Recenze: Knihy pro dospělé
Jsem malíř smutnej…
- Recenze
- Vytvořeno 3. 3. 2010 1:00
- Autor: Hana Horáková
Scénárista (televizní film Jan), autor dramatu Krásný život (premiéra roku 2008), ale především spisovatel Vladislav Kučík má na svém „knižním kontě“ pěknou řádku zajímavých knih. Kluk, co prodal medaile – Lukáš Pollert (kniha rozhovorů s olympijským vítězem, pro kterého nebyla olympiáda pravým osobním vrcholem života), román Budeme bohatí, Mám tě rád – doopravdy! a zatím poslední román Barvy slečny Toyen, který je pokládán za životopisnou fikci Marie Čermínové. Kdo byla vlastně Toyen, ta podivná žena chodící v pánském oděvu s motýlkem v jakékoli situaci? A proč má takové prazvláštní jméno?
Marie Čermínová, známá především pod jménem Toyen, byla česko-francouzská malířka, která se narodila v počátcích dvacátého století v období rakousko-uherské říše. Tvořila surrealistická díla a společně s Jindřichem Štýrským založili svůj umělecký styl nazvaný artificialismus. To, že byla ženou – umělkyní, ji dělalo výjimečnou. Vladislav Kučík nám představuje jednu z možných variant života, který tato významná žena česko-francouzského umění mohla prožít. „Podezřelá ženská bez dokladů, utahaná k smrti, co se směje jako bláznivá.“ (Kučík, V. Barvy slečny Toyen. Praha: Nakladatelství XYZ, 2008, s. 239)
Kniha je rozdělená do tří částí: Marie, Toyen a Federic, každá z nich se ještě dělí na jednotlivé kapitoly. Co může čtenáře zaujmout, je zvláštní pojetí vypravěče. Setkáváme se zde se dvěma typy vypravěče – s tzv. vševědoucím vypravěčem, který vypráví příběh o Toyen (v přítomném čase). A s vypravěčem, který je účastníkem děje. V tomto případě se jedná o starou dámu Toyen, která vypravuje celý příběh, doplňuje jej a rozšiřuje. Zároveň protíná minulost (vzpomínky) s přítomností (stará dáma, o kterou se momentálně stará pečovatelská služba). „Mám mu svěřit, že chci psát vzpomínky? Potřebuji čas na rozmyšlenou. Sedám si proto ke stolu a srkám pár lžic polévky.“ (Kučík, V. Barvy slečny Toyen. Praha: Nakladatelství XYZ, 2008, s. 12–13)
Jedná se tedy o memoárový román, jehož motivem je život Manky Čermínové, později malířky Toyen. Děj románu začíná přirozeným počátkem, kdy se setkáváme s malou Mankou Čermínovou, která bydlí na chudší straně Karlínské ulice a má obrovské cítění a talent pro malování. Díky jejímu vytrvání a jasnému cíli tvořit se z ní postupně stává neobyčejná malířka, které se zalíbí bohémská Paříž. Vladislav Kučík se v příběhu nezaobírá její tvorbou, spíše popisuje její vnitřní cítění, vnímání okolí a reakce na něj.
Mezi hlavní postavy, se kterými se v knize setkáváme, patří například pan Novák, jenž malířku jakoby objevil. V pozdějším ději příběhu se čtenář seznámí s dalšími postavami, jako jsou například Jindřich Štýrský, který je Mančin věrný přítel, dále s Federicem – pařížským umělcem, Jindřichem Heislerem a Aničkou, která sdílí s Toyen velmi intimní vztah. Do děje nenápadně vstupují další známé osobnosti, se kterými se Toyen znala a které autor nepřímo pojmenovává. Mezi ně patří třeba Jaroslav Seifert, samozřejmě Jindřich Štýrský či Jindřich Heisler. Autor je inspirován skutečnými událostmi v období Rakousko-Uherska, první republiky, protektorátu a doplňuje je o smyšlený příběh. „Ne, o tyto věci se nestarala. Chtěla malovat, užívat života. Slyšela o zatýkání v Praze, o mrtvých, byla přece válka.“ (Kučík, V. Barvy slečny Toyen. Praha: Nakladatelství XYZ, 2008, s. 252)
Obálka knihy byla vytvořena Petrem Faltusem – ilustrátorem a malířem, který využívá různé techniky (perokresbu, olejomalbu a další). Obálka je vytvořena pastely, tvoří příjemnou, ač neobvyklou směsici barev – růžová se zelenou, které zaujímají větší rozsah. (Osobně mi barvy připomínají Toyen: růžová její ženskost a zelená její neutralitu. Tmavé kruhovité skvrny – originalitu, přímost ve vyjádření). Celkově ilustrace působí klidným až „nasládlým“ dojmem.
Kniha Barvy slečny Toyen se bude líbit příznivcům dvacátého století. Stoupencům bohémského života, Prahy, Paříže a svobodného vyjádření. „Červené víno se pilo po litrech, vonělo, chutnalo, barvilo. Duši, srdce, svobodu.“
Můj život.
Stál za něco? Vzpomínky na něj. Jsou k něčemu? A jaké vzpomínky vlastně, když už neudržím štětec, když jsem svoji malířskou paletu kamsi zastrčila? Co ještě zbývá?
Fantazie?
Sny?
Určitě mi zbylo jméno – Marie, Manka, Toyen.
Knihu Barvy slečny Toyen vydalo Nakladatelství XYZ
Kniha je rozdělená do tří částí: Marie, Toyen a Federic, každá z nich se ještě dělí na jednotlivé kapitoly. Co může čtenáře zaujmout, je zvláštní pojetí vypravěče. Setkáváme se zde se dvěma typy vypravěče – s tzv. vševědoucím vypravěčem, který vypráví příběh o Toyen (v přítomném čase). A s vypravěčem, který je účastníkem děje. V tomto případě se jedná o starou dámu Toyen, která vypravuje celý příběh, doplňuje jej a rozšiřuje. Zároveň protíná minulost (vzpomínky) s přítomností (stará dáma, o kterou se momentálně stará pečovatelská služba). „Mám mu svěřit, že chci psát vzpomínky? Potřebuji čas na rozmyšlenou. Sedám si proto ke stolu a srkám pár lžic polévky.“ (Kučík, V. Barvy slečny Toyen. Praha: Nakladatelství XYZ, 2008, s. 12–13)Jedná se tedy o memoárový román, jehož motivem je život Manky Čermínové, později malířky Toyen. Děj románu začíná přirozeným počátkem, kdy se setkáváme s malou Mankou Čermínovou, která bydlí na chudší straně Karlínské ulice a má obrovské cítění a talent pro malování. Díky jejímu vytrvání a jasnému cíli tvořit se z ní postupně stává neobyčejná malířka, které se zalíbí bohémská Paříž. Vladislav Kučík se v příběhu nezaobírá její tvorbou, spíše popisuje její vnitřní cítění, vnímání okolí a reakce na něj.
Mezi hlavní postavy, se kterými se v knize setkáváme, patří například pan Novák, jenž malířku jakoby objevil. V pozdějším ději příběhu se čtenář seznámí s dalšími postavami, jako jsou například Jindřich Štýrský, který je Mančin věrný přítel, dále s Federicem – pařížským umělcem, Jindřichem Heislerem a Aničkou, která sdílí s Toyen velmi intimní vztah. Do děje nenápadně vstupují další známé osobnosti, se kterými se Toyen znala a které autor nepřímo pojmenovává. Mezi ně patří třeba Jaroslav Seifert, samozřejmě Jindřich Štýrský či Jindřich Heisler. Autor je inspirován skutečnými událostmi v období Rakousko-Uherska, první republiky, protektorátu a doplňuje je o smyšlený příběh. „Ne, o tyto věci se nestarala. Chtěla malovat, užívat života. Slyšela o zatýkání v Praze, o mrtvých, byla přece válka.“ (Kučík, V. Barvy slečny Toyen. Praha: Nakladatelství XYZ, 2008, s. 252)
Obálka knihy byla vytvořena Petrem Faltusem – ilustrátorem a malířem, který využívá různé techniky (perokresbu, olejomalbu a další). Obálka je vytvořena pastely, tvoří příjemnou, ač neobvyklou směsici barev – růžová se zelenou, které zaujímají větší rozsah. (Osobně mi barvy připomínají Toyen: růžová její ženskost a zelená její neutralitu. Tmavé kruhovité skvrny – originalitu, přímost ve vyjádření). Celkově ilustrace působí klidným až „nasládlým“ dojmem.
