
Recenze: Jiří Kratochvil – Nevstoupíš dvakrát do téže řeky
- Vytvořeno 26. 4. 2020 0:00
- Autor: Jiří Lojín

Jiří Kratochvil je pilný autor a jeho romány a povídkové sbírky, seřazené vedle sebe, zabírají poctivý kus regálu knihovny. Jeho nejnovější kniha – opatrně se vyhýbám dvojakému slovu poslední, i když on sám ji označuje jako rozloučení s literaturou – je sbírka povídek a přestože se jmenuje Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, má čtenář pocit něčeho důvěrně známého. Jiří Kratochvil zůstává stále tímž spisovatelem, jak ho známe už dlouhá léta.
Základním rysem jeho tvorby je bujná fantazie, přemíra nápadů, které vůbec nepotřebují oporu v reálném světě. Naopak my, jeho čtenáři, jsme zvyklí, že v téměř každém textu narazíme na tu či onu fantaskní myšlenku, kterou se autor vůbec nesnaží vysvětlit či opentlit nějakou legendou. Tentokrát však kniha na některých místech vyvolává až pocit přetlaku, způsobujícího časový stres „aby se všechno stihlo zapsat“.
Celá řada povídek knihy je věnovaná Danu Kočímu, soukromému detektivovi, po celou dobu provázejícímu Kratochvilovu tvorbu. Pro pořádek – aby pokryl soukromým detektivem delší časový úsek, vytvořil rovnou tři. Dědu, otce a syna, všechny tři shodně zabývající se stejnou profesí, občas i na hraně zákona, protože epocha, v níž se většinou Kratochvilovy texty odehrávají, zahrnuje nacistickou i soudružskou okupaci.
Velká část povídek obsažených v nejnovější Kratochvilově sbírce využívá žánr sci-fi, objevují se v nich roboti či raději robotky nebo mimozemšťané. Dokonce i ti, kteří chtějí domů. Autor rád cituje některé podrobnosti filmů či literatury (včetně své vlastní), aniž by se ale masivně inspiroval. Jde spíš o jakési vtipné glosování. Samozřejmě, že autorovi nečiní žádné problémy spojit sci-fi s Danem Kočím. Jiří Kratochvil ale není typickým tvůrcem vědecké či jiné fantastiky, tam mu slouží jako pouhá kulisa, jako zdroj situací, dotažených ještě do většího absurdna. Trochu mrazivě v souvislosti se současnou situací působí zmínky o španělské chřipce, které najdeme na několika místech.
Na jiných místech se Jiří Kratochvil projevuje jako mistr v zaplétání kudrlinek příběhů. Příběh je pro něj živoucím organizmem, prorůstajícím do reality a vice versa. Skvěle to ukázal například v povídce Případ Pantofel, pro kterou rozhodně neplatí poznámka o rychlosti, s níž jako kdyby se své myšlenky snažil zachytit. Také v povídce Detail se promítá do textu sám autor a spojuje se se svým hrdinou.
Výjimku z konceptu knihy tvoří povídka Josefov, Jihlava, Havlíčkův Brod, Brno. Autor v ní vzpomíná na pobyt na vojně, jádrem textu je ale motivace ke psaní a lidé, s nimiž se v té době setkal. Stejně jako ve svých předchozích textech využívá Jiří Kratochvil ruské motivy, ať už jde o jazyk, či o vpád sovětských vojsk v roce 1968. V povídce Diktát toto téma převrací a rozvíjí myšlenku okupace Ruska českými vojsky. Jde o krátký text, připomínající spíše rozvinutý žert.
Několikrát se v povídkách objevuje téma pokušení. Buď existencí třinácté komnaty, nebo postavou ďábla. Jiří Kratochvil ale své hrdiny nenechá padnout, vždy odolají. Do této skupiny lze zařadit i variaci na Kafkovu Proměnu (Chlapeček z tajgy) či Já plivník, inspirovanou povídkou Karla Michala.
Sbírka povídek Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky je dílo zkušeného autora, skvělého vypravěče a člověka s extrémní fantazií. Nezbývá než doufat, že „rozloučení s literaturou“, o němž se Jiří Kratochvil zmínil v autorské poznámce, má pouze význam ve vztahu k těmto groteskním povídkám, nikoliv k plánu na další léta.
Název: Nevstoupíš dvakrát do téže řeky
Autor: Jiří Kratochvil
Nakladatelství: Druhé město
Rok vydání: 2020
Vydání: 1.
Stran: 312
ISBN 978-80-7227-434-5
Nejlépe hodnocené články
Soutěže
Aktuality
-
Vlastislav Toman odešel, Hadži zůstává
Ráno 11. května 2022 se na facebookovém profilu Nakladatelství Josef Vybíral objevila smutná zpráva – v nedožitých třiadevadesáti letech odešel dlouholetý (1956-1992) šéfredaktor ábíčka Vlastislav Toman.
Číst dál... -
Ostravské výstaviště ožilo. Na Černé louce proběhl knižní festival
Ve dnech 11. a 12. března 2022 po dlouhých dvou letech otevřelo výstaviště Černá louka své brány do světa všech příznivců knižní tvorby. Probíhal zde knižní festival, který se v této podobě, tedy s doprovodným programem, poprvé konal v roce 2019. Setkání se spisovateli a jinými osobnostmi mezi stánky s knihami bylo po době plné zákazů a omezení jako balzám na duši.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ... -
Tropy: Obrazná pojmenování v užším smyslu
:D jen škoda, že to nenapsal o 6 dní dřív, potom by to bylo přesně 2 roky... jinak dobrá stránka ;-) ... -
I vzplála světlá naděje
Krásný referát -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Diagnózu má každý, jen někteří se života doopravdy zeptali, jakou :-) Někdo ty okamžiky, v nichž ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
a ještě na okraj - i pocit sice lze často vysvětlit rozumově, ale poezie nevzniká ani není vyhledávána ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Odpověděl jsem ve Villonově duchu - skrz protiklad, aniž bych vyloučil původní smysl :-) Zřejmě se ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Nechci Vás sežrat :-) Že ta báseň nemá smysl? Zkuste si poslechnout na YouTube moji zhudebněnou verzi ... -
Jan Neruda – Povídky malostranské
moc děkuju za čtenářák bez vas bych to nedala,jste můj zachránce
Doporučujeme
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...