Rozhovory

Postavy uprostřed problémů se mi zásadně píšou dobře, prozrazuje Iva Procházková

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
ip

Právě se na pultech knihkupectví objevila novinka Ivy Procházkové Uzly a pomeranče. Příběh o statečnosti, odpovědnosti, první lásce – krásná výpověď o dospívání, které jsme si všichni prožili, tak či onak, a které s námi většinou zamávalo. Stejně jako s hlavním hrdinou Darkem. Knížku jsem „zhltla“, ostatně to se mi děje u všech Iviných knížek, ať už jsou pro malé, větší i dospělé. Jsou prosté silných slov a nabubřelostí, krásně plynou a přes ostny problémů hlavních hrdinů hladí po duši. Proto jsem se (snad i za vás) Ivy Procházkové optala nejen na její poslední knížku.



knihaIvo, dospívání není snadná věc, jaké bylo to tvoje?

 

Kdybych mu měla dát jednoduché, přiléhavé přízvisko, tak totalitní. V tom slově se skrývá všechno, co jsem jako puberťačka prožívala.  Změny, které se se mnou děly, jsem držela hodně vevnitř, a co se dostalo ven, bylo pečlivě profiltrováno. Vzhledem k absenci internetu, cenzuře médií a nedůvěře k okolí jsem hledala odpovědi na své zmatky v literatuře. A nacházela.

V novém příběhu se Darek musí vypořádat nejen se svými novými pocity, ale i s těžkostmi, které před něho osud navršil – smrt maminky, péče o sestru, tatínkovy těžkosti s hledáním práce i vyrovnání se s vlastní bolestí. Jak se ti psal takový hrdina?

Postavy uprostřed problémů se mi zásadně píšou dobře. Jsou normální a přirozené. Nejen pro mě, ale i pro dospívající čtenáře jsou těžkosti stará vesta – řekla bych, že s nimi už přicházíme na svět. Hledat cestu, jak si v klíčových situacích poradit, je vždycky výzva a nevadí, když tu a tam řešení, a tedy i hrdina, selže. Za pokus to vždycky stojí.

Myslíš si, že se s dětmi má mluvit na rovinu, nebo se jim má zamlčovat, zamlžovat a tak je vlastně vystavit daleko většímu zklamání, když se dozví celou pravdu mnohdy od někoho cizího?

Říkat dětem pravdu je velké umění a zdaleka ne všichni dospělí je ovládají. Bojí se ztráty respektu, lásky, porozumění. Někdy se bojí i škody, kterou by pravda na dětské duši mohla napáchat. Myslím, že polopravda a lež páchají větší a hlouběji působící zlo. Jeho prostřednictvím dítě ztrácí důvěru a paradoxně i nevinnost. Pamatuji si takový okamžik ze svého dětství – když jsem tu dospěláckou lež odhalila, styděla jsem se, jako bych za ni mohla. Takhle padají dospělá božstva z piedestalů, na které si je děti postavily.

Vyrovnání se se smrtí někoho blízkého se objevuje v několika tvých knížkách – vždy citlivě a velmi prostě. Mně samotné jsi knížkou Myši patří do nebe, přestože je určena nejmenším, velice pomohla vyrovnat se s rodinnou tragédií. Jak ty sama zvládáš takové situace? Stejně jako tví hrdinové?

Dnes už ano, ale dlouho jsem se ke svému dnešnímu postoji propracovávala. Je to rezultát četby, zpracování vlastních krizových situací a určitého druhu meditace. Smrt se pro mě stala naprosto přirozenou součástí života.

Ale vraťme se k Darkovi – našla jsi obdobného hrdinu ve svém okolí?

Znám jich několik. Žádný není stoprocentní Darek, ale každý z něj něco má. Takhle vzniká většina mých postav. Namíchám temperament a povahové vlastnosti různých lidí dohromady, dám tomu křestní jméno a příjmení a na zkoušku, abych viděla, jak to bude fungovat, vymyslím nějakou konfliktní situaci, třeba hádku nebo rvačku. Touhle metodou velmi rychle poznám, jestli je hrdina životaschopný.

Velmi mne oslovila moudrost Darkovy maminky, její pohled na život. Třeba vázání uzlů, abych na něco důležitého nezapomněla, je skvělý nápad. Máš podobnou vlastní šňůrku uzlíků?

Mám, ovšem ne v kapse nebo na psacím stole. Nosím ji v sobě, ve svojí paměti. Občas z ní nějaký uzlík uberu a jiný naopak přidám. Je to mimo jiné takové záchranné lano. Když člověk neví, kudy kam, nebo ho život zasypává triviálnostmi, vždycky se těch uzlů může chytit a rozpomenout se, co je důležité.


A co ty a koně? Ze stránek příběhu na nás dýchá veliký obdiv k nim. Chtěla bys mít vlastního koně?


Kdysi jsem o koni snila, ale to skoro každá holka. Později ten sen metamorfoval. Stala se z něj touha po hodnotách, které kůň symbolizuje: po přirozené důstojnosti, volnosti, potřebě běhu. Ta potřeba kontinuálního pohybu, potřeba nezastavit se, neustrnout, objevovat další a další horizonty je ve mně dodnes hodně silná. Na živé koně se chodím dívat a potěšit se s nimi ke známým, ke kamarádům.

Tvůj text velmi citlivě doprovodil ilustracemi Jiří Franta – jak jste se poznali? Jak se vám spolupracovalo?

Před touhle spoluprácí jsme se osobně neznali. K volbě došlo po dohodě s výtvarnou redakcí Albatrosu. Myslím, že to byl šťastný výběr. Nejenže se mně styl Jiřího Franty líbí, ale hlavně jsem si ověřila, že oslovuje dospívající. Jeho ilustrace si udržují jistý odstup od vyprávění, neakcentují pocit, ale stejně je v nich názor, mnohdy až bolavý sarkasmus.

Ještě bych se chtěla zeptat na jednu knížku, která by měla (jak jsem vyčetla z tvých stránek) mít televizní podobu – Eliáš a babička z vajíčka. Kdy uvidíme Eliáše, kterého v knížce tak mistrně vedeš k odpovědnosti za jiné?


No money, no fun. Musíme si počkat.

A na okraj – nevyjde tento příběh pro malé čtenáře v novém vydání? Myslím si, že už by si to zasloužil.


Ta naděje tu určitě je. Rozhodla jsem se text nabídnout k novému vydání, ale dokud není nic konkrétního dojednáno, nechci předbíhat.

Na závěr nám, prosím, prozraď, co nového pro čtenáře připravuješ? Na co se můžeme těšit?

Teď dodělávám za pomoci své dcery překlad Uzlů a pomerančů do němčiny. Knížka by v Německu měla vyjít v únoru. Pak uvidím. Ráda bych se pustila zase do nějakého scénáře. Ten poslední, Záblesky chladné neděle, se bude natáčet na přelomu října a listopadu a do kin přijde příští rok. Je pro dospělé, kteří mají rádi napětí.


Tak to už se těším. Věřím, že se bude líbit stejně jako televizní film, který měl premiéru v loňském roce – Doktor pro zvláštní případy s Václavem Vydrou v hlavní roli. Děkuji za rozhovor.

Iva Procházková nám připravila další pěkné chvilky nad skvěle vypointovaným příběhem. Je sice určen náctiletým, ale určitě nezklame ani dospěláky. Ostatně jako všechny její knížky.

Soutěže

Aktuality

  • Svět knihy po dvacáté čtvrté očima mladého knihomola

    Svět knihy – to je mezinárodní knižní veletrh a literární festival, který si nenechá uniknout žádný milovník literatury. Festival se každoročně odehrává v prostorách a v přilehlém okolí pražského holešovického výstaviště. Letošní 24. ročník odstartoval ve čtvrtek 10. května a trval až do nedělního odpoledne. Za symbolických 120 korun jste se mohli ponořit do světa knih a komiksů.

    Číst dál...  
  • Bohatý komiksový program přilákal na Svět knihy rekordní počet návštěvníků

    Veletrh Svět knihy se letos nesl ve znamení komiksu, a i díky bohatému programu, který připravili komiksoví nakladatelé, přilákal rekordních 46 000 návštěvníků. „Tohle spojení prostě zafungovalo. Připravili jsme akce, přednášky a spousty novinek, sotva jsme stíhali stánek zásobovat,“ říká Jiří Pavlovský z největšího komiksového nakladatelství CREW. „Vznikaly i spontánní srazy komiksových fanoušků a na naprosté většině našich akcí bylo plno.“

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení