Recenze: Knihy pro dospělé
Zlodějka příběhů
- Recenze
- Vytvořeno 20. 2. 2010 1:00
- Autor: Marta Šimečková
Michaela Klevisová, která díky své prvotině Kroky vraha získala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku 2008, své čtenáře potěšila dalším detektivním románem, v němž se vyšetřování opět ujal inspektor Josef Bergman. Toto další dílo nadějné spisovatelky má název Zlodějka příběhů a čtenáře zavede do čtenářsky zajímavého světa televizního seriálu.
Samotnému příběhu předchází prolog, který nás částečně obeznámí s minulostí hlavních postav. Těmi jsou dvě velké kamarádky Anna Valenteová, úspěšná šéfka televizního scenáristického týmu, a Ester Černá, majitelka malého penzionu na okraji Prahy. První jmenovaná žena má na první pohled vše – úžasný plat, skvěle rozjetou kariéru, milence… Ale také problémovou dceru a neshody s podřízenými, k čemuž se připojí i zjištění, že někdo o ní ví vše, co se po celou dobu snažila utajit. Není proto divu, že jednoho dne naleznou tuto oslňující blondýnku zavražděnou. Kdo stojí za tímto hrozným činem? Byl to její milenec, pohřešovaná dcera nebo některý kolega, kterému Anna kradla nápady? A nebo to bylo ještě trošku jinak? Během pátrání navíc velkou roli sehrají deníky, které si po celý život vedla její kamarádka Ester. A ty se dostanou do rukou někoho, komu rozhodně nebyly určeny…
„Na hladině bazénu se pohupovaly mrtvé myši. Osvěžující ranní koupel nepřicházela v úvahu, ale Monika Beňová toho ani nestihla zalitovat. Pohled jí totiž padl na hnědorudou kaluž na kamenných dlaždicích, oddělujících bazén od nepokoseného trávníku. Vypadala jako…
Byla to krev. A rozhodne neměla nic společného s mrtvými hlodavci, bylo jí totiž hodně.“ (Klevisová, M. Zlodějka příběhů. Praha: Motto, 2009, s. 78.)
Román není jen poutavým vyprávěním o jedné vraždě, která – jak to u detektivek bývá – je vysvětlena až na konci, přičemž je čtenář stále udržován v nejistotě, jak to celé dopadne. V této próze lze totiž navíc nalézt další důležitou významovou rovinu, a to líčení mezilidských vztahů. Jedná se tak o příběh o dávném přátelství, manipulaci s lidmi a o kradení cizích příběhů, což se nakonec hlavní hrdince nevyplatí. A třeba čtenáři přinese celý příběh i ponaučení, že by se měl ke svým spolupracovníkům, přátelům a rodině chovat o něco lépe. A také že vždy není vše takové, jak se na první pohled zdá.
Na této próze se mi líbilo především to, že nezapadá do typických detektivek, které v poslední době zaplavují český knižní trh. U nich většinou nelze nalézt další významové roviny, jazyk v nich není příliš barvitý a čtenář se do příběhu začte většinou až po padesáti nebo sto stránkách. U Zlodějky příběhů je tomu naopak – kniha vás zaujme od první stránky a nelze ji odložit, dokud ji nepřečtete celou. Charakteristiky postav jsou originální a zároveň v nich lze spatřovat určité lidské typy, vedle spisovného jazyka naleznete prvky hovorové, což opět slouží k detailnější charakteristice postav. Pouze bych uvítala, kdyby bylo více prostoru věnováno samotnému inspektoru Bergmanovi, který se sice ukázal být skvělým vyšetřovatelem, avšak jeho soukromí a vnitřní svět mi zůstává stále utajen. Ale to se třeba změní ve třetím románu, na němž nyní Michaela Klevisová pracuje.
Detektivní román Zlodějka příběhů doporučuji všem, kteří milují tento žánr a rádi by ochutnali další „pamlsek“ od nadějné české autorky, která – jak přiznala v rozhovoru pro náš magazín – se snaží dát svým dílům duši. To se jí vskutku povedlo, vždyť i po dočtení zhruba tří set stran jsem nemohla zapomenout na to, jak to dopadlo se sebevědomou Annou a s její trošku zakřiknutou kamarádkou Ester. Třeba jsem se v některé z nich našla i já… ale ve které, to vám už neprozradím.
Detektivní román Zlodějka příběhů vydalo nakladatelství Motto
Čtěte také:
Michaela Klevisová: „Snažím se, aby moje knížky měly duši“
„Na hladině bazénu se pohupovaly mrtvé myši. Osvěžující ranní koupel nepřicházela v úvahu, ale Monika Beňová toho ani nestihla zalitovat. Pohled jí totiž padl na hnědorudou kaluž na kamenných dlaždicích, oddělujících bazén od nepokoseného trávníku. Vypadala jako…Byla to krev. A rozhodne neměla nic společného s mrtvými hlodavci, bylo jí totiž hodně.“ (Klevisová, M. Zlodějka příběhů. Praha: Motto, 2009, s. 78.)
