Ohlasy čtenářů kalendářů Aleše Cibulky jsou hlavním pramenem dalšího pátrání „lovce pamětníků“

Rozhovory

Vytvořeno 21. 11. 2011 1:00

Autor: Jana Semelková

Aleš Cibulka nám připravil oblíbené kalendáře – počtvrté pro filmové pamětníky a podruhé pro televizní. A ještě k nim letos přidal knihu Černobílé idoly i jiní, ve které najdeme osobnosti z kalendářů pro roky 2009 a 2010. Protože získal větší prostor, tak zde objevíme to, co se do třinácti řádků pod fotografií nevešlo. V závěru knížky se můžete seznámit s osudy tří zajímavých dam, které se zapsaly do dějin československé kinematografie.

Všechny tři provázela filmová kariéra jen krátký čas. O které jde: o Jitku Duškovou (zahrála si například Adélku ve filmové Babičce z roku 1940), Janu Konůpkovou (filmová dcerka Lídy Baarové ve filmu Maskovaná milenka) a Evu Gérovou (v její filmografii nalezneme 12 snímků, které natočila v letech 1936 – 1939, kdy ukončila svou slibnou kariéru). Protože mám Alešova pátrání ráda, zvědavě jsem se zeptala (snad i za vás) na několik otázek nejen o starých filmech a televizních pořadech.

Aleši, letos jsi připravil už čtvrtý Cibulkův kalendář pro filmové pamětníky. Jeho obliba roste. Ale přesto – nemáš strach, že pro další neobjevíš nic nového?

Tak tuhle otázku si pokládám pokaždé, když dopíšu další kalendář. S hrůzou začínám koncem roku pátrat, abych posléze kolem Vánoc zjistil, že jsem nasbíral tolik informací, že se tam nevejdou. S další hrůzou je začnu vměstnávat do dvaapadesáti týdnů. No, a když kalendář spatří světlo světa, opět se děsím, že už nebude o čem psát. Zbytečně.

Čerpáš z ohlasů? Získal jsi díky čtenářům, kteří reagovali na předchozí kalendáře, nějaké upřesňující informace?

Tohle je hlavní pramen novinek. Pamětníci, rodinní příslušníci, kamarádi – v kalendářích a knihách je vyzývám, aby dali vědět. Miluji maily nebo dopisy, kde se mi někdo svěřuje s tím, že byl kdysi před lety s Natašou Gollovou v lázních nebo k nim chodil Oldřich Nový na koňáček… Díky tomu jsem objevil další osudy sourozenců Blahníkových (to byli ti malí chlapci, kteří ve filmu Nebe a dudy přemalovali kozu na zebru), díky čtenářům jsem zjistil, kdy se skutečně narodila herečka Darja Hajská. A tak dál a tak dál… Je to fuška, ale nádherná.

Nový kalendář má jiný titulní list – skutečně pamětnický – oproti předchozím letům. Jsi zde jako majitel (v dobovém obleku) historického vozu – chtěl bys řídit nebo ještě raději vlastnit takový krásný automobil?

To bych moc chtěl, ale jak víš, nemám řidičák. Jen pro upřesnění – nevzali mi ho, nikdy jsem ho neměl! Na titulní stránce jsem vyfotografován s vozem Praga Lady, který v letech 1939-41 vlastnila herečka Lída Baarová. Zážitkem pro mě ale už bylo jen do něj usednout.

Vím, že každý rok vybíráš ve sbírkách Milana Wolfa snímky, které ještě nebyly publikovány – jak si dokážeš zapamatovat, co jsi už použil a co ne? Vedeš si evidenci?

S pravdou ven – první tři roky jsem si to pamatoval, teď už si musím vést přísnou evidenci. Fotografií je ale díkybohu tolik, že je stále z čeho vybírat. Ale máš pravdu, rok od roku je těžší sledovat, jestli nechci dát do kalendáře stejnou (nebo podobnou) fotografii podruhé.

Od loňského roku nám představuješ v Cibulkově kalendáři pro televizní pamětníky historii České televize – jak se ti z archivu České televize daří vybírat fotografie? Není to při množství snímků těžké? Já bych si asi sama vybrat nedokázala.

No, tak tohle je vůbec nejtěžší. Archiv České televize je nepředstavitelně bohatý, takže když mám vybrat jeden snímek Stelly Zázvorkové nebo Jiřiny Jiráskové, je to opravdu fuška. Pokud se ale s oslavenci osobně znám, radím se s nimi, jakou fotografii by si představovali. Zároveň se snažím objevit i méně známé snímky slavných osobností.

Jak byl přijat tvůj nový kalendář? Ocenili jej milovníci televizního vysílání? Jaké byly ohlasy?

Před dvěma lety jsme se báli, že příznivci mých kalendářů se rozdělí do dvou skupin. Jedni budou číst filmový a druzí televizní kalendář. Nestalo se, často je mají oba. A to mě moc těší. Navíc televizní kalendář získal ty příznivce, které nezajímají staré filmy ale „pouze“ historie televize.

A jak jej přijali ti, kteří na fotografiích defilují? Osobnosti slavící kulatiny? Nevadí jim, že prozrazuješ jejich věk?

Tak to se mi ještě nestalo. Jak jsem říkal, pokud se s nimi osobně znám, konzultuji snímek i text. Navíc kulatiny slavná osobnost málokdy utají.

Našel jsi v archivu české televize něco, co tě překvapilo, o čem jsi neměl ani zdání?

Kromě archivu fotografického každý rok prošmejdím i archiv spisový. To je ti nádhera – všechny scénáře, smlouvy, no prostě veškeré televizní papírování od roku 1953. Úžasné! Mohl bych se tam vždycky na měsíc odstěhovat.

V letošním roce jsi také čtenářům připravil knížku Černobílé idoly a jiní, která má velmi zajímavou koncepci – kdy tě dělení do kapitol: První dámy, Milovníci a idolové, Maminky a matinky… napadlo? Nebylo těžké některé herečky a herce zařadit do škatulky?

To určitě, jsou herečky, které by ses třeba hodily mezi maminky, komindy i mezi dámy. Tohle je opravdu jen mé subjektivní členění… A že jsi to ty, prozradím ti dvě novinky: před pár dny vyšly po deseti letech v reedici mé knihy o Nataša Gollové – Život tropí hlouposti i Černobílé vzpomínání. V únoru příštího roku by totiž Nataša Gollová oslavila sto let. Knížky z pultů zmizely už před mnoha lety, proto jsme přichystali spolu s vydavatelkou Slávkou Kopeckou tohle překvapení. No a druhý díl Černobílých idolů vychází prvního května…

V této knize jsi pro nás objevil dvě „malé“ herečky a rozprávěl s Evou Gérovou. Bude v druhé části Idolů také nějaké překvapení? „Ulovil“ jsi někoho nového?

Samozřejmě, už je napsáno! Ve druhé části se vydáme prozkoumat osud režiséra Františka Čápa (Noční motýl, Babička a další) a také jednoho z nejkrásnějších milovníku pamětnických filmů Wiléma Prunera. S ním jsem měl šanci se setkat. Čili jednoduše řečeno, v první části měly přednost dámy, teď jsou na řadě pánové…

K pamětnickým aktivitám můžeme zařadit i tvůj nový pořad v české televizi – Kolo plné hvězd. Jak se ti točí kolem?

Můžu se ti s něčím svěřit? Asi jsem pověrčivý, ale já jsem si nezatočil ani jednou. A to ani mimo televizní kamery. Našeho kola se jen tak cudně dotýkám, když tahám ruličky s možnostmi.

Nemáš někdy chuť svému hostu „vnutit“ ukázku, kterou bys rád viděl sám?

To víš, že jo, a občas se mi to i podaří. Stačí nabídky přednést tak, abych hostovi vsugeroval, co bych rád viděl. Ne, vážně – tohle mi režisér František Polák zakázal. Výběr je opravdu pouze a jednom na hostovi.

Jaké přání má v příštím roce „půlkulatý“ Aleš Cibulka? Je tajné nebo se s námi o něj podělíš?

Vůbec není tajné! Přál bych si, aby se teď zastavil čas. Jsem spokojený pracovně a hlavně soukromě, takže by mi vyhovovalo, kdyby to tak zůstalo navěky. Ale to mi asi nikdo nesplní.

Tak já ti přeji, aby se alespoň napůl tvé přání splnilo – ať se čas nezastavuje, ale to ostatní nechť trvá – a děkuji za rozhovor.