Vichřice Petra Braunová

Rozhovory

Vytvořeno 18. 7. 2011 2:00

Autor: Jana Semelková

Ptáte se, proč vichřice? Protože vstoupila do českých literárních vod v roce 2003 a od té doby dokázala vypravit ke čtenářům sedmnáct knížek. Také vím, že osmnáctá je už zredigovaná a devatenáctá se právě teď dokončuje. K tomu Petra jezdí po celé republice za svými čtenáři, s herečkou Jitkou Smutnou vystupuje v literárně-hudebně-dramatickém pořadu, občas se zatoulá na Slovensko. A aby toho nebylo dost, stará se sama o tři úžasné děti – Olivera, Máří a Johanku (i když dva starší jsou již na prahu dospělosti). Neuvěřitelná žena, nemyslíte?

Petro, kdy jsi vlastně zatoužila své příběhy napsat na papír a kdy ses osmělila a poslala rukopis k posouzení do nakladatelství? Prozradíš, který to byl?

Byla jsem odjakživa vášnivá čtenářka a vždy mi přišlo povolání spisovatele jako něco nadpřirozeného. Díky sečtělému otci jsem (spolu se sestrami) odmalička hltala kvalitní literaturu a nikdy mě nenapadlo, že bych se mohla postavit na tak vysoký post a předkládat čtenářům svoje vlastní výmysly. První rukopis jsem napsala až ve třiceti letech, a to dětskou knížku Rošťák Oliver, kterou jsem navíc psala z nouze pro svého prvňáka, který byl všechno možné, jen ne ctižádostivý žáček. Potřebovala jsem ho udržet u písmenek, a tak jsem tiskacími písmeny psala vyprávění o něm na zadní strany jeho výkresů. Bavilo ho to. Navíc na začátku jeho první třídy, konkrétně 6. září, „zmizel“ jeho otec, který se dva roky neukázal. Oliver v duchu prožíval šílenou prohru, možná větší než já, která v té době čekala třetí dítě. Kromě šestiletého synka Olivera jsem měla ještě čtyřletou holčičku Máří. Po manželovi se mi taky strašně stýskalo! Zariskovala jsem a do příběhu jsem dětem tátu psala, jako kdyby s námi žil. Myslím, že to Olivera i Máří fascinovalo, i když to nekomentovali. Dětská duše je strašlivě zvláštní! Pro mě bylo psaní určitě od začátku jistý druh terapie. Rukopis jsem jednoho dne odnesla do vrátnice Albatrosu a nechala ho tam. Měla jsem neskutečnou radost, když mi po roce napsala redaktorka Zuzana Kovaříková, že rukopis objevila a hodlá ho zařadit do edičního plánu.

Kdy ses stala profesionální autorkou? Hned po vydání prvního rukopisu, nebo jsi tvořila při zaměstnání?

Ach, to mělo dlouhé trvání! Honorář z první knihy byl k mému překvapení mizivý, přestože se první náklad pět tisíc kusů vyprodal. Okamžitě jsem se vymanila z iluze, že je spisovatel lukrativní povolání. Vzhledem k tomu, že se nepovedl můj únik z velkoměsta a soužití s novým mužem, vrátila jsem se s dětmi do Prahy. Oliver nastoupil do třetí třídy, Máří nezvládla zápis do první třídy a musela do školky a poslední Johanka byla batole… byly to krušné momenty. Měla jsem zoufale málo peněz a nervy napjaté k prasknutí, nečekaně mi zemřel táta a moje nejlepší kamarádka se otrávila… Našla jsem si práci v obchodu s výpočetní technikou a mučila několik let sebe i vedení firmy jako účetní, večer jsem chodila uklízet a žehlit do rodin cizinců... Dělala jsem všechno možné, abych si přivydělala. Jednoho dne jsem kdesi narazila na časopis pro ženy, v kterém nabízeli honorář za „příběhy ze života“. Okamžitě jsem jich vysypala několik z rukávu a poslala do redakce. Zveřejnili je a honorář byl úžasný! Současně mě požádali o další příběhy. A tak jsem nějaký čas měnila identitu a psala jako rozvedený Jan 53 let, vdova Jarmila 68 či čerstvá maminka Blanka 31 let. Nakonec jsem v redakci onoho časopisu nastoupila a živila se jako redaktorka, dokonce jsem začala psát rozhovory s celebritami na titulní strany. Jenže nejsem přizpůsobivý člověk. Nezvládla jsem tamní poměry a dostala jsem výpověď. Vzpomínám, jak utíkám ubrečená do trafiky a v novinách hledám zaměstnání, kam bych ze dne na den nastoupila. Zachránila mě malá firma vyrábějící žaluzie a garážová vrata. Dodnes jsem šéfovi vděčná, že mě přijal. Lidi tam byli skvělí! A tak jsem s nadhledem radila rodinám, jakou barvu žaluzií mají koupit, aby ladila s červeným kobercem… Na vlastní nohy jsem se postavila až před třemi lety, kdy se roztrhl pytel s autorskými čteními, stoupl počet knížek a součet jednotlivých honorářů je uspokojivý. Ne, že bych nešetřila, stále se v obchodu nervózně ujišťuji, že mám dost peněz, ale určitou svobodu jsem si „vypsala“.

