
Recenze: Arkadij a Boris Strugačtí – Piknik u cesty
- Vytvořeno 6. 10. 2021 1:00
- Autor: Jiří Lojín

Mohlo by se zdát, že psát o knize Piknik u cesty, kterou zná snad každý příznivce vědeckofantastické literatury, je už zbytečné. Důvodem je však nové vydání této skvělé knihy. Nejde o pouhý nový tisk, nakladatelství Triton přišlo se zcela novým překladem, v němž bylo přihlédnuto k originálu bez cenzurních zásahů.
Úpravy textů, které nevyhovovaly vkusu tehdejší komunistické garnitury, nebyly v minulosti žádnou výjimkou ve všech státech východního bloku. Mnohdy šlo o věty nebo výrazy, ve kterých sám autor marně hledal cokoliv protistátního nebo nějaký dvojsmysl. Cenzor byl člověk, a proto bylo jen na něm, jeho momentálním rozpoložení nebo osobních sympatiích k autorovi, jak s jeho textem naloží. Možná by bylo dobré připomenout si mechanismus zásahů do uměleckých děl, protože i když máme pocit, že žijeme ve světě, který umožňuje svobodnou tvorbu, jde o zjevný omyl. Korektnost, která je současným žhavým tématem zejména USA, s sebou přináší velmi silnou cenzuru, která některým autorům přechází do krve v podobě autocenzury. Vraťme se ale do minulosti, i když budoucnost bychom měli mít stále na zřeteli.
V úvodu nového vydání knihy Piknik u cesty se můžeme hned v úvodu, který napsal Boris Strugackij, dočíst, jaké komplikace provázely vydání textu v tehdejším Sovětském svazu. Abychom pochopili důvod, je potřeba si uvědomit, jaké sci-fi knihy v tehdejším sovětském impériu vycházely. Pro jednoduchost je je možné nazvat výrazem „optimistická“, charakterizovaná nezištným vítězstvím člověka nad živly i vesmírem. Ta druhá, vyjadřující nemožnost pochopení a nepatrnost lidstva, nebyla v kurzu. Byla doménou západu a čtenáři, kteří se s ní mohli setkat, byli fascinování myšlenkami, jež je zaváděly někam úplně jinam. Knihy sovětských spisovatelů, přibližujících se k jinému něž oficiálnímu proudu, byly pro čtenáře zjevením. Samozřejmě nezapomínám, že bratři Strugačtí nebyli jediní ze socialistických autorů, píšících podobným způsobem, za zmínku jednoznačně stojí třeba polský Stanislaw Lem.
Stejně zajímavá je následující předmluva Konstantina Šindeláře, překladatele nového vydání Pikniku u cesty. Popisuje osud dřívějšího překladu, pořízeného Vladimírem Blažkem, který potkal stejně absurdní osud jako původní text. Čtenář si může připomenout tehdejší fenomén „pokrývání“ autorství uměleckých děl.
O samotném Pikniku u cesty už bylo asi napsáno vše, podle mého názoru je ale důležité to, že obstál v průběhu času. Není v něm zhola nic, co by ukazovalo na dobu jeho vzniku. Strugačtí vychází z faktu, že lidstvo se v podstatě nemění. Mohou se zdokonalovat technologie, můžeme mluvit o humanismu, základní motivace lidí ale zůstává stejná napříč dějinami. Takové pojetí jde samozřejmě přímo proti komunistické propagandě, předpokládající vznik společnosti založené na společné práci a rozdělování podle potřeb.
Hrdinové bratrů Strugackých nejsou černobílí a rozhodně nejsou jen kladní. Přesto má Redrick Schuhart – stalker a hlavní hrdina knihy – v sobě hodně dobrého. I když se živí nezákonným způsobem, v době, kdy jde o vše, nedokáže myslet jen na sebe. Piknik u cesty je plný chaosu, nepochopitelnosti, popisuje místo, v němž neexistuje řád v žádném směru. Je mnohem přirozenější, než hrdinské cesty ke hvězdám.
Boris Strugacký se ve své předmluvě zmiňuje i o filmu, který natočil režisér Tarkovskij, jde o nejznámější adaptaci knihy, nikoliv však jedinou. Dokonce i tehdejší československá televize se pokusila o zfilmování Pikniku v televizní inscenaci a velmi úspěšně k tomu použila prostředí Vítkovických železáren, které nemusela pro účely natáčení nijak upravovat.
Vydání necenzurovaného textu Pikniku u cesty je významným nakladatelským počinem, důležitým nejen pro pamětníky, ale i pro mladé čtenáře, protože ti si zaslouží poznat historii, z níž by se měla nová generace poučit.
Název: Piknik u cesty
Autor: Arkadij a Boris Strugačtí
Překladatel: Konstantin Šindelář
Nakladatelství: Triton
Počet stran: 264
Rok vydání: 2021
ISBN: 978-80-7553-884-0
Nejlépe hodnocené články
Soutěže
Aktuality
-
Vlastislav Toman odešel, Hadži zůstává
Ráno 11. května 2022 se na facebookovém profilu Nakladatelství Josef Vybíral objevila smutná zpráva – v nedožitých třiadevadesáti letech odešel dlouholetý (1956-1992) šéfredaktor ábíčka Vlastislav Toman.
Číst dál... -
Ostravské výstaviště ožilo. Na Černé louce proběhl knižní festival
Ve dnech 11. a 12. března 2022 po dlouhých dvou letech otevřelo výstaviště Černá louka své brány do světa všech příznivců knižní tvorby. Probíhal zde knižní festival, který se v této podobě, tedy s doprovodným programem, poprvé konal v roce 2019. Setkání se spisovateli a jinými osobnostmi mezi stánky s knihami bylo po době plné zákazů a omezení jako balzám na duši.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ... -
Tropy: Obrazná pojmenování v užším smyslu
:D jen škoda, že to nenapsal o 6 dní dřív, potom by to bylo přesně 2 roky... jinak dobrá stránka ;-) ... -
I vzplála světlá naděje
Krásný referát -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Diagnózu má každý, jen někteří se života doopravdy zeptali, jakou :-) Někdo ty okamžiky, v nichž ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
a ještě na okraj - i pocit sice lze často vysvětlit rozumově, ale poezie nevzniká ani není vyhledávána ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Odpověděl jsem ve Villonově duchu - skrz protiklad, aniž bych vyloučil původní smysl :-) Zřejmě se ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Nechci Vás sežrat :-) Že ta báseň nemá smysl? Zkuste si poslechnout na YouTube moji zhudebněnou verzi ... -
Jan Neruda – Povídky malostranské
moc děkuju za čtenářák bez vas bych to nedala,jste můj zachránce
Doporučujeme
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...