Recenze: Viola Stern Fischerová, Veronika Homolová Tóthová – Mengeleho děvče

Vytvořeno 5. 1. 2018 0:00

Autor: Radka Jakubíčková

Zobrazeno: 4888

Často čteme, že o hrůzách holocaustu bylo již napsáno mnoho. Ano, bylo. Ne však tolik, aby nemohl vzniknout další silný příběh. Příběh o to silnější, že zaznamenává reálný život skutečné osoby, Violy Stern Fischerové (1922 - 2017), které dal osud do vínku narodit se do židovské rodiny. Nejenže byla jako tisíce jiných deportována do koncentračního tábora, nejenže se stala materiálem na zrůdné pokusy doktora Mengeleno, Viola všechno to peklo přežila a navzdory všemu měla rodinu a porodila dvě dcery. Kniha Mengeleho děvče je silnou výpovědí ženy, které bylo dáno podat svědectví, jež by nikdy nemělo být zapomenuto.

Název může nabádat k tomu, že celá kniha se ponese v duchu jedné z hrůz druhé světové války, života v koncentračním táboře a pokusů nechvalně známého doktora Mengeleho. Není tomu tak. První polovina knihy mapuje život Roszi Violy Sternové, obyčejného chytrého nadaného děvčete, které mělo svůj osobní život, své zájmy i první lásku. Začátek příběhu se odehrává ve slovenském Lučenci, který byl za války anektován Maďarskem. Viola Fischerová vzpomíná na svůj domov, na místo poskytující bezpečí zdravě fungující rodině. Velice pěkně hovoří o rodičích i svých dvou bratrech. Několika kapitolami prostupuje Artur, do něhož se Viola zamilovala, ale osud jim nedopřál ve vztahu pokračovat, uzavřít sňatek a založit rodinu. Jejich cesty se na začátku války rozdělily.

Každou následující kapitolou se ve vzpomínkách Violy Fischerové stupňuje pocit stísněnosti, bezpráví a bezmoci. Nejdříve přišlo, jak dobře víme z historie, omezení osobních práv, následoval odsun do ghetta a nakonec transport do Osvětimi a pobyt v jiných koncentračních táborech. V Osvětimi čekal mladou Violu rozhodující okamžik. Pokyn prstem doktora Mengeleho vpravo, tedy odsouzení k "životu" v nesnesitelných podmínkách. Celá druhá polovina knihy se nese ve znamení bolesti, krutosti a bezmoci. Vhání do očí slzy a do duše svíravý pocit. Přesto je plný síly a odhodlání vězeňkyň, které v těchto podmínkách dokázaly pomáhat druhým. Citlivé vzpomínky jsou zapsány rukou novinářky Veroniky Homolové Tóthové velmi podrobně. V některých momentech donutí knihu odložit a zhluboka se nadechnout.

Příběh je psán jednoduchým sdělným stylem, který může být srozumitelný i dospívající mládeži, jež se s tématem setkává v učebnicích dějepisu pro devátý ročník. Vzpomínky jsou řazeny logicky a vesměs také chronologicky, občas se autorka vrací prostřednictvím ostatních postav v čase. Poslední část knihy zachycuje první poválečná léta a podává informace o působení Juraje Fischera, manžela Violy, v zahraničním odboji.

Kniha vyvolává velké množství pocitů – především lítost. Člověku se nechce věřit, že vše, co je popsáno v knize, mohl prožít jeden člověk, a také že každá doba přináší tolik utrpení pro určitou skupinu lidstva, která musí bojovat s nenávistí okolí. Přesto někteří lidé nejsou schopni poučit se z historie a v jiných odstínech se dějí nespravedlivé útoky stále. Na druhé straně příběh vzbuzuje naději.

Viola Fischerová si sáhla na dno, prošla neskutečnými strastmi, zažila mnoho bolesti. Měla však také neuvěřitelné štěstí. Svou láskou dokázala do poslední chvíle při transportu držet nad vodou zesláblé rodiče, kteří jí byli v dobách před válkou nesmírnou oporou. Potkala v táboře ženy, jež samy zažily bolest, přesto jí pomáhaly projít všemi útrapami, a dokázala se všem hrůzám podívat do očí, ačkoliv nevěděla, co ji může potkat v příští minutě. Sama říká, že měla štěstí na dva osudové muže. Měla touhu žít a s notnou dávkou štěstí válku přežila a vychovala dcery. Prostřednictvím vzpomínek sepsaných do knihy Mengeleho děvče podala svědectví, které by mělo v pravý čas dolehnout ke každému srdci. Za každým zničeným životem, který po válce či útoku utvoří čárku ve statistice, se totiž skrývá jedinečný příběh, který se někdo svou zvůlí rozhodl ukončit.

Gizka už zachránila hodně lidí. Když například Mengele nebo někteří jiní lékaři chodili po
pokojích a diktovali seznam zesláblých nebo už "nepotřebných" pacientů, které mají odvézt do plynu, a nebrali si ten seznam hned s sebou, Gizka ho přepsala a uvedla tam čísla pacientů, kteří nepřežili operace nebo zemřeli na tyfus nebo jiné choroby. A když přišel esesák pro seznam, rovnou mu i mrtvolu ukázala a on to číslo škrtl. Nebo kradla léky či zdravotnický materiál a nosila ho těm, kteří to potřebovali. Ošetřovala je, kde se dalo a kde je nikdo neviděl. Byla to obdivuhodná žena a mnohokrát riskovala. Navzdory tomu říkávala. "Vždyť o nic nejde. V nejhorším mě zabijí. A je to po tom všem, co jsem tu prožili, opravdu to nejhorší?" (str. 235 - 236)

Název: Mengeleho děvče
Autor: Viola Stern Fischerová, Veronika Homolová Tóthová
Překladatel: Václav Králíček
Nakladatelství: Ikar
Místo vydání: Praha
Rok vydání: 2017
Vydání: 1.
Počet stran: 376
ISBN: 978-80-249-3450-1

Komentáře   

 

+4 Proč minulost nesmí sklouznout do minulosti — Zdeněk Hanka 2018-01-05 18:42

Ač nejsem literární teoretik, soudím, že právě taková recenze má svůj smysl a také dopad. Takové pojednání o knize otvírá přívětivě, sdělně a nenásilně stránky vyprávění, které bychom přeslechnout neměli. Neměli bychom je přeslechnout kvůli lidem, kteří žijí kolem nás a s námi a také kvůli nám samotným. Jsem přesvědčen, že Mengeleho děvče je velmi silné dílo, které zasahuje naše nejčistší city. Jde bezesporu o příběh ve svém dopadu motivující, burcující, probouzející, který otvírá oči, protepluje srdce a podává ruku bližnímu. Určitě je taková očista nutná, dnes možná víc než dřív. Vede k pokoře a také k posílení tam, kde krok třeba umdlévá. Díky za upozornění na tuto knihu a zejména za skvělou recenzi.

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

Přidat komentář

JComments