
Recenze: Vladimír Merta – Popelnicový román
- Vytvořeno 8. 8. 2020 1:00
- Autor: Jiří Lojín

Vladimíra Mertu znají lidé mé generace především jako originálního písničkáře, s nímž jsme se potkávali na folkových koncertech a rádi poslouchali nejen jeho písničky, ale i to, co vyprávěl během přestávek mezi nimi. V současné době ho můžeme zažít i jako autora knih, nejnovější název nese Popelnicový román.
Ještě jednou se vrátím do socialistické minulosti, kdy jsme na folkových koncertech číhali na každé slovo, která bylo možné interpretovat jako protest proti režimu, vzpouru, kterou jsme si mohli z malé části přivlastnit a cítit se tak trochu a na okamžik jako hrdinové. Samozřejmě to bylo absurdní, stejně jako byla absurdní celá ta doba. Povídání folkařů byla v určitém smyslu zajímavější než písničky, ty jsme vnímali jako něco známého, co nás s nimi spojuje. Samozřejmě, že všechny narážky musely být řečeny nepřímo. Vladimír Merta toto umění podmíněné srozumitelnosti velmi dobře ovládal a odráží se i v textech jeho písniček. Na to jsem si vzpomněl, když jsem se začetl do jeho Popelnicového románu. A váhal jsem, zda jde v tomto případě pouze o podmíněnou srozumitelnost, či snad dokonce o úplnou nesrozumitelnost. V takovém případě lze text velmi příhodně zařadit do škatulky označené postmoderní literatura. A pokud by Popelnicový román Vladimíra Merty postmoderní literaturou nebyl, co už by jí bylo?
V první řadě – Vladimír Merta nepíše jen Popelnicový román, ale píše i o Popelnicovém románu. Vytváří dvě roviny, které se stýkají, ale jejich hranice není přesně rozlišitelná. Pro postmodernu je typické, že ruší hranici mezi postavou a autorem, alternují a vyměňují si role. V Mertově případě není ani přesně určitelné, jestli hrdinové, které pojmenovává rozdílnými jmény, jsou různí, či stejní lidé či dokonce autor sám.
Celý román je psán krátkými, údernými větami, připomínajícími proklamace či hesla. Působí jako parodie na verbální exhibice, jako když se člověk ocitne ve společnosti samolibého intelektuála, který nemluví, ale konstruuje věty. Vladimíra Merty si nesmírně vážím, proto doufám, že skutečně jde o parodii, zvláště když se v textu objevuje i jméno spisovatele, který je prototypem takového stárnoucího intelektuála. Naprostá většina takových vět, pokud je podrobíme objektivnímu průzkumu, vyznívají jako prázdné, nic neříkající nesmysly. Váhu jim dává pouze osobnost člověka, který je pronáší.
Popelnicový román je složitý, mnohovrstevnatý text, ale vychází z jediné – ústřední – reality, teprve posléze se rozděluje (třepí) na mnoho dalších. Od undergroundové, odehrávající se v kotelně, přes univerzitní ke konspirační. A mnoho dalších. Orientovat se v textu není jednoduché a mnoho přechodů mezi jednotlivými dějovými rovinami je potřeba aproximovat a nelpět na logických vazbách.
Možná, že román Vladimíra Merty není to, co od něj čtenáři očekávají, přece jen žijeme v době, která přeje knihám, které jsou srozumitelné, mají jednoznačné poselství a poskytují instantní moudra, o nichž není potřeba přemýšlet. Nic takového v Popelnicovém románu nenajdeme. Najdeme v něm podobný chaos, jako když hrábneme do skutečné popelnice. Pak můžeme přemýšlet nad tím, co jsme vlastně našli.
Název: Popelnicový román
Autor: Vladimír Merta
Nakladatelství: Galén
Vydání: 1.
Rok vydání: 2020
Stran: 503
ISBN 978-80-7492-472-9
Nejlépe hodnocené články
Soutěže
Aktuality
-
Vlastislav Toman odešel, Hadži zůstává
Ráno 11. května 2022 se na facebookovém profilu Nakladatelství Josef Vybíral objevila smutná zpráva – v nedožitých třiadevadesáti letech odešel dlouholetý (1956-1992) šéfredaktor ábíčka Vlastislav Toman.
Číst dál... -
Ostravské výstaviště ožilo. Na Černé louce proběhl knižní festival
Ve dnech 11. a 12. března 2022 po dlouhých dvou letech otevřelo výstaviště Černá louka své brány do světa všech příznivců knižní tvorby. Probíhal zde knižní festival, který se v této podobě, tedy s doprovodným programem, poprvé konal v roce 2019. Setkání se spisovateli a jinými osobnostmi mezi stánky s knihami bylo po době plné zákazů a omezení jako balzám na duši.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ... -
Tropy: Obrazná pojmenování v užším smyslu
:D jen škoda, že to nenapsal o 6 dní dřív, potom by to bylo přesně 2 roky... jinak dobrá stránka ;-) ... -
I vzplála světlá naděje
Krásný referát -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Diagnózu má každý, jen někteří se života doopravdy zeptali, jakou :-) Někdo ty okamžiky, v nichž ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
a ještě na okraj - i pocit sice lze často vysvětlit rozumově, ale poezie nevzniká ani není vyhledávána ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Odpověděl jsem ve Villonově duchu - skrz protiklad, aniž bych vyloučil původní smysl :-) Zřejmě se ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Nechci Vás sežrat :-) Že ta báseň nemá smysl? Zkuste si poslechnout na YouTube moji zhudebněnou verzi ... -
Jan Neruda – Povídky malostranské
moc děkuju za čtenářák bez vas bych to nedala,jste můj zachránce
Doporučujeme
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...