Rozhovor s Rutou Sepetys, autorkou knihy V šedých tónech

Rozhovory

Vytvořeno 27. 10. 2013 2:00

Autor: Redakce

Nakladatelství CooBoo vydalo celosvětově úspěšnou prvotinu Ruty Sepetysové V šedých tónech. Autorka se knihou dotýká tématu pohlcení Litvy Sovětským svazem a jejím úplným vymazáním ze všech map v roce 1941. Líčí příběh patnáctileté Liny a její rodiny, odsouzené k deportaci do pracovních táborů na Sibiři. Kniha vyšla ve 43 zemích, vzbudila ve světě obrovský ohlas a pyšní se řadou kladných recenzí. Autorka obdržela Litevský řád i desítky dalších ocenění. Sepetysová napsala velmi temnou a smutnou knihu, která vás vezme za srdce a přinutí vás přemýšlet o tom, jakou cenu má vlastně lidský život. Vycházela přitom ze skutečných příběhů pamětníků, kteří přežili stalinské hrůzy. Karolina Medková (odpovědná redaktorka knihy) a Petr Eliáš (překladatel) pro vás autorku vyzpovídali na berlínském literárním festivalu.

Vaše kniha vyšla téměř po celém světě. Jaké jsou reakce čtenářů? Liší se v něčem?

Setkávání se se čtenáři je pro spisovatele asi to nejzajímavější. Myslíte si, že víte, o čem píšete, ale pak vám lidé začnou o knize povídat úplně něco jiného. Byla jsem z toho dost překvapená. Z mého příběhu si čtenáři berou spoustu neuvěřitelných věcí, u kterých by mě nikdy ani nenapadlo, že jsou v knize obsažené. Naučilo mě to, že nejdůležitější je čtenářská interpretace, ne autorův pohled. A jsem neskutečně zvědavá, co si z toho vezmou čeští čtenáři.

V jednom interview s vámi jsem četla, že v Itálii vyšlo V šedých tónech jako kniha pro dospělé, protože je prý nevhodná pro děti, je to tak?

Ano, to je taky velmi zajímavé. Kniha vyšla ve 43 zemích a minimálně v polovině z nich je určena dospělým. Někteří lidé se domnívají, že je nezodpovědné dávat dětem do rukou tak temný a tragický příběh. Mladí lidé se naopak brání a říkají, my to zvládneme, a pokud v knize nikdo nezemře, tak to ani nemůžeme brát vážně.

Je neuvěřitelné, kolik různých obálek knihy V šedých tónech po světě vzniklo, a všechny vypadají úžasně. Která z nich je vaše nejoblíbenější?

Moc se mi líbí korejská obálka. Je tam ostnatý drát a za ním stojí osoba bez tváře, což vyjadřuje, kolik lidí z mnoha různých zemí muselo prožít Stalinovy hrůzy.

Zaznamenala jste také nějaké negativní reakce?

Bylo jich poměrně hodně. Čtenáři totiž dodávají postavám život, představují si, kde se děj odehrává, a vnášejí do příběhu své vlastní emoce. Někdy z toho nemají dobrý pocit nebo prožívají negativní emoce, a je to naprosto v pořádku. Často na mě na besedách lidé křičí a jsou naštvaní, ale jiní mě zase brání. Když je ale vyslechnu, dám jim tím najevo, že si jejich názorů vážím a že je chci slyšet, a to úplně stačí.

Bylo těžké najít nakladatele?

Ano, bylo to neskutečně obtížné a pro mě osobně děsivé. Všichni velcí nakladatelé knížku odmítli s tím, že je moc temná, moc smutná. Dokonce mi psali, že tomu nevěří, prý se to nemohlo stát, proč by o tom nikdo jiný ještě nenapsal. Vyzpovídala jsem spoustu litevských pamětníků, pro které bylo opravdu těžké se mi svěřovat, a teď se zdálo, že z toho nic nebude. Asi po roce se konečně ozvali z Penguinu.

Říkáte, že hovořit s pamětníky v Litvě bylo velmi náročné. Co na tom bylo nejtěžší?

