Psaní jsem milovala už od základní školy

Rozhovory

Vytvořeno 13. 7. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

Představit Hanu Hindrákovou znamená představit i její knihy, zálibu v cestování a v neposlední řadě i neziskovou organizaci Fair, z. s. Těžko se rozhodnout, čím začít, ale protože vše spolu souvisí, je možné začít vším najednou.

Paní Hindráková položil jsem vedle sebe knihy, cestování a Fair, z. s. Jaký je mezi nimi vztah, co z čeho vyplývá, co bylo dříve a k čemu máte nejsilnější vztah?

Úplně na začátku bylo cestování. Když se pak objevila možnost vyjet do Afriky jako dobrovolník, spojila jsem příjemné s užitečným. A po několika cestách do Keni jsem se rozhodla založit vlastní neziskovou organizaci Fair, z. s.
Psaní jsem milovala už od základní školy. Když jsem během studia na střední škole napsala román pro dívky a nakladatelství mi ho odmítlo vydat, několik let jsem na psaní zanevřela. Vrátila jsem se k němu, až když jsem měla potřebu někde zpracovat silné zážitky z Keni.

Dočetl jsem vaši nejnovější knihu Dobrovolnice. Jsou v ní samozřejmě obsaženy vaše zkušenosti z pobytů v Africe (tuším, že jste tam již byla pětkrát), ale určitě je v knize i hodně z vás samotné. Jak hodně a které své výrazné zážitky jste do knihy přenesla?

Do knihy Dobrovolnice jsem přenesla především svůj postupně vyvíjející se názor na rozvojovou a humanitární pomoc. Kdysi před lety a před první cestou do Afriky jsem byla přesvědčená, že jakákoliv pomoc má smysl. Nyní si myslím, že by se mělo jednat hlavně o spolupráci s aktivní keňskou stranou, která jenom nesedí a nečeká na pomoc, a když ji dostane, ani si jí neváží.

Vaše organizace našla aktivní protistranu? Bylo to těžké?

Ano, bylo velmi těžké najít kvalitní aktivní protistranu a hledali jsme dlouho. Nakonec se to však podařilo.

V knize vaše hrdinka přijíždí do Nairobi a tam zjistí, že inzerát, na nějž reagovala, byl podvod. Je to častý případ? Je to z vaší strany varování, nebo spíše je výchozí situace příběhu?

Nedokážu posoudit, zda se jedná o častý případ, ale vím, že se to bohužel stává. Já s tím naštěstí nemám přímou zkušenost a v knize se jedná spíše o výchozí situaci příběhu.

V některých knihách o Africe se setkáváme s názorem, že místní obyvatelé považují cizince pouze za jakési hloupé dojné krávy a zajímají se o ně jen tehdy, pokud z nich něco „kápne“. Vy je naopak představujete jako ochotné, komunikativní a vstřícné. Jaká je vaše vlastní zkušenost?

Mám zkušenosti s obojím. První zkušenost s Keňany, kteří skutečně považují cizince za dojné krávy, mě málem odradila od dalších cest do Afriky.

Hrdinka vaší knihy Dobrovolnice se jmenuje Amélie Statečná. Chtěla jste tím příjmením něco vyjádřit?

Ano, příjmením hlavní hrdinky jsem chtěla vyjádřit, že navzdory všemu, co se jí v životě stalo, byla pořád velmi statečná.

Které téma považujete ve své knize za nosné? Lásku, hledání kořenů nebo únosy děti z chudinských čtvrtí?

Za nosné téma považuji únosy dětí z chudinských čtvrtí.

Změnilo se něco okolo těchto únosů od doby, kdy jste začala knihu psát? Zlepšila se situace, zajímá vůbec někoho?

Únosy dětí patří v Africe mezi velké problémy a dva roky jsou příliš krátká doba na to, aby se něco změnilo. Považuji se sice za optimistu, ale v tomto případě bych spíše čekala, že se situace bude zhoršovat. Krom toho keňská vláda teď spíše řeší problém s terorismem.

Jak jste se zamilovala do Afriky? Byla to láska na první pohled? A kdy se to stalo?

Rozhodně to nebyla láska na první pohled. Když jsem v roce 2005 odlétala z Keni, byla jsem rozhodnutá, že už se tam nikdy nevrátím. Důvodem bylo zejména výše uvedené – připadala jsem si tam jako chodící bankomat – lidé na ulici mě oslovovali s žádostmi o peníze, mobil, tričko, letenku do Evropy… Ta láska přišla postupně… vzpomínáním na dobré věci a zapomínáním špatných. A hlavně mi hodně pomohlo, když jsem se na tyto situace zkusila podívat očima místních lidí. Došlo mi, že čekání na pomoc jsme je naučili my – západní svět – neuváženou humanitární a rozvojovou pomocí. Kdybych byla na jejich místě, nejspíš bych to zkusila také.

Na stránkách organizace Fair vysvětlujete, co zkratka vyjadřuje: For development (pro rozvoj) / And advance (a pokrok) / In an ethical way (etickou cestou) / Regarding research (s ohledem na výzkum).  První tři body zřejmě vysvětlení nepotřebují, ale není mi zcela jasný bod poslední. Co znamená v praxi?

Posledním bodem jsme chtěli vyjádřit, že než někde začneme s konkrétním projektem, je potřeba provést výzkum a zvážit, zda to bude s ohledem na situaci smysluplné.

Nemáte občas pocit marnosti? Pomoc vaší organizace je jen malou kapkou v moři chudoby a jiných problémů, snažíte se podporovat lidi v zemi, v níž existuje vrstva velmi bohatých lidí. Nekončí hodně peněz z některých projektů právě v těch nepravých kapsách?

Rozhodně nemám pocit marnosti. Už dávno mi došlo, že celou Afriku nikdy nezachráním, a tak se snažím změnit k lepšímu alespoň životy konkrétních lidí, kteří o to stojí a jsou ochotni pro to něco udělat. Při letošní cestě do Keni jsem se potkala s holčinami, které díky svému nadšení a naší podpoře budou otvírat šicí salon. Když jsem viděla jejich radost a nadšení do této práce, řekla jsem si, že to má skutečně smysl.
Korupce v Keni je bohužel vysoká… na druhou stranu nejenom v Keni, Česká republika výší korupce předčila i několik afrických zemí. Nedokážu posoudit, jak je to s ostatními projekty jiných neziskových organizací, ale peníze z naší neziskové organizace jdou přímo ke konkrétním lidem v Keni. V Čechách ani v Keni nemáme téměř žádné administrativní výdaje (kromě bankovních poplatků na transparentním účtu a vedení účetnictví) – nemáme ani kancelář, ani zaměstnance, veškerou činnost vykonávají neplacení dobrovolníci ve svém volném čase.

Kolik lidí vaše organizace sdružuje? Kolik stálých pracovníků a kolik dobrovolníků? O koho se převážně jedná?

Naše česká organizace má deset členů a všichni jsou neplacenými dobrovolníky. Potom máme ještě několik příznivců, kteří nemají čas nám pomáhat, ale měsíčně nám přispívají na naše projekty. Jejich pomoci si velmi vážíme.
V Keni nyní spolupracujeme se dvěma neziskovými organizacemi.

V Česku je více organizací, které se nějakým způsobem snaží pomáhat či zprostředkovat pomoc Africe (samozřejmě i jiným zemím). Nekonkurují si, nedosáhly by více koordinovanou spoluprací? Nebo má právě taková diverzifikace své výhody?

Já mám zkušenost, že neziskové organizace, které se zaměřují na Afriku, mezi sebou spolupracují.

Paní Hindráková, děkuji vám za rozhovor. Práce, kterou děláte, má určitě svůj smysl a já vám přeji, aby se dařila a aby účel smysluplné pomoci chápalo stále více lidí, jichž se problémy chudoby zdánlivě netýkají. Stejně tak vám držím palce a přeji hodně inspirace při psaní.