Kniha Barvy slečny Toyen se bude líbit příznivcům dvacátého století. Stoupencům bohémského života, Prahy, Paříže a svobodného vyjádření. „Červené víno se pilo po litrech, vonělo, chutnalo, barvilo. Duši, srdce, svobodu.“
Můj život.
Stál za něco? Vzpomínky na něj. Jsou k něčemu? A jaké vzpomínky vlastně, když už neudržím štětec, když jsem svoji malířskou paletu kamsi zastrčila? Co ještě zbývá?
Fantazie?
Sny?
Určitě mi zbylo jméno – Marie, Manka, Toyen.
Knihu Barvy slečny Toyen vydalo Nakladatelství XYZ
Přidat komentář
Nejčtenější články
Soutěže
Aktuality
-
Krátká přestávka
Vážení čtenáři,
čas prázdnin a dovolených je tady, léto, i když to občas tak nevypadá, také. Po roce různých omezení si někteří z nás konečně alespoň trochu užijí cestování, třeba jen v rámci naší republiky. Bylo by zbytečné zdůrazňovat, že i u nás jsou krásná místa. V této souvislosti mi dovolte vyhlásit krátkou přestávku ve zveřejňování recenzí, které pro vás už řadu let pravidelně připravujeme. Doufám, že nás po prázdninách čeká mnoho dalších krásných knih, které budou stát za zmínku, a hlavně že se podaří uskutečnit akce, které jsou s literaturou spojené, jako jsou třeba knižní veletrh v Havlíčkově Brodě či Svět knihy.
Těším se na opětovné shledání a vámi a věřím, že i přes tuto - určitě krátkou - odmlku nám zachováte svou přízeň. Přeji vám všem - čtenářům i redaktorům - krásné léto plné zážitků.
Jiří Lojín
Šéfredakor
-
Paseka se stěhuje do Karlína
Po dvaceti letech na pražských Vinohradech započne nakladatelství Paseka novou etapu v Karlíně. Nový majitel Laichterova domu, kde Paseka sídlila od roku 2000, má s prostorem plány, které nejsou slučitelné s běžným provozem nakladatelství. V redakci Paseky v ulici Vítkova již nebude možné vyzvedávat internetové objednávky, ale kromě stávajícího Vinohradského knihkupectví bude od 5. května výdejním místem také oblíbené karlínské knihkupectví Přístav.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Závěr dračí trilogie
Podle mě Elena ještě žije, protože žádné pokračování by se nepsalo bez hlavní hrdinky. Za 2. By jste ... -
Kronika zániku Evropy (1984 – 2054)
Děkuji za Váš názor, je to zajímavé téma k zamyšlení.Zmiňo vanou recenzi si ráda přečtu. Mějte se ... -
Alois a Vilém Mrštíkové – Maryša
moc dlouhé ,ale dobré ,ale sere mě že sme se otom učily kurva -
Kronika zániku Evropy (1984 – 2054)
K chybám ve Vondruškových textech ještě jednou doporučuji tuto recenzi: Kreuz P., Popularizace s ... -
Kronika zániku Evropy (1984 – 2054)
Děkuji za věcnou a slušnou odpověď. Vondruškova odborná publikační činnost je prakticky výhradně ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
To je přesně o tom, že dítě si vychováváte především vy a ne že škola tu práci udělá za vás. -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Kdysi byl problém takřka opačný. Nnazpaměť ani tak ne, dobový kontext vysvětlen.. ovšem nadiktován ... -
Realismus
Super stránka - krásně vysvětleno. Dávám velký obdiv. -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
A promiňte mi pravopisné chyby. Měl bych si najít lepší čas na odpovídání.. -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Povinná četba je zlo. Knížky, které se mi opravdu líbili a které jsem projel víckrát, nikdy nebyly v ...
Doporučujeme
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...
