
Recenze: Viola Stern Fischerová, Veronika Homolová Tóthová – Mengeleho děvče
- Vytvořeno 5. 1. 2018 0:00
- Autor: Radka Jakubíčková
- Zobrazeno: 9520

Často čteme, že o hrůzách holocaustu bylo již napsáno mnoho. Ano, bylo. Ne však tolik, aby nemohl vzniknout další silný příběh. Příběh o to silnější, že zaznamenává reálný život skutečné osoby, Violy Stern Fischerové (1922 - 2017), které dal osud do vínku narodit se do židovské rodiny. Nejenže byla jako tisíce jiných deportována do koncentračního tábora, nejenže se stala materiálem na zrůdné pokusy doktora Mengeleno, Viola všechno to peklo přežila a navzdory všemu měla rodinu a porodila dvě dcery. Kniha Mengeleho děvče je silnou výpovědí ženy, které bylo dáno podat svědectví, jež by nikdy nemělo být zapomenuto.
Název může nabádat k tomu, že celá kniha se ponese v duchu jedné z hrůz druhé světové války, života v koncentračním táboře a pokusů nechvalně známého doktora Mengeleho. Není tomu tak. První polovina knihy mapuje život Roszi Violy Sternové, obyčejného chytrého nadaného děvčete, které mělo svůj osobní život, své zájmy i první lásku. Začátek příběhu se odehrává ve slovenském Lučenci, který byl za války anektován Maďarskem. Viola Fischerová vzpomíná na svůj domov, na místo poskytující bezpečí zdravě fungující rodině. Velice pěkně hovoří o rodičích i svých dvou bratrech. Několika kapitolami prostupuje Artur, do něhož se Viola zamilovala, ale osud jim nedopřál ve vztahu pokračovat, uzavřít sňatek a založit rodinu. Jejich cesty se na začátku války rozdělily.
Každou následující kapitolou se ve vzpomínkách Violy Fischerové stupňuje pocit stísněnosti, bezpráví a bezmoci. Nejdříve přišlo, jak dobře víme z historie, omezení osobních práv, následoval odsun do ghetta a nakonec transport do Osvětimi a pobyt v jiných koncentračních táborech. V Osvětimi čekal mladou Violu rozhodující okamžik. Pokyn prstem doktora Mengeleho vpravo, tedy odsouzení k "životu" v nesnesitelných podmínkách. Celá druhá polovina knihy se nese ve znamení bolesti, krutosti a bezmoci. Vhání do očí slzy a do duše svíravý pocit. Přesto je plný síly a odhodlání vězeňkyň, které v těchto podmínkách dokázaly pomáhat druhým. Citlivé vzpomínky jsou zapsány rukou novinářky Veroniky Homolové Tóthové velmi podrobně. V některých momentech donutí knihu odložit a zhluboka se nadechnout.
Příběh je psán jednoduchým sdělným stylem, který může být srozumitelný i dospívající mládeži, jež se s tématem setkává v učebnicích dějepisu pro devátý ročník. Vzpomínky jsou řazeny logicky a vesměs také chronologicky, občas se autorka vrací prostřednictvím ostatních postav v čase. Poslední část knihy zachycuje první poválečná léta a podává informace o působení Juraje Fischera, manžela Violy, v zahraničním odboji.
Kniha vyvolává velké množství pocitů – především lítost. Člověku se nechce věřit, že vše, co je popsáno v knize, mohl prožít jeden člověk, a také že každá doba přináší tolik utrpení pro určitou skupinu lidstva, která musí bojovat s nenávistí okolí. Přesto někteří lidé nejsou schopni poučit se z historie a v jiných odstínech se dějí nespravedlivé útoky stále. Na druhé straně příběh vzbuzuje naději.
