
Recenze: Marie Machytková – Sama v Tokiu
- Vytvořeno 9. 7. 2022 1:00
- Autor: Jiří Lojín

Japonsko je pro nás Evropany zvláštní a mnohdy nepochopitelnou zemí. Vnímáme ho prostřednictvím různých zjednodušených definicí, pohybujících se na hraně faktů, polopravd a mýtů. Japonsko, jako ostatně málokterou zemi lze těžko poznat čtením cestopisů a dějepisných knih či článků na internetu. I když se autorka knihy Sama v Tokiu Marie Machytková snažila zachytit život v moderním Japonsku, zprostředkovává čtenáři pouze střípky informací.
Knihu, kterou vydalo nakladatelství CPress, ale nemůže čtenář vnímat jako cestopis. Hlavní roli v ní hraje sama autorka. Vysvětluje, jak v ní vzplanula láska k Japonsku i nesnadnou cestu, kterou musela podstoupit, aby ho mohla navštívit a mohla v něm žít tak dlouho, aby ho poznala lépe než řadový turista.
V životopisu autorky stojí, že pracuje jako reportérka Českého rozhlasu, je absolventku oboru japanologie. Takto shrnuto to vypadá, jako by šlo o úspěšnou a přímočarou kariéru, kniha však svědčí o něčem jiném. Skloubit práci reportéra a tak náročné studium bylo vyčerpávající, zejména v kombinaci se stálým nedostatkem financí.
Text je velmi emotivní, takže čtenář nevnímá popisovanou realitu, ale pocity, které tato realita v autorce vyvolává. Marie Machytková se nesnaží o ucelený obrázek současného Japonska, v podstatě to ani není možné, přesto některé charakteristické znaky zachytíme. Především osamělost, způsobená udržováním odstupu – ta nesužuje pouze autorku, ale také velké množství mladých Japonců.
Přesto autorka kouzlu této země naprosto propadla a není jediná. Knihy s podobným tématem se občas objevují, například Probudím se na Šibuji, knížka, za niž dostala ocenění mladá autorka Anna Cima (recenze zde).
Snaha vyhnout se popisnosti v některých místech působí trochu chaoticky, čtenář delší dobu neví, o čem vlastně autorka píše. Týká se to samozřejmě již zmíněných pocitů, jež se čtenáři snaží zprostředkovat. Lze říct, že chaos v hlavě, který v tu chvíli autorka má, se promítá do textu takovým způsobem, jako by se snažila cosi sdělit společníkovi u nějaké sklenky vína. A to je autentické.
Text je převážně koncipovaný jako dialog mezi autorkou a jejím vnitřním já, které může nabývat různých charakterů, například nejisté, plačtivé a podobně. Niterné já se jeví jako nejisté, což zřejmě neodpovídá tomu, jak se autorka prezentuje navenek. Ovšem to, čemu říká vnitřní plamínek, ji žene kupředu, pomáhá překonávat překážky a rozptylovat pochybnosti.
Sama v Tokiu je zajímavá kniha, poskytuje však více informací o její autorce než o Japonsku. Mozaika informací je výstižná, nedokáže ale ani při nejlepší vůli pokrýt celou složitou realitu Japonska. To však není její nedostatek, protože pokud by se kniha tvářila jako vyčerpávající cestopis, lhala by.
Název: Sama v Tokiu
Autor: Marie Machytková
Vydavatelství: CPress
Rok vydání: 2022
Vydání: 1
Počet stran: 464
ISBN 978-80-264-4215-8 1
Nejčtenější články
Nejlépe hodnocené články
Aktuality
-
Duna potřetí
Roku 1965 americký spisovatel Frank Herbert vydal, podle mnohých, nejlepší sci-fi knihu všech dob. Dílo s jednoduchým titulem Duna je dodnes čtené, diskutované a na jeho motivy vznikají hollywoodské blockbustery i počítačové hry. Planeta Arrakis samotného tvůrce lákala natolik, že se do jejího prostředí ještě několikrát vrátil. Třetí díl nazval Děti Duny a jako audioknihu jej publikovalo nakladatelství OneHotBook.
Číst dál... -
Vlastislav Toman odešel, Hadži zůstává
Ráno 11. května 2022 se na facebookovém profilu Nakladatelství Josef Vybíral objevila smutná zpráva – v nedožitých třiadevadesáti letech odešel dlouholetý (1956-1992) šéfredaktor ábíčka Vlastislav Toman.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Páté jablko promlouvá
Román Páté jablko mne zajímal už proto, že mne s příběhy postav spojoval sad a obchod, který měli ... -
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Tento román jsem viděla několikrát zpravovaný jako film, ovšem netušila jsem že Robert umírá. To ... -
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ... -
Tropy: Obrazná pojmenování v užším smyslu
:D jen škoda, že to nenapsal o 6 dní dřív, potom by to bylo přesně 2 roky... jinak dobrá stránka ;-) ... -
I vzplála světlá naděje
Krásný referát -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Diagnózu má každý, jen někteří se života doopravdy zeptali, jakou :-) Někdo ty okamžiky, v nichž ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
a ještě na okraj - i pocit sice lze často vysvětlit rozumově, ale poezie nevzniká ani není vyhledávána ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Odpověděl jsem ve Villonově duchu - skrz protiklad, aniž bych vyloučil původní smysl :-) Zřejmě se ...
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...