Román není jen poutavým vyprávěním o jedné vraždě, která – jak to u detektivek bývá – je vysvětlena až na konci, přičemž je čtenář stále udržován v nejistotě, jak to celé dopadne. V této próze lze totiž navíc nalézt další důležitou významovou rovinu, a to líčení mezilidských vztahů. Jedná se tak o příběh o dávném přátelství, manipulaci s lidmi a o kradení cizích příběhů, což se nakonec hlavní hrdince nevyplatí. A třeba čtenáři přinese celý příběh i ponaučení, že by se měl ke svým spolupracovníkům, přátelům a rodině chovat o něco lépe. A také že vždy není vše takové, jak se na první pohled zdá.
Na této próze se mi líbilo především to, že nezapadá do typických detektivek, které v poslední době zaplavují český knižní trh. U nich většinou nelze nalézt další významové roviny, jazyk v nich není příliš barvitý a čtenář se do příběhu začte většinou až po padesáti nebo sto stránkách. U Zlodějky příběhů je tomu naopak – kniha vás zaujme od první stránky a nelze ji odložit, dokud ji nepřečtete celou. Charakteristiky postav jsou originální a zároveň v nich lze spatřovat určité lidské typy, vedle spisovného jazyka naleznete prvky hovorové, což opět slouží k detailnější charakteristice postav. Pouze bych uvítala, kdyby bylo více prostoru věnováno samotnému inspektoru Bergmanovi, který se sice ukázal být skvělým vyšetřovatelem, avšak jeho soukromí a vnitřní svět mi zůstává stále utajen. Ale to se třeba změní ve třetím románu, na němž nyní Michaela Klevisová pracuje.
Detektivní román Zlodějka příběhů doporučuji všem, kteří milují tento žánr a rádi by ochutnali další „pamlsek“ od nadějné české autorky, která – jak přiznala v rozhovoru pro náš magazín – se snaží dát svým dílům duši. To se jí vskutku povedlo, vždyť i po dočtení zhruba tří set stran jsem nemohla zapomenout na to, jak to dopadlo se sebevědomou Annou a s její trošku zakřiknutou kamarádkou Ester. Třeba jsem se v některé z nich našla i já… ale ve které, to vám už neprozradím.
Detektivní román Zlodějka příběhů vydalo nakladatelství Motto
Čtěte také:
Michaela Klevisová: „Snažím se, aby moje knížky měly duši“
Nejčtenější články
Soutěže
Aktuality
-
Krátká přestávka
Vážení čtenáři,
čas prázdnin a dovolených je tady, léto, i když to občas tak nevypadá, také. Po roce různých omezení si někteří z nás konečně alespoň trochu užijí cestování, třeba jen v rámci naší republiky. Bylo by zbytečné zdůrazňovat, že i u nás jsou krásná místa. V této souvislosti mi dovolte vyhlásit krátkou přestávku ve zveřejňování recenzí, které pro vás už řadu let pravidelně připravujeme. Doufám, že nás po prázdninách čeká mnoho dalších krásných knih, které budou stát za zmínku, a hlavně že se podaří uskutečnit akce, které jsou s literaturou spojené, jako jsou třeba knižní veletrh v Havlíčkově Brodě či Svět knihy.
Těším se na opětovné shledání a vámi a věřím, že i přes tuto - určitě krátkou - odmlku nám zachováte svou přízeň. Přeji vám všem - čtenářům i redaktorům - krásné léto plné zážitků.
Jiří Lojín
Šéfredakor
-
Paseka se stěhuje do Karlína
Po dvaceti letech na pražských Vinohradech započne nakladatelství Paseka novou etapu v Karlíně. Nový majitel Laichterova domu, kde Paseka sídlila od roku 2000, má s prostorem plány, které nejsou slučitelné s běžným provozem nakladatelství. V redakci Paseky v ulici Vítkova již nebude možné vyzvedávat internetové objednávky, ale kromě stávajícího Vinohradského knihkupectví bude od 5. května výdejním místem také oblíbené karlínské knihkupectví Přístav.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Závěr dračí trilogie
Podle mě Elena ještě žije, protože žádné pokračování by se nepsalo bez hlavní hrdinky. Za 2. By jste ... -
Kronika zániku Evropy (1984 – 2054)
Děkuji za Váš názor, je to zajímavé téma k zamyšlení.Zmiňo vanou recenzi si ráda přečtu. Mějte se ... -
Alois a Vilém Mrštíkové – Maryša
moc dlouhé ,ale dobré ,ale sere mě že sme se otom učily kurva -
Kronika zániku Evropy (1984 – 2054)
K chybám ve Vondruškových textech ještě jednou doporučuji tuto recenzi: Kreuz P., Popularizace s ... -
Kronika zániku Evropy (1984 – 2054)
Děkuji za věcnou a slušnou odpověď. Vondruškova odborná publikační činnost je prakticky výhradně ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
To je přesně o tom, že dítě si vychováváte především vy a ne že škola tu práci udělá za vás. -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Kdysi byl problém takřka opačný. Nnazpaměť ani tak ne, dobový kontext vysvětlen.. ovšem nadiktován ... -
Realismus
Super stránka - krásně vysvětleno. Dávám velký obdiv. -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
A promiňte mi pravopisné chyby. Měl bych si najít lepší čas na odpovídání.. -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Povinná četba je zlo. Knížky, které se mi opravdu líbili a které jsem projel víckrát, nikdy nebyly v ...
Doporučujeme
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...
Komentáře