Největším problém jsem byla já sama. Netušila jsem, jak takový rozhovor vést. Manžel mi poradil, abych si jen vyslechla, co mi chtějí říct oni sami. To, co mi ti lidé pak řekli, bylo tak hluboké, upřímné a emotivní, že bych si to ve svých hloupých otázkách nikdy neuměla ani představit. A pak bylo obtížné rozhodnout, co do knihy dát a co ne.

Jedna blogerka ve své recenzi napsala, že nevěří, že by to ve skutečnosti mohla Lina přežít, že dívka jako ona by v těch podmínkách určitě zemřela.

No já myslím, že nám to hodně říká o té blogerce. Kolik jí je let?

Myslím, že osmnáct.

Když se ptám dětí kolem deseti let, jestli by přežili transport na Sibiř, hlásí se a vykřikují, že oni by to přežili. Na střední škole je všechno úplně jinak, každý je plný nejistoty, řeší, kdo je čeho schopen, a většina o sobě pochybuje. Já sama vím, že bych to nepřežila.

Chtěla jsem se vás na to zeptat. Prý jste se zúčastnila nějakého experimentu, abyste poznala, jaké to opravdu bylo.

Ano. Ještě než jsem začala zpovídat Litevce, vyzkoušela jsem si transport vlakem jako tehdejší vězni. Bylo to příšerné, zavřeli mě do vagonu a bylo mi hrozně, doslova jsem se dusila. Později jsem se nechala zavřít do gulagu. Byla to simulace tehdejších podmínek se vším všudy. Během pár vteřin jsem tam pochopila, že jsem někdo úplně jiný. Díky tomu jsem ale získala ještě větší respekt a úctu vůči všem, kteří něčím takovým prošli a pomohli druhým. Protože když jsem se ptala přeživších, jak se jim to podařilo, odpověď byla vždy stejná – někdo mi pomohl.

Měla jste někdy pocit, že knihu nedopíšete, že je to na vás příliš?

Rozhodně, několikrát. Zejména po tomto experimentu. Ani jsem se na ten rukopis nemohla podívat, tak to pro mě bylo těžké. Druhým momentem bylo i to, když jsem začala pochybovat, zda se mi daří zachytit to, co Litevci, Lotyši a Estonci prožívali. Ale řekla jsem si, že je to román, který dokáže reprezentovat nekonečně mnoho příběhů, každý se v něm může najít. Příběh je totiž jako otevřené dveře, kdo bude chtít, může jimi vejít.

Jsou některé detaily v knize založené na skutečných příbězích?

Ano. Například situace na nádraží, kdy Lina podlézá pod vagony vedlejšího vlaku a hledá svého otce, vychází z vyprávění jisté Ireny. Bylo jí tehdy patnáct let a tátu viděla naposledy. Nebo třeba to, jak našli a pak snědli sovu, jak balili cigarety do stránek z knih, a spousta dalších věcí. Všechny je ale spojuje jedno – láska k druhému, která mnoha lidem pomohla přežít.

Přemýšlíte o pokračování?

V knize, kterou jsem právě dopsala, vystupuje jedna z postav z Šedých tónů – Joanna, Linina sestřenice. Tohle jsem ještě nikomu neřekla, takže je to trochu tajemství.

Připravujete třetí knihu, prozradíte nám o ní ještě něco?

Je to příběh z druhé světové války, příběh o další události, o níž se dlouho nemluvilo. Odehrává se v lednu roku 1945. Vystupují tam čtyři postavy, které vyprávějí, co se stalo – litevská dívka Joanna, kluk z východního Pruska, dívka z Polska a německý námořník. Jejich osudy se protnou, když se dostanou na loď Wilhelm Gustloff, která je má dovézt do bezpečí. Sověti ale loď objeví, třikrát ji torpédují a nakonec se utopí devět tisíc lidí, což je šestkrát víc než na Titaniku. Je to největší námořní tragédie všech dob, a přesto o ní spousta lidí vůbec neví.

Kdy bude kniha hotová? Říkala jste, že máte hrubý rukopis.

V roce 2015 bude sedmdesáté výročí potopení lodi, takže myslím, že kniha vyjde právě v roce 2015. V roce 2014 vyjde v paperbacku moje druhá kniha Out Of the Easy (v češtině ji vydá nakladatelství CooBoo na jaře roku 2014).