Nekonvenční Daphne du Maurier očima své dcery

V knize Můj život s Daphne du Maurier – dceřiny vzpomínky můžeme tuto slavnou spisovatelku vidět očima její mladší dcery Flavie. Jaký byl život v domě s dalšími sourozenci, starší sestrou Tessou a mladším bratrem Kitsem? Kolik času měla spisovatelka na výchovu dětí? Může úspěšná žena chybovat při výchově? Jak děti vychovával otec, který většinu jejich dětství prožil na válečných misích jako armádní důstojník? Flavia knihu pojala jako svoje memoáry. Děj se začíná odvíjet narozením Tessy a je časově ukončen autorčiným nástupem do církevní školy.

Z obsahu knihy je cítit, že se Flavie cítila odstrčená od matky i od sestry. Daphne prý „žila ve snu“, jak říkával jejich otec, generál Frederick Arthur Montague. Většinu času věnovala psaní a vyhrazené hodiny dětem. V tyto hodiny se ale Daphne dětem věnovala intenzivně, trávili společně hodně času v přírodě, touláním a sportem, hraním se zvířaty. Nejde říci, že se jim matka nevěnovala. Zřejmě ale Flaviin pocit touhy po matce byl zesílen nepřítomností otce a nepřátelstvím Tessy. Daphne měla to štěstí, že každodenní činnosti (nejvíce obtížnou část byla péče o děti) zastaly chůvy. Později je převzala „pod křídla“ guvernantka, která děti připravovala na školní docházku. Pohledná Tessa opovrhovala mladší (a prý méně pohlednou) Flavií a dávala jí to často najevo. Nevraživost ještě zesílila narozením bratra. Kits byl prvním synem a rodiče projevovali svoji náklonnost k němu více než k předchozím dětem.

Kniha je psána jazykem, který mne vtáhl do děje, a najednou jsem měla dojem, že běhám společně s Tessou, Kitsem a Flavií po schodech sídla v Menabilly. Cítila jsem vůni kozího kožichu, to když děti brávaly své zvířecí kamarády do domu, nejlépe do pokoje rodičů. Slyšela jsem křik generála, když mu kozy začaly likvidovat šatník. Je zajímavé, že Daphne postrádala smysl pro kulturu oblékání (bráno v tehdejších měřítkách). Dalo by se říci, že se sama přikláněla k mužskému dandy stylu. Ve společnosti uměla flirtovat s „nebezpečnými“ muži, jen neměla potřebu zdobit se a stylizovat do role křehké ženy. Oblékala děti prakticky, někdy až necitelně, např. na jedné narozeninové oslavě je považovali za chudáky, kteří se tam nachomýtli omylem. Netuším, do jaké míry šlo o potíže s financemi, je možné, že tohle zkrátka nebyla matčina priorita. Nebo u ní začaly propukat depresivní stavy poté, co Daphne stanula u soudu kvůli obvinění, že použila pro jednu z knih cizí námět (soud později toto vyvrátil).

Daphne se přesto v textu jeví spíše jako zaměstnaná žena než jako necitlivá matka. Možná to je jen Flaviin vzpomínkový optimismus. Možná byla Daphne opravdu jen zahloubaná do práce. Líbilo se mi, že si Daphne uměla najít čas na práci, děti i sebe. To dnešní ženy nezvládají (ostatně, kolik z nás má možnost mít chůvu a kuchařku?!). Dle Flaviiných vzpomínek vyrostli všichni tři jako úspěšní mladí lidé a později i Tessa s Flavií našly k sobě navzájem cestu. To byl pro mne příjemný konec. Jakkoliv Flavia trpěla, neovlivnilo to podstatu jejího vztahu k rodině. Nezavrhla je, jen je milovala s jejich chybami. Ráda si po této zkušenosti vyhledám nějakou knihu její matky a třeba tam najdu chybějící dílky ze života této neobyčejné rodiny.

Knihu Můj život s Daphne du Maurier vydalo nakladatelství Motto