Jak tvé děti přijaly tvé autorské počiny.  Uvítaly, že mají mámu spisovatelku?

Tady se opět projevuje, jak jsou děti zvláštní bytosti. Jsem si jistá, že je jim jedno, co jsem. Moje úspěchy nijak extra neprožívají. Myslím, že nejspokojenější byly, když jsem tři měsíce pracovala v McDonaldu a měla samé noční směny. Ráno jsem je vítala čerstvými hamburgery, kterých si noční směny smějí nacpat plné kapsy – na rozdíl od těch denních.
Pochopitelně mi děti gratulují ke každé nové knize, ale nezažila jsem, že by se se mnou chlubily před kamarády. Oliver čas od času obdaruje novou přítelkyni knížkou Rošťák Oliver, ale to je tak všechno.

Jak matka tří dětí vůbec zvládá domácnost, vlastní tvůrčí činnost a s ní spojené aktivity?

Dle mě jde o zvyk. Děti jsem z nouze přinutila k obrovské samostatnosti. Potřebovala jsem, aby se o sebe uměly postarat už jako malé. Jako všechny děti, které se cítí ohrožené, se k sobě přimkly a jsou opravdu skvělé, pracovité a skromné, i když každé ráno u nás probíhá mezi holkami boj o oblečení a denně se přeme, čí „muzika“ bude hrát, každý máme jiný vkus. Přestože jsem nečekaně přísná, máme krásný vztah. Ale moje starší sestry to dost často komentují: Tobě se to píše, když se nestaráš o děti!

Začínala jsi jako autorka knížek pro malé děti, pak přišlo sci-fi pro puberťáky a první dívčí román. Všechny knížky měly a mají skvělý ohlas. Kdy vzplála jiskřička, že napíšeš něco pro dospělé?

Asi ve chvíli, kdy jsem zjistila, že mě za knihy pro děti chválí jejich rodiče. Chodí mi krásné dopisy. Ale zkusila jsem to až ve chvíli, kdy Albatros rozjel vlastní vydavatelství pro dospělé Plus, a vybídli mě, ať zkusím něco napsat. Nabídla jsem jim Pozorovatelku, která měla původně vyjít v Albatrosu v edici Romana, určené dospívajícím čtenářům. Připsala jsem několik dospělých postav a nabídla jsem spolupráci hendikepované Lence, která je předlohou fiktivní hrdinky Natálie, upoutané na invalidní vozík. Díky ní kniha dostala zajímavý vroucí náboj.

Tvé náměty románu pro „velké“ čtenáře jsou hodně provokující – proč?

Takové je moje rozhodnutí. Fascinuje mě, jak je člověk zranitelný a velmi snadno se nechá vyprovokovat. Chci psát knížky, které si čtenáři zapamatují, i když mají třeba jiný názor a postoj. Strašlivě se bráním tomu, aby si někdo četl mou knihu a nerozuměl jí anebo aby zapomněl, o čem byla. Chci psát o zajímavých lidech a osudech, jasně a srozumitelně. Chci lidi pobavit a zaujmout! Nemám potřebu čtenáře trápit větami, které se musí číst několikrát po sobě, aby se pochopil obsah. Vím, že takové knihy například děti jednoduše zaklapnou. Mými velkými spisovatelskými vzory jsou John Irving a Jostein Gaarder. Miluji bizarní příběhy. Z českých spisovatelů obdivuji skvělé vypravěče Vladimíra Neffa a Františka Kožíka. Číst knihu, kde je příběh zašifrovaný v záměrně složité formě, mě unavuje. Při psaní myslím na normálního čtenáře, který je v téhle explozi virtuálního světa ohrožený druh.

V bibliografii máš i biografické knížky – Barvy života a Nejsem žádná lvice. U obou byla Kamila Moučková – jak se spolupracuje s dámou, která prožila život jako na houpačce – od velké popularity, k samému dnu a zpátky na vrchol?

Na Kamilu si člověk musí zvyknout a nesmí se jí bát nebo se před ní stydět. Je náročná na své okolí. Umí člověku vzdát hold anebo ho poslat do háje. Když cítí rovnocenného partnera, je výborná spoluhráčka. Současně vyžaduje pozornost. Ale já jsem dobrý posluchač a umím druhému dát prostor, pokud neplká hlouposti. A to v Kamilině případě nehrozí. Její život je barvitý, dojemný a zničující, jako opravdový román. Je to chytrá svérázná holka, na svůj věk velmi moderní. Jsem ráda, že jsme se poznaly a troufnu si říct, že mě má ráda. Je ale dost možné, že kdybychom byly stejně staré, nesnesly bychom se. Kamila vždy – kupodivu i v dětství – volila společnost vyšší třídy. A to já rozhodně nejsem.

Protože knížka o Kamile Moučkové má veliký ohlas u čtenářů díky své neotřelé formě, zvažuješ nás obšťastnit ještě nějakými biografiemi?

Ráda bych! Hledám člověka, o kterém by stálo za to vyprávět. Jsem ráda, že forma, v jaké jsem životopis Kamily napsala, má úspěch. Beletrizovaný životopis protkaný rozhovory mě napadl ale až ve chvíli, kdy jsem zjistila, že si Kamila plno věcí nepamatuje a bylo nutné fabulovat.

Teď se zaměřme na Emu – Ema a kouzelná kniha je tvoje nejúspěšnější knížka pro děti (alespoň podle ocenění, která v letošním roce obdržela), prozraď nám, co předcházelo jejímu napsání.

Strašlivá citová tragédie. Rozešla jsem se před Vánoci s člověkem, kterého jsem zoufale milovala. Respektive jsem byla rozejita proti své vůli. Opravdu jsem si myslela, že spolu dožijeme! Ach, jak to bylo kruté, když jsem byla postavena před fakt – email – ve kterém se psalo, že ne! Důvodem byla moje rozháraná povaha, rozporuplný život, neustálý zmatek s dětmi, „změna změny“, která můj život provází od nepaměti… Plácla jsem sebou na zem a myslela jsem, že umřu! Děti mě ohleduplně překračovaly… a já náhle stáhla ze stolu notebook, položila jsem si ho na břicho, pod hlavu jsem si dala jakéhosi plyšáka a začala jsem psát: „Ema vypadala jako obyčejná holka, měla dvě ruce, dvě nohy, hnědé vlasy, pihovatý nos… když upadla a rozbila si koleno, tekla jí krev… přesto byla neobyčejná…“ Emu jsem psala příšerným fofrem, slzela jsem u ní a denně jsem dětem četla, co jsem napsala. Vzpomínám na večery, kdy vedle mě všechny tři potmě leží, hledí do stropu a já jim čtu z rozsvícené obrazovky počítače. Přestože byly už poměrně velké, poslouchaly bez hlesu, stejně tak jako skupina dětí mých přátel, se kterými jsme brzy poté odjeli na zimní prázdniny. Ema byla rozhodně terapií. Myslím, že by to potvrdila i jistá knihovnice, u které jsem měsíc po rozchodu musela přespat, protože město, v kterém byla beseda, bylo tak daleko od Prahy, že bych se tam nikdy ráno v osm nedostala. Vzpomínám, jak se mě onen večer snaží zabavit její manžel, u chlebíčků a láhve vína mi vypráví cosi ze své zvěrolékařské praxe a já se náhle dávám do breku… Všichni ztuhli a ptali se, co se stalo a jak mi mají pomoct? A já jsem požádala o počítač a do dvou do rána jsem v jejich ložnici psala devátou kapitolu z Emy… Při dopisování Emy se vážně rozstonala moje milovaná kamarádka Markéta. Finále rukopisu Emy tak dostalo tragický rozměr. Markéta se bála, že se nedožije konce příběhu. Psala jsem jako v křečích. Chtěla jsem psát rychle, ale současně jsem se bála, že když příběh dopíšu, Markéta zemře. Nakonec jsem před poslední kapitolou udělala devítiměsíční pauzu… rukopis jsem Markétě dočetla v Motole, když už byla opravdu ve vážném stavu. Podívala se na mě vděčně. Nikdy ten pohled nezapomenu. Znamenal, že jsme to stihly… Tištěné podoby Emy ani ilustrací se Markéta už nedožila. Nedokázala čekat na přirozenou smrt a svůj život ukončila drasticky sama. To mě nikdy nepřestane trápit. Šok, že jsem ji nedokázala zachránit, ne a ne zmizet. Moc mi chybí. Stýská se mi! Hoře, které mě postihlo po ztrátě už druhé přítelkyně, jsem řešila psaním. Vzápětí po Emě jsem se pustila do Kalvárie…

