Rozhovory

Dagmar Pokorná: „Psaní je pro mě způsob, jak reflektovat svůj vlastní život“

1 1 1 1 1 (0 hlasů)

Letošní ročník literární soutěže Hořovice Václava Hraběte už zná své vítěze. V oboru próza se na prvním místě umístila povídka Jak je důležité míti Filipa, kterou napsala Dagmar Pokorná. A právě tu jsem vyzpovídala, abych se dozvěděla, jak vlastně ona povídka vznikla, o čem nejraději píše nebo jak hodnotí literární soutěže u nás.



Co vás přimělo přihlásit se do literární soutěže Hořovice Václava Hraběte?


Nejspíš ta příležitost zjistit, jak jsem na tom v porovnání s jinými autory. Proto jsem ráda, když soutěže provází vydání sborníku nebo alespoň pořadatelé jiným způsobem zveřejní buďto všechna, nebo jen oceněná díla. Konfrontace vlastních textů s cizími je velmi cenná zkušenost.

Změnilo se pro vás něco tehdy, když jste zjistila, že jste získala první cenu v oboru próza?

Nic zásadního se asi nezměnilo, ale rozhodně teď budu mít větší motivaci k dalšímu psaní.

Co si myslíte o dnešních literárních soutěžích? Často se totiž hovoří o tom, že jsou u nich důležitější známosti, než samotné dílo. A dokonce i kvality vítězných děl bývají často zpochybňovány.

Nejsem si jistá, zda se mohu vyjadřovat o literárních soutěžích obecně, když nemám se všemi zkušenosti. Nicméně tam, kde jsem se zúčastnila, jsem většinou ukořistila nějaké to ocenění, přitom absolutně nikoho neznám a myslím, že nikdo ani dosud nezná mě, takže o nějakých známostech nemůže být řeč. A kvalita vítězných děl? Posuzování literatury dle mého názoru bylo a je velmi subjektivní, takže se nikdo nemůže zalíbit všem. Porotci také nevybírají nějakou ultimátní pravdu, vybírají podle svého vkusu obohaceného hlubokými zkušenostmi. Podle mého je nejvhodnější, když je soutěž anonymní a porota práce posuzuje bez informací o autorovi. Pak například nemůže dojít k tomu, k čemu došlo v soutěži Knižního klubu – nastalo podezření, že autorkou oceněné knihy není vietnamská dívka, jak bylo uváděno, ale že ji napsal český spisovatel. Knižní klub se podle internetového zpravodajství cítil podveden a přemýšlel i o tom, že knize cenu odebere. Nechápu proč… cenu snad udělili knize, nikoliv jejímu autorovi. Nebo snad text není tak lákavý, když ho nenapsala devatenáctiletá Vietnamka, která vše, co se v knize odehrává, mohla prožít sama? Takovéhle otázky by mohly být tím tmavým stínem, ve kterém se české literární soutěže tísní, nicméně podle mě je nesprávně zařazovat tam ihned všechny.

Vraťme se ale k vaší tvorbě. Mohla byste čtenářům přiblížit svou povídku Jak je důležité míti Filipa?


Když jsem byla na vyhlášení soutěže v Hořovicích vyzvána, abych v krátkosti popsala, o čem povídka je, napadlo mě jenom: „Je to povídka o tom, že některá koťata jsou mrtvá hned, jak se narodí.“ To je samozřejmě pravda, ale dá se to říci i jinak. Moje povídka je vyprávěním o snaze, která je marná, ale tím, že přece jenom byla, posune všechny zúčastněné dál. Hlavní hrdina se rozhodne zachránit čerstvě narozené kotě, kterého se zřekla jeho matka, a během svého snažení naráží na nejistotu a naivnost nedospělé sestřenice, zkušenost a vyrovnanost se životem svojí babičky, rezignovanost a tvrdohlavost strýce a konečně jakousi „absenci vášnivosti“ u mladíka, který v domě pracuje. Sama osobně nejvíce nesnáší lítost, protože jí přijde jako pohrdání onou dobrovolně podstupovanou trýzní marné snahy, a nakonec jí lítost projeví právě ten, od kterého by si to přála nejméně. Ale to je jenom můj výklad povídky. I když jsem autorka, neznamená to, že je ten jediný a správný. Věřím, že čtenáři by mohli najít i jiný úhel pohledu a seděl by stejně přesně. A také si myslím, že jsem svůj záměr „zhmotnila“ do slov ještě trochu nepřesně. Pořád se mám v čem zlepšovat a právě k takovému zjištění mohou literární soutěže pomáhat.

V povídce je důležitý popis mezilidských vztahů. Odráží se toto téma i ve vaší další tvorbě?

Myslím si, že mezilidské vztahy jsou základ všeho. Někoho třeba nemusí lákat o nich psát, někdo zase netouží o nich číst, ale byly, jsou a budou, protože byť i jen virtuální konverzace by v ne úplně lhostejném člověku měla vytvářet nějakou citovou odezvu. Tyto city mě zajímají a snažím se je ve svých textech zkoumat. Často se také setkávám s reakcí, že tak, jak se chovají lidé v mé povídce, by se „nikdo normální nechoval“. S tím ze zásady nesouhlasím. Neexistuje nic jako „nikdo normální“. Pokud povídka vypráví o skupině lidí stranících se společnosti a žijících ve vlastním světě, oni sami jsou potom standardem normality a právě někdo takový, kdo by mezi ně zabloudil a snažil se jim tvrdit, že se „chovají divně“, by byl chápán jako nenormální. Nicméně to je jenom teoretický základ, potom také záleží na autorových schopnostech, jestli by takovou situaci dokázal věrohodně popsat. To je pro mě výzva, zkoumání svých limitů.

Čím jsou podle vás vaše texty originální?


Moje práce jsou originální tím, že je píšu já. Víc bych se neodvažovala tvrdit, za jedno mi přijde nesprávné, abych se tady nějak vychvalovala – to by měly dělat moje texty za mě – a za druhé mám vždycky strach, že když už se rozhodnu nějakou tu svoji schopnost vyzdvihnout, sebere se kolem mě les pěstí s tvrzením, že to už tady dávno bylo a já o tom ani nevím. A to by samozřejmě byla pravda.

A co vás vůbec přimělo k psaní? Touha zaujmout čtenáře? Nebo je to nezadržitelný pud tvořit a čtenář je až druhořadý?

U mě je to jednoznačně pud tvořit, ale že by byl čtenář druhořadý, to bych rozhodně neřekla. Pro mě bylo psaní vždycky způsob, jak reflektovat svůj vlastní život. Takže ačkoliv jsem autorem, jsem zároveň i prvním čtenářem svého díla. A to se na něj hned dívám jinak. Text mě musí nejprve zaujmout. To je stejné, jako kdybych četla někoho úplně jiného, nehodlám si nijak nadržovat. Mnoho svých věcí jsem takhle shodila ze stolu, protože mi prostě přišly špatně napsané.

Myslíte si, že český čtenář „zakrněl“ na úrovní dvanáctiletého dítěte?


To je zase otázka, na kterou si nedovolím odpovídat, protože mi přijde, že na to nemám právo. Já sama bych se měla spíš starat, aby na takové úrovni nezakrněli čeští autoři.

Vidíte se jednoho dne jako spisovatelka? Nebo vás láká spíše svět filmu vzhledem k vašemu budoucímu studiu na FAMU?


Ono to jde jedno s druhým ruku v ruce. Na FAMU budu studovat scenáristiku a dramaturgii, což je hodně o psaní a zkoumání dramatického oblouku a tak dále. Mě baví práce s jazykem. Ať je to jazyk literární nebo filmový, pořád má nějaké zákonitosti, které je třeba pochopit a využít ve svůj prospěch, a také nabízí prostor k experimentování, což je rovněž nezanedbatelné lákadlo. Jestli se vidím jako spisovatelka? A to já zase nevím, co to přesně znamená. Já bych to o sobě řekla už teď. Píšu a některé lidi baví mě číst.

Co byste vzkázala ostatním mladým autorům?


Pište – těším se na to, až si od vás něco přečtu.

Děkuji vám za rozhovor a přeji vám mnoho inspirace při dalším psaní.

Vybraná díla Dagmar Pokorné si můžete přečíst na internetových stránkách: morienhithwen.ic.cz

 

Soutěže

Aktuality

  • Založena Česká akademie komiksu

    V pražském Café Neustadt byla v pondělí 25. června založena Česká akademie komiksu. Smyslem nového spolku je především s větší důstojností i propagací udělovat komiksové ceny Muriel, jejichž vyhlašovatelem od nynějška bude právě ČAK.

    Číst dál...  
  • Vyhlášení cen za českou detektivní literaturu

    Cena Jiřího Marka pro nejlepší detektivku vydanou v roce 2017 putuje k Vilému Křížkovi za historický příběh Smrt má vůni inkoustu (nakladatelství Mystery Press).

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení