?

Nápad se zrodil spontánně, jako experiment, uvolněná kreativní hra pro volné chvíle.
Na počátku jsem měla pouze několik základních motivů a jistou představu, jakými cestami a způsoby bych s nimi chtěla pracovat, jak je vzájemně propojovat. Ostatní se organicky utváří v procesu rozvíjení příběhu.
Co se týče rozsahu díla, myslím, že jde o přirozené osobní ladění související s potřebou hlubšího ponoru do alternativního světa knihy a setrvání v něm. Mám podobně rozvětvená díla v oblibě i jako čtenářka.
Příjemnou stránkou práce na díle osvědčeného velkorysejšího formátu typu fantasy ságy je možnost rozklenout jednotlivé příběhy a svět hrdinů na širší ploše, umožňující čtenáři patřičně se do děje vžít a vybudovat si k hrdinům hlubší osobní vztah.
Lze se více věnovat i občasným drobným detailům pomáhajícím utvářet atmosféru, precizněji vykreslit vnější i vnitřní světy jednotlivých postav, včetně jejich oblíbené hudby, módy a třeba po předcích zděděných houslí Tomáše Roháče. Oč by byla například atmosféra kultovního Lynchova Městečka Twin Peaks ochuzena, kdyby nebylo poklidných zastavení kamery na koblihách s polevou a jezdeckých botách Audrey Horneové?

Mám tomu rozumět tak, že jste fanynkou Twin Peaks? Jaký je vůbec váš divácký a hlavně čtenářský vkus?

Městečko Twin Peaks bylo v devadesátých letech velkým zjevením a zřejmě nepřeženu, když vyjádřím názor, že mou generaci významně ovlivnilo. Zálibu ve vícevrstevných vyprávěních s tajemstvím, jež novými a svěžími cestami propojují univerzální mytologické prvky s mnoha tvářemi současného rozporuplného světa, jsem si podržela natrvalo. Oslovuje mne, jak využívají principu hravého kolážování a provokují svou obtížnou zařaditelností, případně nezřetelností rozhraní s takzvaně úpadkovými žánry. Navíc bývají protkány řadou citací či zašifrovaných odkazů, což jim v mých očích dodává na napětí a půvabu. Kromě již uvedeného Městečka bych zmínila například americký televizní seriál Pravá krev, pojednávající s vtipnou nadsázkou náboženská a multikulturní témata, z filmů bych ráda vzpomněla úžasné Scorseseho Poslední pokušení Krista.
Knihy považuji, jak už jsem naznačila, za světy o sobě, průvodce a zasvětitele. Mnohé s námi doslova srostou, vytvoří trvalou součást naší duševní krajiny, dalekosáhle ovlivní jazyk. Mám na mysli ty knihy, které v sobě mají potenciál stát se našimi přáteli, ať již jsou to přátelé veselí, laskaví nebo nároční. Pro mne jsou takovými zásadními knihami například Jirotkův Saturnin, Tolkienův Pán prstenů, Tooleho Spolčení hlupců či Milneho Medvídek Pú. K posledně jmenovanému jsem se dostala až jako dospělá, cestou přes taoistickou interpretaci medvídkových příhod.

Určitě bychom se měli věnovat Zahradě, ale vaše odpovědi vyvolávají další otázky. Tak snad nebude vadit, když ještě položím nějakou, která nebude s tématem zdánlivě souviset. Vede někudy - podle vás – hranice zřetelně oddělující „úpadkové žánry“ od těch, které obecně považujeme za hodnotnější?

Odpověď na tuto otázku bych měla přenechat povolanějším, předesílám, že jde o můj čistě subjektivní náhled. Vést hranice mezi žánry a rozhodovat o jejich eventuální úpadkovosti považuji za podobný problém jako vést hranice mezi skupinami lidí, národními, etnickými, danými náboženstvím nebo například lékařskou diagnózou. Zařazování do kategorií nám sice usnadňuje a zjednodušuje orientaci v dané problematice, ale vnímání jednotlivého se přitom snadno zkreslí, akomoduje ve prospěch předpokládaného. Jako bychom danou věc pozorovali skrze brýle s určitým rastrem. Potom existují lidé, kteří kamkoli zapadnou jen s obtížemi nebo vůbec, a s knihami je tomu stejně. Mohou také vysílat falešné signály, mást nás, ať již záměrně či mimoděk, jak je často patrné právě v postmoderních dílech. Proto dávám celkově přednost individuálnímu přístupu ke knihám i k lidem. V mé knize je ostatně jisté nebezpečí plynoucí z často příliš rychlého zařazování kohokoli do skupin, které jsou vymezené ustálenými charakteristikami a poznamenané předsudky, jedním ze stěžejních témat. Na druhou stranu, nechci se zříkat ani kritické reflexe, ta jistě představuje cenný zdroj obohacení a má své nezastupitelné místo v procesu porozumění, rozvíjejícím se v prostoru mezi autorem, textem a čtenářem.

A teď opravdu zpět k Zahradě, jinak se k ní určitě nedostaneme. I když nepopírám, že se k dalším odbočkám nechám zase zlákat. V první odpovědi jste se zmínila o alternativním světě. První díl vaší ságy je zakotven převážně v tom našem světě – známém a všedním. Přesto čtenář najde dost náznaků, že v něm nesetrváte. Nepovažujete takový pomalejší rozjezd za velké riziko? Neodradí čtenáře, kteří ve fantazii touží alespoň na chvíli odtud uniknout? Ti mohou být netrpěliví. Uvažovala jste o tomto aspektu?

Hodně netrpělivé by mohl odradit už samotný titul. Zahrady obvykle rostou, na rozdíl od hal hypermarketů, volnějším tempem. Je však pravdou, že jsem expozici rozvinula trochu velkoryseji, možná jako určitý protiklad dnešní době vnucující nám hektický životní a pracovní rytmus. Pod tímto tlakem sice stále ještě fungujeme, jak se od nás očekává, ale často málo prožíváme, jsme odstřiženi od svých smyslů a odcizeni svým skutečným potřebám. Dovolit si zpomalit je dnes velký přepych a já jsem tento přepych chtěla čtenářům poskytnout. Dát jim, ještě než se děj stane dramatičtějším, příležitost naladit se na atmosféru vyprávění a na všechny ty lehce pohádkové barvy, chutě a vůně, z nichž je svět mých hrdinů namíchán.

Pokud se řekne „fantasy“, představí si čtenář automaticky draky, trolly, elfy a podobná stvoření, kterými se to v knihách tohoto žánru v různých obměnách jen hemží. Nedostatek fantazie autorů fantasy je někdy až zarážející, stejně jako ochota některých čtenářů hltat různé příběhy ve stejných kulisách. Kam jste pro inspiraci pro svůj alternativní svět musela sáhnout vy?

Jsem přesvědčena, že k tomu, aby měl příběh sílu čtenáře oslovit, musí být v určité, nikoli nutně prvoplánové, rovině pravdivý. Proto je nutno opřít jej o zkušenost, ať již osobně zažitou, nebo širší, univerzální. Poté před autorem stojí výzva nalézt vhodné obrazy, formu, která se zvoleným obsahem šťastným způsobem souzní, a učiní tedy postavu či děj v rámci fiktivního světa uvěřitelnými. Myslím, že právě na tom do značné míry závisí, zda fantasy příběh „funguje“ či nikoli. Já jsem při vytváření světa nekaždodenní reality v knize zúročila zkušenosti ze své dlouholeté praxe hlubinně orientovaného arteterapeuta, v níž jsem často užívala při práci s klienty známější i méně známé umělecké, kulturní a mytologické obrazy jako nástroje, pomocí kterých mohli lépe porozumět sobě samým, světu i hledat smysl svých příběhů. Přitom jsem dávala přednost obrazům, mýtům a legendám, jež jsou spjaty s důvěrně známým středoevropským kulturním prostorem.

Patří mezi ně i dávné spojení s přírodou, evokované scénou z Tomášovy vesnice? Zůstalo v nás, v moderních lidech, ještě něco z té spjatosti?

Nepochybně patří, jde o vědomí sebe sama v kontextech přírodních i kulturních, o ony zásadní otázky odkud, s kým, a kam se životem ubíráme.
Konkrétně zde na scénu vstupují zlomky kulturního dědictví původních pasteveckých kmenů, které do oblasti našeho Valašska migrovaly v průběhu 14.-17. století podél karpatského oblouku z území dnešního Rumunska. Valaši si do nynějška uchovali výrazné vědomí svébytnosti, nacházející autentické projevy v lidové písni, kroji, jazyce a zvycích.
Hrdinové Zahrady jsou, podobně jako my, nejen současnými lidmi se svými vlastními názory a volbami, ale zároveň dalším pokračováním příběhů konkrétních rodů, součástí širších společenství, z nichž vzešli. Po dlouhé generace předávané zkušenosti pak přímo nebo ze zákulisí ovlivňují způsob, jakým hrdinové nahlížejí sami sebe, své vztahy a životní situace. Ta východiska jsou mnohdy až nečekaně rozdílná a způsobují v průběhu vyprávění nejedno humorné nebo vážnější nedorozumění.

Některé kapitoly předznamenáváte citáty z Bible. Naopak výše zmíněná scéna je poněkud pohanská. Jak vnímáte víru v Boha a jak ji dokážete včlenit do kontextu fantasy používající rekvizity, které nejsou úplně v souladu s ortodoxním pojetím křesťanství?

Spolu s V. E. Franklem chápu člověka jako bytost hledající smysl své existence a směřující v posledku k  překročení sebe sama. To bych neváhala označit jako základní lidskou tendenci, samozřejmě ne vždy prožívanou stejně intenzivně. V mezních situacích ten smysl zpravidla hledáme mnohem usilovněji. Tento motiv se uplatňuje i v knize, tu výslovně, tu skrytěji. Hrdinové vstupují do labyrintu světa každý po svém, z jiného místa. Jejich hledání grálu, ať už jej nazývají jakkoli, je zcela individuální. Nelze jednoduše někoho následovat, cesta jednoho může být naprostým omylem druhého. Konkrétní výklady světa, křesťanské či jiné, případně jejich fragmenty a kombinace, mohou být jistou pomocí na cestách, poutnickou lucernou, ale také šalebným světlem bludičky.

Některá místa vaší knihy mají klascikou pohádkovou stavbu, to nemyslím nijak ve zlém. Byla to vědomá inspirace, nebo je to prostě tím, že veškerá literatura je v podstatě vyprávění pohádek?

Bezesporu ano, svět pohádky je mi blízký. Mám ostatně o pohádkách vysoké mínění a nevnímám je jako příběhy určené výhradně a někdy ani primárně dětskému čtenáři. Cením si jejich schopnosti nenásilně nás přenést do bezčasé, snové roviny bytí za devatero horami a devatero řekami, kde se vyslovují velmi zásadní věci zcela prostým, avšak poetickým způsobem. Hluboce nás otevírají naslouchání a pomáhají objevit či znovuobjevit občerstvující prameny naší vlastní imaginace. Dobrá pohádka je až do dnešních dní zasvěcujícím příběhem.

Když už jsme narazili na archetyp „zasvěcení“, lze vaši ságu označit jako román-zasvěcení? Procházejí vaši hrdinové takovým procesem?

Nevím, zda bych užila tak velké slovo, ale hrdinové se určitě vyvíjejí, postupují na cestě sebepoznávání. Události na běžné denní úrovni jsou v průběhu vyprávění čím dál výrazněji vyvažovány děním na rovině vědomí nočního, snového, chcete-li magického. Obě roviny se přitom zrcadlí, doplňují a vzájemně vykládají. V roztáčející se spirále příběhu se spolu setkávají a mísí protiklady dobra a zla, vědomého a instinktivního, tradičního a současného, duchovního a přízemního, vlastního a cizího. Tyto kvality jsou poté, postupně a většinou ne zcela bezbolestně, hrdiny rozpoznávány jako nezbytné k dosažení vlastní celistvosti. K tomuto zrání patří také pomalu vzrůstající povědomí o potřebě porozumění těm druhým, provokativně odlišným lidským stvořením a budování sounáležitosti, jež onu původní cizost přemosťuje.

Rozdělila jste svým hrdinům role v souladu s psychologickými archetypy, nebo je jejich podobnost s nimi dána obecnou logikou příběhu?

Pravda bude nejspíš někde uprostřed. Postavy, kromě základních předem určených črt, nabývaly jemnější a přesnější charakteristiky teprve postupně. Včetně úvah, které archetypální vzory by skrze ně mohly, vzhledem k jejich povaze, nejspíše přicházet ke slovu a činu. Díky  jednou daným hlavním rysům pak postavy, obrazně řečeno, žádaly o doplnění do konzistentního a věrohodného tvaru. Ostatní plynulo z logiky příběhu a vývojových změn, jimiž hrdinové postupně procházejí. To skrytě přítomné a až archetypální u mých postav občas jemně probleskne i v naprosto běžných situacích, ohlašováno například nějakým symbolem, jenž se tam náhodně vyskytne, jindy se dramaticky vynoří jako psychická invaze, otřásající zážitek skutečnosti jiného řádu, překračující rámec každodenní zkušenosti.

Vážená paní Richterová, děkujeme za rozhovor a přejeme celé sérii čtenářský úspěch. Ještě jednou připomínám, že druhý díl Zahrady vyjde v polovině října a jeho název bude Lovec. Recenzi si budete moci přečíst opět na našich stránkách.