
Recenze: N. K. Jemisin – Brána z obelisků
- Vytvořeno 16. 12. 2019 0:00
- Autor: Markéta Forejtová

Po roce u nás vychází Brána z obelisků, druhý díl renomované fantasy série Zlomená země z pera N. K. Jemisin. Tato novinka – stejně jako její předchůdce Páté roční období a jako do češtiny zatím nepřeložený závěrečný díl trilogie – se v USA dočkala prestižní ceny Hugo Award, která je každoročně udílena nejlepším dílům žánrů science fiction a fantasy. U nás tituly N. K. Jemisin neslaví takový úspěch, kvalitativně ovšem v současné fantastice nemají konkurenci.
Ocitáme se na kontinentu Tišina, kde mezi lidmi žijí i orogéni. Ti dokážou ovládat pohyby země a tvarovat ji, povědomě cítí tektoniku a s dostatkem cviku se občas naučí i další související schopnosti. Světem zmítá další z pátých ročních období – tedy fází, kdy se Země zmítá v křečích, a pokud si její lidští a zvířecí obyvatelé nedají pozor, hrozí jim rychlé vyhynutí.
Tímto krutým světem nás ve druhém dílu série provází především orogénka Essun. Ta žije v podzemním spolku, kde si hledá nové přátele a zapojuje se do místního fungování. Zároveň se ovšem snaží naučit se co nejvíce od zkušeného desetiprstenáře Alabastra – oběma je jim totiž jasné, že toto páté období se začíná vymykat kontrole a mohlo by svět dovést do větší katastrofy, než na kterou je připraven.
Znamená to něco? Rovný rovného si hledá, to je stará věc, ovšem na rasách a národech už dlouho nezáleželo. Účinnější jsou společenství vyznačující se jednostným cílem, se členy o různém zaměření, jak dokázalo Staré císařství. (JEMISIN, N. K., 2019. Brána z obelisků. Brno: Host, s. 28. ISBN 978-80-7577-981-6.)
Druhý úhel pohledu poskytuje Essunina dcera Nassun, která se snaží sžít se svými schopnostmi a poprat se se svým údělem uprchlíka. Zároveň pro svou zesilující orogénii přichází o lásku od vlastního otce, a tak se snaží najít sama pro sebe tak trochu náhradní smysl. Mezi kapitolami Essun a Nassun se čas od času objeví mezihry, které nastiňují větší okruh událostí a souvislostí než ten, jaký kolem sebe vnímají tyto dvě orogénky.
N. K. Jemisin vyniká v předestírání světa a událostí z pohledu různých postav. To se jí daří zejména díky tomu, jak komplexně své hrdinky (a hrdiny) vystavuje a umožňuje čtenáři, aby je poznal v různých situacích. Tak si každý může udělat vlastní obrázek o tom, jak protagonisté přemýšlí a proč nakonec jednají tak, jak jednají. Zároveň si autorka dává záležet na vztazích mezi jednotlivými postavami. Essun tak kromě jejích činů poznáte jako matku, nepřítelkyni či vůdkyni, což jejímu charakteru dodává nové dimenze.
Tuhle lhostejnost znáš – z Opory. Je to lhostejnost, jaká se dostavuje, když člověk zažije příliš mnoho zrad, když bez pořádného důvodu přijde o příliš mnoho přátel, když se stane svědkem příliš mnoha ohavností, které jsou až příliš děsivé na pohled. (Tamtéž, s. 64.)
Kromě realistických postav si N. K. Jemisin dává záležet i na prostředí, v němž se příběh odehrává. V prvním díle podrobně líčí fungování světa, ale v Bráně z obelisků už takříkajíc počítá s tím, že se v Tišině orientujete, jako byste tam bydleli odjakživa. Teď už nejde o to se na univerzum napojit – úkolem čtenáře je spíš začít v něj věřit a doufat, že katastrofu přežije. Prostřednictvím různých dějových linek a jejich propojení se dostáváme do nových oblastí světa a zároveň objevujeme i jeho nové možnosti. Je tedy jasně vidět, že autorka má vše do detailu rozmyšlené předem, a totéž je patrné i na jejím stylu psaní. Dokáže navodit pocit, že je vždy o krok napřed.
Sečteno a podtrženo, nenabízí se jediný důvod, proč se této sérii vyhnout. N. K. Jemisin se minimálně v anglofonní sféře dostává za sérii Zlomená země velkého uznání a ona si ho plně zaslouží. Pokud hledáte fantasy, která se vyhýbá veškerým žánrovým klišé a ve které si snad každý čtenář najde něco pro sebe, pak vám tyto knihy dají přesně to, po čem toužíte.
Teď má druhou šanci. A jestli to, že je něčím míň, znamená, že je menší zrůdou, než býval, není čeho litovat. (Tamtéž, s. 172.)
Nejčtenější články
Aktuality
-
7. ročník festivalu HorrorCon
Již 7. ročník HorrorConu se dočkal několika změn. Tentokrát se všichni fanoušci horroru ve všech jeho formách umění vypraví 22. října do klubu Kotelna v pražských Strašnicích a navíc přijede jeden exkluzivní zahraniční host.
Číst dál... -
Duna potřetí
Roku 1965 americký spisovatel Frank Herbert vydal, podle mnohých, nejlepší sci-fi knihu všech dob. Dílo s jednoduchým titulem Duna je dodnes čtené, diskutované a na jeho motivy vznikají hollywoodské blockbustery i počítačové hry. Planeta Arrakis samotného tvůrce lákala natolik, že se do jejího prostředí ještě několikrát vrátil. Třetí díl nazval Děti Duny a jako audioknihu jej publikovalo nakladatelství OneHotBook.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Evžen Boček: „Zatuhnul jsem v 19. století“
Pri citani vsetkych siestich casti Aristokratky som sa vynikajuco pobavil, nieco nove naucil a vsetkym ... -
Jan Neruda – Povídky malostranské
Velmi moc děkuji za zápisky zítra mám mít čtenářský deník a knížku jsem ani neotevrela velmi moc ... -
Matematika základ života
Dík za kritické poznámky. Pokusíme se opravit. JH -
MUSTREAD podle Gatese a nejprestižnějších deníků. Co je tak skvělého na Sapiens?
Kniha obsahuje nepravdivá tvrzení a naprosto nelogické závěry. Knihu hodnotím jako škvár bez ... -
Páté jablko promlouvá
Román Páté jablko mne zajímal už proto, že mne s příběhy postav spojoval sad a obchod, který měli ... -
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Tento román jsem viděla několikrát zpravovaný jako film, ovšem netušila jsem že Robert umírá. To ... -
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ... -
Tropy: Obrazná pojmenování v užším smyslu
:D jen škoda, že to nenapsal o 6 dní dřív, potom by to bylo přesně 2 roky... jinak dobrá stránka ;-) ...
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...