Tomáš Řízek knížku o Emě ilustroval, jaká s ním byla spolupráce? Diskutovali jste o ilustracích, nebo jsi mu ponechala volnou ruku?

Na ilustracích Emy mi moc záleželo. Nemám ve zvyku vybírat si ilustrátora, nechávám výběr na nakladateli. Protože jsem si přála Emu velmi výpravnou, původně jsem ji nabídla nakladatelství Meander, ale byla jsem nakonec odmítnutá. Musím se přiznat, že jsem se pak styděla, že jsem se pokusila obejít Albatros, a došla jsem tam se sklopenou hlavou a prosíkem, protože už věděli, že nejsou první, komu Emu nabízím. Literární rybník v Česku je malý! Ema nakonec čekala na vydání další rok, protože v Albatrosu už byl uzavřený ediční plán. Mezitím jsem se ale dozvěděla, kdo by ji měl ilustrovat – mně neznámý Tomáš Řízek! Požádala jsem o jeho telefon a v jisté čajovně jsem do něho hučela, jak Ema a podivuhodné Město, v kterém získá kouzelnou knihu, vypadají… Tomáš s přivřenýma očima poslouchal. Kromě toho, že Emě změnil barvu očí z hnědé na modrou, se s ilustracemi vypořádal báječně. A ty oči jsem nakonec schválila… Přála bych všem vidět, jak se tváří děti na besedách, když jim z Emy čtu a posléze ukážu ilustrace. Zvedají se ze židlí a s otevřenou pusou dlouho mlčky hledí do knihy. Přestože je hlavní hrdinkou holka, příběh strhává i kluky, a pozorovat ty desetileté uličníky, kteří náhle ztichnou a visí mi na rtech… to je nádherná odměna.

Ema získala Cenu dětí v celostátní anketě SUK 2010, první místo ve stejné anketě od knihovníků a Výroční cenu nakladatelství Albatros. Jak jsi prožívala vítězné tažení soutěžemi na začátku letošního roku?

Považuji Emu za živou dívku, a tak jsem měla velkou radost, že je úspěšná. Je to stejný pocit, jako když vám v soutěži vyhraje vlastní dítě. Každá matka je v takovou chvíli pyšná. Tolik úspěchu jsem ovšem nečekala, to je pravda, bylo to po tom všem velké zadostiučinění. Musím se podělit o pocit, který jsem měla při vyhlášení ceny Albatrosu. Výroční ceny se předávají na slavnostním večeru, kterého se účastní spousta lidí z branže, spisovatelé, ilustrátoři, novináři… následuje velký raut. Pozvánku dostává každý osobně a jak jinak – je pro jednu osobu. Je to velký večer a já jsem věděla, že je Ema nominovaná, proto jsem si moc přála, aby se večera účastnily moje děti, které se mnou vznik Emy tak prožívaly… V Albatrosu mi však rezolutně sdělili, že nepřichází v úvahu, abych děti na večer přivedla, jak by to asi vypadalo, kdyby tam každý přivedl svoje děti, a dokonce tři… Byla jsem jako opařená. Nemám však ve zvyku někoho přemlouvat, a tak jsem to mlčky ustála. Jaké bylo moje překvapení, když to všechno bylo „nahrané“ a když jsem byla vyzvána na podium k převzetí ceny, parketem ke mně připochodovali moji rošťáci a předávali mi cenu! Absolutně jsem netušila, že se s nimi Albatros už dávno domluvil a na večer dojeli tajně bez mého vědomí! Navíc mi minutu před začátkem každý z nich poslal esemesku a postupně mě ujistili, že jsou na svých místech – tedy na brigádě a v hudební škole. Dokonce jsem jim před úvodní fanfárou stačila odpovědět: Upečte si klobásu, je v lednici. Prý se v zákulisí – u stolů prohýbajících se pod tíhou dobrot – svalili smíchy na zem. Zírala jsem na ně a připadala jsem si jako v Matrixu. V tu chvíli jsem opravdu oněměla a… rozbrečela jsem se. Potěšil mě Zdeněk Svěrák, který seděl v první řadě a posléze mi gratuloval. Místo sáhodlouhých řečí zvedl palec nahoru.

Jsi jednou z „putujících“ autorek, ráda jezdíš na besedy se čtenáři – kde jsi byla nejdál a kde nejdéle?

Nejdál asi na Slovensku v Prešově. Několikrát jsem byla na festivalu Prešov čítá rád, navštívila jsem Prievidzu, Bojnice, Vranov nad Topĺou. Slováci jsou báječní. Mám je ráda a mám mezi nimi přátele, kteří mi nezištně fandí. Dvě dětské knihy mi vyšly ve slovenštině, Kubko nechce čítať, Ema a čarovná kniha, chystá se třetí, právě ta moje první o Oliverovi. To je strašně milý pocit. Je dost možné, že jsem tam byla i nejdéle, právě proto, že je to daleko. Jezdím kupodivu nejčastěji do Moravskoslezského kraje a vůbec na Moravu. Zajímavé asi je, že mně před několika lety napsala nádherný dopis v úžasném nářečí třináctiletá čtenářka z Bylnice. To je kraj Gabry a Málinky, které jsem milovala v dětství. Tahle dívka mi ve své škole zařídila besedu a dodnes si píšeme, i když už je to velká slečna a chodí na gymnázium. Mám hodně přátel mezi knihovníky a knihovnicemi, nejsem náročná a vím, jak knihovny bojují s penězi, proto netrvám na tom, abych byla ubytovaná v penzionu, a klidně přespím v bytech knihovnic. Myslím, že v hodnocení „knihovna roku“ bych měla mít hlavní slovo já! Poznala jsem tolik dětských pokojů, lůžkovin, hrnečků, ručníků a srdcí knihovnic, že by to vydalo na knihu! Nechci však se svým deníkem lézt do zelí Michalu Vieweghovi.

Co ti přinášejí a naopak co ti berou tvá setkání se čtenáři?

Křižovat republiku vlakem je náročné, takže určitě mi autorská čtení berou energii. Přesto přijímám nabídky ze všech koutů, neodmítám žádnou, už z principu nechci nikomu nadržovat jen proto, že je blíž ku Praze, kde bydlím. Cesty vlakem a hukot kolejí mě ničí, vracím se opravdu jak „přejetá vlakem“, i když jsem se naučila vozit si notebook a psát na kolejích. Ale pokud to ještě vydržím, budu cestovat dál. Čtenáři mě inspirují. Dozvídám se desítky zajímavých příběhů. Jak děti, tak dospělí mi píšou, protože nejezdím jen za dětskými čtenáři, ale cestuji i s Kamilou Moučkovou. Taková autorská čtení pro dospělé mají svá úskalí, občas trnu, že narazím na někoho, kdo proti mně vystartuje. Literatura ustupuje do pozadí, za pár let vášniví čtenáři možná vymřou a papírová kniha bude vzácností… ale dokud mám sílu, chci poselství, které knížky mají, předávat dál.

S herečkou Jitkou Smutnou ve svém pořadu představujete čtenářům knížku Kalvárie. Jak jste se vlastně daly dohromady?

Jitku jsem poznala ještě jako redaktorka, protože jsem s ní vedla rozhovor pro časopis pro ženy. Zaujala mě především tím, že na živo vypadala úplně jinak než na obrazovce, neměla vůbec žádné hvězdné manýry, byla jednoduše milá a nezmizla hned po vypnutí diktafonu. Protože jsem ji znala jen v rolích dobrosrdečných žen, zeptala jsem se jí, jestli kdy vůbec hrála mrchu? Na to mě pozvala do Divadla v Řeznické na Zlomatku. Vzala jsem s sebou nic netuše mou prostřední dceru Máří, které v té době bylo šestnáct let. Představení je to náramné, drsné a Jitka hrála matku homosexuála tak bestiálně, že mi z ní bylo špatně. Představení skončilo a my s dcerou neměly slov. Napadlo mě Jitku oslovit ve chvíli, kdy jsem dopsala Kalvárii, knihu nejen o milostných vztazích mezi ženami. Požádala jsem ji o křest knížky. Nakonec jsme se na křest připravily tak dokonale, že měl velký ohlas a my pak vymyslely hodinový pořad, v kterém jsme Kalvárii zdramatizovaly, Jitka hraje na kytaru a zpívá svoje písničky. Hrajeme po celé republice, jezdíme pouze na pozvání, a přestože po představení bývají diváci zaražení, slavíme úspěch. Jsem tomu moc ráda, protože napsat knihu Kalvárie pro mě nebylo vůbec jednoduché a vím, že se spoustě čtenářů nečte dobře. Současně jsem dostala desítky pochvalných dopisů od homosexuálů a lesbiček, toho si velmi cením.

Současná novinka Klub radostí dnešního dne budeš také dramatizovat jako předchozí knížku? S kým?

Knihu mi pokřtila Valérie Zawadská. Zvolila jsem podobnou dramatizaci jako u Kalvárie. Sklidily jsme velký aplaus, ale Valérie má bohužel tolik závazků, že spolupráci se mnou nemůže z časových důvodů navázat. Proto jsme Klub radostí zařadily do svého pořadu s Jitkou Smutnou.

A prozradíš nám něco o právě připravovaných knížkách, plánech do budoucna?

Miluji vesnický román. Přestože tenhle žánr už hodně ustoupil do pozadí, pokusila jsem se ho oživit a napsala jsem ságu Otrokyně. Hlavní hrdinkou je hrdá a neústupná dívka ze Šumavy. Román má tři sta stránek a má dvě části: Marie a Anna. Odehrává se od poloviny devatenáctého století do konce století dvacátého. Předlohou mi byla moje babička, která zemřela před několika lety, a bylo jí téměř sto let. Prožila drsný život a já jsem se jí v dětství bála. Nikdy se se mnou nemazlila, občas po mně hodila polínko. Jsem zvědavá na reakce čtenářů.
Pro děti vyjde na konci srpna docela náročné psycho Nejhorší den v životě třeťáka Filipa L. o devítiletém klučinovi, který způsobí vážnou dopravní nehodu. Nastávajícím maminkám nabídnu doufám úsměvnou knihu Zázrak početí aneb Mami, neboj!, kterou jsem napsala se sestrou Renatou. Těhotenství a všechna vyšetření jsou v knize sarkasticky komentována dvěma zárodky – dvojčátky.
V prosinci by měl vyjít druhý díl knihy Česká služka aneb Byla jsem au-pair. S Tomášem Řízkem připravujeme na rok 2012 vánoční příběh, který ještě nemá název… no a snad už konečně dopíšu Tramvaj plnou strašidel, kterou jsem dětským čtenářům slíbila už před rokem.
A úplně šeptem dodávám, že dokončuji scénář k Emě a kouzelné knize a pevně věřím, že se dostane na filmové plátno…

Taková je Petra Braunová – autorka, jejíž knížky nikoho nenechávají lhostejnými. Autorka, která ráda jezdí za svými čtenáři a ráda s nimi rozmlouvá. Autorka, jejíž styl je radost číst, její fikce neotřelé a závěry knih naprosto nečekané. Jsem ráda, že mne neodmítla a poskytla mi rozhovor. Jsem ráda, že se mohu řadit mezi její přítelkyně – Petro, přeji ti hodně zdaru a už teď se těším na tvou další knížku.

Další informace naleznete na stránkách Petry Braunové, odkud byly převzaty zde užité fotografie: www.petrabraunova.cz