Recenze: Knihy pro dospělé

Recenze: Natalio Grueso – Samota

1 1 1 1 1 (1 hlas)
5

Samota, soužení a urputné hledání blízkosti jiného člověka jsou stěžejními tématy povídkového románu Samota současného španělského autora Natalia Gruesa. Ve svém vyprávění zavádí čtenáře nejenom do nejrůznějších koutů světa, ale hlavně do těch nejskrytějších zákoutí lidské duše.

 

samota„Nikdo neví o samotě tolik jako já,“ (str. 9) vyznává se autor hned v úvodu ústy jedné z postav, tajemné Keiko, v jejíž benátské ložnici podivuhodné vyprávění začíná i končí. Keiko si každou noc vybírá milence podle toho, zda se jí dotkne jeho příběh, ať už skutečný, nebo smyšlený. Mladá Japonka v příbězích hledá to něco, za čím se pídí miliony a miliony lidí – dotek, emoci, pocit, že něco bylo stvořeno jen a jen pro nás. Její příběh je ovšem jenom jedním z mnoha, kterými nás autor provede.

 

Z Benátek se čtenář záhy vydává na dobrodružnou cestu Evropou, Blízkým Východem, Asií či Střední a Jižní Amerikou a poznává plejádu postav: Horacia Ricotta, který druhým předepisuje knihy podle toho, co právě v životě prožívají, slavného argentinského sportovního hlasatele Ricarda Kublaita, pana Pinkertona, majitele práv na všechny jazyky světa, a také Bruna Labastide, vášnivého dobrodruha a zloděje, který kromě šperků krade i ženská srdce. Tito a další protagonisté nemají zdánlivě společného nic – snad kromě neutichajícího pocitu osamění a hluboké touhy najít vzájemnou blízkost a lásku. Někteří z nich také mají tu zázračnou schopnost udělat šťastnými jiné a dát jim to, po čem sami marně touží.

 

Nekonečný sled osamocených příběhů

 

Čtení Samoty trochu připomíná rozkládání matrjošky, za každým příběhem se totiž ukrývá další, každá z načrtnutých cest vyprávění vede někam dál. Kapitoly románu fungují jako povídky, jelikož kniha nemá jedinou ústřední dějovou linku či jednoho protagonistu a je spíš tvořena samostatně stojícími příběhy vzájemně propojenými skrze postavy a motivy. Jednotlivé části se tak naoko nenuceně řetězí za sebou, přičemž tím hlavním, co všechny pojí, je právě téma samoty v jejích nejrůznějších podobách.

 

„Člověk má pocit, že je sám, že je nejopuštěnější a nejnešťastnější stvoření na světě, že na něho v soutěži osamocení nikdo nemá. Pak najednou někoho potkáš, projde ti životem jen na pár hodin, zamiluješ se, ona odejde, zmizí navždycky, nenechá ti ani špetku naděje, že bys ji mohl ještě někdy vidět, pohladit, obejmout. A v té chvíli si uvědomíš, že tvá samota a tvá bolest se ještě daly snést, že kapacita utrpení je neomezená, že lidský zlo je nekonečný, že násilí nezná hranice,“ (str. 41) říká v kontrastu k úvodním slovům knihy postava Horacia. Autor jako by tím pomyslně pomrkával na čtenáře a naznačoval, že ne všechno je takové, jaké se jeví.

 

Samota vyniká zvláštní, melancholickou až sentimentální poetikou, do které se čtenář ponoří, jakmile přistoupí na autorovu hru, vzdá se touhy okamžitě pochopit, kdo je vlastně protagonistou románu a co se jím autor snaží říct, ale naopak, nechá se volně unášet proudem vyprávění a jeho kouzlem. Je to totiž přesně ten typ knihy, který si vyžaduje pomalé, dalo by se říct až kontemplativní čtení – a to i přesto, že svou délkou je možné ji přečíst za jedno dvě odpoledne.

 

O samotě cestovatele

 

Musím upřímně říct, že začíst se do Gruesovy knihy pro mě nebylo vůbec lehké. Zejména z úvodních stránek srší jakási nezkušenost, „nevypsanost“ tkvící v exhibici originálních nápadů a postav, drobná slovní předvádění. Nicméně druhá polovina už je mnohem vyrovnanější, propracovanější, a navíc se v ní začínají odkrývat vzájemně propojené motivy a také vracet postavy z předchozích kapitol, čímž se kruh vyprávění hezky uzavírá. Snad za tyto drobné nedostatky může i fakt, že se jedná o autorův debut a je inspirován prožíváním autora, který jako konzultant mezinárodních organizací nebo ředitel programů meziregionální externí spolupráce v Evropské komisi strávil hodně let cestováním a samotu hotelových pokojů či vylidněných barů před závěrečnou důvěrně zná. I přesto však kniha nabízí originální čtenářský zážitek, možnost skutečně se vnořit do mikrosvěta postav a poznat tak ty odstíny osamocení, jež nám v běžném životě možná zůstávají skryté.


Samota
Autor Natalio Grueso
Překlad Olga Čtvrtníčková,David Utrera Domínguez
Nakladatelství Host
Místo vydání Brno
Rok vydání 2015
Vydání 1.
Počet stran 256
ISBN/EAN 978-80-7491-415-7
Ediční řada -

Do nakladatelstvíPorovnat ceny

Soutěže

Aktuality

  • Více času na čtení (tentokrát trochu jinak) O poslechu audioknih a možnosti žít za dva

    Na podzim roku 2015 zahájilo internetové knihkupectví Martinus kampaň zvanou Více času na čtení. Ta se v principu odrážela od skutečnosti, že rozbalit si na Vánoce darovanou knihu je jedna věc, ale mít čas si ji skutečně přečíst, to už je věc jiná.

    Číst dál...  
  • Laureátkou 33. ročníku Ceny Jiřího Ortena je Hana Lehečková s novelou Svatá hlava nabízející ponor do „slabé" duše

    V pořadí 33. ročník Ceny Jiřího Ortena (CJO) pro mladé talentované autory do 30 let zná svou vítězku. Je jí literární redaktorka, spisovatelka a dramatička Hana Lehečková, která odbornou porotu jmenovanou Svazem českých knihkupců a nakladatelů (SČKN) upoutala svou novelou Svatá hlava. Kniha vyšla v nakladatelství Vyšehrad v roce 2019 a čtenáři předkládá zápisky schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Autorka prostřednictvím této perspektivy důmyslně ohledává vnitřní i vnější okraje nemocného světa, ale i naší "normálnosti". Slavnostní vyhlášení Ceny Jiřího Ortena 2020 spojené s autorským čtením tří autorů nominovaných do užšího výběru proběhlo 15. září od 17 hodin v Zrcadlové kapli Národní knihovny v pražském Klementinu.

    Číst dál...  

Nové komentáře

Doporučujeme

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení