Petr Vurbs a jeho splněný sen: kniha o dceři

Rozhovory

Vytvořeno 20. 9. 2014 3:00

Autor: Lucie Sigmundová

Přinášíme vám rozhovor s mladým začínajícím autorem Petrem Vurbsem (*1987). Popovídali jsme si o jeho knižním debutu s názvem A život je tu!, ve kterém líčí slasti a strasti mladého otce a který, jak se zdá, oslovuje především ženskou část publika. Knížka vznikla jako sbírka blogových příspěvků o jeho „malé“. Petr Vurbs v současnosti žije v Praze a pracuje v oboru PR.

Kniha A život je tu! je o vaší dceři a o tom, jak se mladý muž vyrovnává s otcovstvím. Všechno, co se v ní objevuje, je skutečnost? Mám na mysli třeba vaše historky ze svatby, kdy jste si půjčoval prstýnky od jiného páru.

Nejsem na to moc hrdý, ale ano. Historky ze svatby a z dovolených, to je skutečnost. Nemůžu říct, že bych nepozměnil formulace, aby to vyznělo líp, ale všechno se stalo.

Hodláte knihu jednou ukázat dceři a seznámit ji se svou tvorbou?

Jak s čím. Už jsem občas přemýšlel nad tím, jak se na to bude tvářit, až bude v pubertě. Doufám, že to nebude špatná reakce.

Nebojíte se, že vám jednou vyčte například to, že všichni vědí, jak byla jako dítě nadšená z plenek na balkóně?

(smích) Doufám, že ne. Nepsal jsem o ní žádné špatné věci, to se ani v tomhle věku nedá. Cokoliv jsem psal, myslel jsem s nadhledem. Doufám, že je v tom vidět láska k ní a že tohle v jejím pohledu převáží.

Kdo jsou vaši čtenáři?

Myslím si, že jsou to mladí tatínkové, nebo spíš nastávající tatínkové. Teď, jak už je kniha dva a půl měsíce v prodeji, zjišťuju přes sociální sítě, že jsou to paradoxně spíš maminky než tatínkové. Na druhou stranu, když to srovnám se sebou, jaký já jsem měl velký despekt k příručkám typu „Jak se stát dobrým tátou“, tak je chápu. Ale doufám, že má kniha příručka není.

Kdybyste vy byl v roli nastávajícího otce a někdo vám předložil knihu, ve které autor popisuje dva roky života v trojčlenné rodině, tak byste to četl?

To nemůžu takhle říct. Ale možná bych to četl. Není to velká bichle, nejsou tam žádné rady podle kapitol a podobně. Ale opravdu si nejsem jist, jestli to spíš nečtou ty maminky.

Vaše okolí už mělo dost dlouhou dobu na to, aby se s knihou seznámilo. Jaké byly reakce?

Reakce mých známých a kamarádů byly pozitivní. Je pravda, že většina lidí z přátel a rodiny už četla ty blogy, takže věděli, co od toho čekat. A mám pozitivní reakce výhradně od maminek přes Facebook. Dost často mi psaly, že to chtěly jako dárek pro svého manžela, ale že si to nejdřív přečetly samy a jsou z toho nadšené.

Takže od otců zpětnou vazbu nemáte?

To nemám.

A jaká byla reakce lidí, které v knize zmiňujete? Například vaší tchyni jste vyloženě věnoval jeden článek.

Tchyně je z těch, kteří blogy nečetli, takže pro ni bylo všechno nové. Ale u ní je dobré to, že se nebere až tak vážně. Měl jsem trochu strach z toho, až si to přečte, ale musím říct, že se tomu dokázala zasmát. A taky mluví trošku tišeji.

Vy sám jste uváděl, že kniha je pro vás splněný sen, protože jste vždy toužil po „vlastním psaní“. Kdy jste si sedl poprvé k počítači s tím, že si něco napíšete? Až se založením blogu?

Já jsem toužil psát svoje věci, protože dělám PR, a to znamená, že píšu pro klienty, většinou se pod to nepodepisuji a dost často formuluji myšlenky, které nejsou mé. Za tohle vděčím Petru Havlovi, což byl můj kolega. Ten mi říkal, ať zkouším psát. Hledal jsem vhodnou platformu, protože mě nebaví psát do šuplíku. To zas uznávám, že když napíšu něco vlastního, tak bych chtěl, aby se to k těm čtenářům dostalo. Tímhle způsobem jsem přišel na blog. Můj první článek byl o letecké katastrofě hokejistů, ohlasy byly celkem fajn, ale Petr Havel mi řekl, že není umění psát o věcech, o kterých píšou všichni. Umění je psát o věcech, které nás obklopují každý den, a psát o nich tak, aby člověk dokázal čtenáře zaujmout. A pak byla manželka těhotná a mně z toho vyšlo takové samozřejmé téma.

Zvažoval jste někdy kurzy tvůrčího psaní?

Já jsem tohle absolvoval. Už když jsem psal ty blogy, tak mi manželka dala jako dárek víkendový kurz tvůrčího psaní tady v Praze. Určitě to bylo přínosné, ale já k tomu mám pořád takový přístup, že psaní je individuální a ne o formulkách, jak má být postaven článek, kolik by to mělo mít ideálně odstavců a jak by měla vypadat první věta. Člověk se to musí naučit sám. Je třeba mít svůj styl a ten si vytříbíte, až když budete psát a psát a psát.

Vy už za sebou samozřejmě máte i autorské čtení. Jaký to byl pro vás pocit, sedět před diváky jako autor, kterému vyšla kniha, dívat se na své čtenáře a předčítat?

Bylo to zvláštní, pro mě něco úplně nového. První autorské čtení bylo na neoficiálním křtu knihy, kde většina lidí, co přišli, byli moji známí a rodina. O to víc jsem byl nervózní. Dlouho jsem se na připravoval, doma jsem si to četl nahlas a tak. Ale pak to ze mě spadlo a ty další čtení už byly takovou samozřejmostí, že mě to i bavilo.

A plánujete vydat další knihu?

Naplánované to nemám, chci pokračovat v psaní blogu, ale ne tak, abych se musel nutit. Zatím se věnuju práci a rodině, což mi zabírá většinu mého času. A psaní je pro mě koníček. Jestli v budoucnu bude nová kniha, to zatím nemůžu říct.

Nemáte v tomto směru svůj další sen? Napsat další knihu nebo zkusit jiný žánr?

Chtěl bych napsat něco závažnějšího. Nemám přesně téma, baví mě vystihovat život takový jaký je. To znamená nepsat žádné detektivky a úplně vyfabulované příběhy, spíš dát dohromady do nějakého příběhu to, co vidím kolem sebe. Nemám nic konkrétního, ale ten sen určitě je.