Viola Fischerová si sáhla na dno, prošla neskutečnými strastmi, zažila mnoho bolesti. Měla však také neuvěřitelné štěstí. Svou láskou dokázala do poslední chvíle při transportu držet nad vodou zesláblé rodiče, kteří jí byli v dobách před válkou nesmírnou oporou. Potkala v táboře ženy, jež samy zažily bolest, přesto jí pomáhaly projít všemi útrapami, a dokázala se všem hrůzám podívat do očí, ačkoliv nevěděla, co ji může potkat v příští minutě. Sama říká, že měla štěstí na dva osudové muže. Měla touhu žít a s notnou dávkou štěstí válku přežila a vychovala dcery. Prostřednictvím vzpomínek sepsaných do knihy Mengeleho děvče podala svědectví, které by mělo v pravý čas dolehnout ke každému srdci. Za každým zničeným životem, který po válce či útoku utvoří čárku ve statistice, se totiž skrývá jedinečný příběh, který se někdo svou zvůlí rozhodl ukončit.
Gizka už zachránila hodně lidí. Když například Mengele nebo někteří jiní lékaři chodili po
pokojích a diktovali seznam zesláblých nebo už "nepotřebných" pacientů, které mají odvézt do plynu, a nebrali si ten seznam hned s sebou, Gizka ho přepsala a uvedla tam čísla pacientů, kteří nepřežili operace nebo zemřeli na tyfus nebo jiné choroby. A když přišel esesák pro seznam, rovnou mu i mrtvolu ukázala a on to číslo škrtl. Nebo kradla léky či zdravotnický materiál a nosila ho těm, kteří to potřebovali. Ošetřovala je, kde se dalo a kde je nikdo neviděl. Byla to obdivuhodná žena a mnohokrát riskovala. Navzdory tomu říkávala. "Vždyť o nic nejde. V nejhorším mě zabijí. A je to po tom všem, co jsem tu prožili, opravdu to nejhorší?" (str. 235 - 236)
Název: Mengeleho děvče
Autor: Viola Stern Fischerová, Veronika Homolová Tóthová
Překladatel: Václav Králíček
Nakladatelství: Ikar
Místo vydání: Praha
Rok vydání: 2017
Vydání: 1.
Počet stran: 376
ISBN: 978-80-249-3450-1
Nejčtenější články
Nejlépe hodnocené články
Aktuality
-
Duna potřetí
Roku 1965 americký spisovatel Frank Herbert vydal, podle mnohých, nejlepší sci-fi knihu všech dob. Dílo s jednoduchým titulem Duna je dodnes čtené, diskutované a na jeho motivy vznikají hollywoodské blockbustery i počítačové hry. Planeta Arrakis samotného tvůrce lákala natolik, že se do jejího prostředí ještě několikrát vrátil. Třetí díl nazval Děti Duny a jako audioknihu jej publikovalo nakladatelství OneHotBook.
Číst dál... -
Vlastislav Toman odešel, Hadži zůstává
Ráno 11. května 2022 se na facebookovém profilu Nakladatelství Josef Vybíral objevila smutná zpráva – v nedožitých třiadevadesáti letech odešel dlouholetý (1956-1992) šéfredaktor ábíčka Vlastislav Toman.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Páté jablko promlouvá
Román Páté jablko mne zajímal už proto, že mne s příběhy postav spojoval sad a obchod, který měli ... -
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Tento román jsem viděla několikrát zpravovaný jako film, ovšem netušila jsem že Robert umírá. To ... -
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ... -
Tropy: Obrazná pojmenování v užším smyslu
:D jen škoda, že to nenapsal o 6 dní dřív, potom by to bylo přesně 2 roky... jinak dobrá stránka ;-) ... -
I vzplála světlá naděje
Krásný referát -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Diagnózu má každý, jen někteří se života doopravdy zeptali, jakou :-) Někdo ty okamžiky, v nichž ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
a ještě na okraj - i pocit sice lze často vysvětlit rozumově, ale poezie nevzniká ani není vyhledávána ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Odpověděl jsem ve Villonově duchu - skrz protiklad, aniž bych vyloučil původní smysl :-) Zřejmě se ...
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...
Komentáře