Recenze: Knihy pro dospělé

Recenze: Vladimír Merta – Popelnicový román

1 1 1 1 1 (3 hlasů)
5

Vladimíra Mertu znají lidé mé generace především jako originálního písničkáře, s nímž jsme se potkávali na folkových koncertech a rádi poslouchali nejen jeho písničky, ale i to, co vyprávěl během přestávek mezi nimi. V současné době ho můžeme zažít i jako autora knih, nejnovější název nese Popelnicový román.

 

 

popelnicovy-romanJeště jednou se vrátím do socialistické minulosti, kdy jsme na folkových koncertech číhali na každé slovo, která bylo možné interpretovat jako protest proti režimu, vzpouru, kterou jsme si mohli z malé části přivlastnit a cítit se tak trochu a na okamžik jako hrdinové. Samozřejmě to bylo absurdní, stejně jako byla absurdní celá ta doba. Povídání folkařů byla v určitém smyslu zajímavější než písničky, ty jsme vnímali jako něco známého, co nás s nimi spojuje. Samozřejmě, že všechny narážky musely být řečeny nepřímo. Vladimír Merta toto umění podmíněné srozumitelnosti velmi dobře ovládal a odráží se i v textech jeho písniček. Na to jsem si vzpomněl, když jsem se začetl do jeho Popelnicového románu. A váhal jsem, zda jde v tomto případě pouze o podmíněnou srozumitelnost, či snad dokonce o úplnou nesrozumitelnost. V takovém případě lze text velmi příhodně zařadit do škatulky označené postmoderní literatura. A pokud by Popelnicový román Vladimíra Merty postmoderní literaturou nebyl, co už by jí bylo?

 

V první řadě – Vladimír Merta nepíše jen Popelnicový román, ale píše i o Popelnicovém románu. Vytváří dvě roviny, které se stýkají, ale jejich hranice není přesně rozlišitelná. Pro postmodernu je typické, že ruší hranici mezi postavou a autorem, alternují a vyměňují si role. V Mertově případě není ani přesně určitelné, jestli hrdinové, které pojmenovává rozdílnými jmény, jsou různí, či stejní lidé či dokonce autor sám. 

 

Celý román je psán krátkými, údernými větami, připomínajícími proklamace či hesla. Působí jako parodie na verbální exhibice, jako když se člověk ocitne ve společnosti samolibého intelektuála, který nemluví, ale konstruuje věty. Vladimíra Merty si nesmírně vážím, proto doufám, že skutečně jde o parodii, zvláště když se v textu objevuje i jméno spisovatele, který je prototypem takového stárnoucího intelektuála. Naprostá většina takových vět, pokud je podrobíme objektivnímu průzkumu, vyznívají jako prázdné, nic neříkající nesmysly. Váhu jim dává pouze osobnost člověka, který je pronáší.

 

Popelnicový román je složitý, mnohovrstevnatý text, ale vychází z jediné – ústřední – reality, teprve posléze se rozděluje (třepí) na mnoho dalších. Od undergroundové, odehrávající se v kotelně, přes univerzitní ke konspirační. A mnoho dalších. Orientovat se v textu není jednoduché a mnoho přechodů mezi jednotlivými dějovými rovinami je potřeba aproximovat a nelpět na logických vazbách.

 

Možná, že román Vladimíra Merty není to, co od něj čtenáři očekávají, přece jen žijeme v době, která přeje knihám, které jsou srozumitelné, mají jednoznačné poselství a poskytují instantní moudra, o nichž není potřeba přemýšlet. Nic takového v Popelnicovém románu nenajdeme. Najdeme v něm podobný chaos, jako když hrábneme do skutečné popelnice. Pak můžeme přemýšlet nad tím, co jsme vlastně našli.

 

Název: Popelnicový román

Autor: Vladimír Merta

Nakladatelství: Galén 

Vydání: 1.

Rok vydání: 2020   

Stran: 503

ISBN 978-80-7492-472-9

 

Soutěže

Aktuality

  • Více času na čtení (tentokrát trochu jinak) O poslechu audioknih a možnosti žít za dva

    Na podzim roku 2015 zahájilo internetové knihkupectví Martinus kampaň zvanou Více času na čtení. Ta se v principu odrážela od skutečnosti, že rozbalit si na Vánoce darovanou knihu je jedna věc, ale mít čas si ji skutečně přečíst, to už je věc jiná.

    Číst dál...  
  • Laureátkou 33. ročníku Ceny Jiřího Ortena je Hana Lehečková s novelou Svatá hlava nabízející ponor do „slabé" duše

    V pořadí 33. ročník Ceny Jiřího Ortena (CJO) pro mladé talentované autory do 30 let zná svou vítězku. Je jí literární redaktorka, spisovatelka a dramatička Hana Lehečková, která odbornou porotu jmenovanou Svazem českých knihkupců a nakladatelů (SČKN) upoutala svou novelou Svatá hlava. Kniha vyšla v nakladatelství Vyšehrad v roce 2019 a čtenáři předkládá zápisky schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Autorka prostřednictvím této perspektivy důmyslně ohledává vnitřní i vnější okraje nemocného světa, ale i naší "normálnosti". Slavnostní vyhlášení Ceny Jiřího Ortena 2020 spojené s autorským čtením tří autorů nominovaných do užšího výběru proběhlo 15. září od 17 hodin v Zrcadlové kapli Národní knihovny v pražském Klementinu.

    Číst dál...  

Nové komentáře

Doporučujeme

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení