Recenze: Knihy pro dospělé

Recenze: Lukáš Vavrečka – Ztracená generace

1 1 1 1 1 (5 hlasů)

Čas od času se objeví generace, která sama sebe nazývá ztracenou. Většinou jde o pozdní reakci na nějakou společenskou změnu. Často je zdrojem deziluze, směs protestu vůči rodičům a neschopnost nalézt si místo v životě. Jak správně podotýká Lukáš Vavrečka, problém se týká příliš velkého množství otevřených dveří.

 

Ztracená generace Kniha je koncipována jako malý brněnský dekameron, což by možná méně vnímavému čtenáři uniklo, kdyby to autor nepředeslal hned v úvodu. V něm dost podrobně vysvětluje, jak a za jakým účelem text vznikal. Kombinace smyšlených a skutečných jmen dodává prologu na věrohodnosti, i když lze předpokládat, že je v něm velká dávka fikce. Ale hledat střípky pravdy v románu má smysl je pro ty, kteří jsou v jeho ději nějakým způsobem zainteresovaní. Přirovnání k dekameronu má své meze, příběhy, vázané k jednotlivým postavám, nemají zapouzdřenost povídek Giovanniho Boccaccia. Příběhy jsou ve Ztracené generaci přítomny spíše latentně, oscilují v malé skryté místnosti brněnského baru. Spočítáme-li vypravěče, dojdeme k číslu devět. Kdo je desátý? Autor? Zřejmě.

Hrdinové téměř neopouštějí Brno, výraznou výjimku tvoří pobyt Jakuba Hirsche a Terezy Lerchové v Budapešti, ale i tom případě autor vnímá maďarské hlavní město jako brněnskou výspu. Brno, i když se prezentuje jako hlavní město Moravy a snaží se v některých směrech vyrovnat Praze, má hodně zvláštní postavení, velmi odlišné od Prahy i jiných, menších měst. Atmosféra se zdá kompaktnější a společnost, zaplňující stránky Vavrečkovy knihy, má podobnou strukturu. Všichni znají všechny, všichni se všemi souloží. Tuto charakteristiku je potřeba brát s rezervou, spíš jako bonmot, ale vystihuje podstatu vztahů, které autor označuje jako milostné fraktály. Možná i to je jedním ze symptomů ztracené generace, snažící si suplovat nedostatek smyslu života pestrým sexuálním životem, vedoucím v konečném důsledku ke stejné nudě a prázdnotě. Zní to jako odsudek moralisty, jako klišé, ale vyprázdněnost existence, založená na náhodných svazcích, je nevyhnutelná. Někteří autoři své texty na takových základech staví a staví je na pomyslný piedestal, zdá se však, že Lukáš Vavrečka nemá zapotřebí ustrnout na takovém stupni duševního vývoje.

Podobně jako v předchozích knihách, počet postav a složitost vztahů mezi nimi vyžaduje velkou čtenářovu pozornost. Bratři, sestry, milenci, milenky, manželé, strýcové a neteře, to vše v textu najdeme v množství více než hojném. Tvoří komunitu svázanou nejasnými pravidly, které autor nestaví do popředí a nechává na čtenáři, pokud by chtěl, hledat si je v textu. Množství postav klade na autora velké nároky z hlediska jejich charakteristiky a vývoje. Částečně pomáhá to, jak procházejí od románu k románu, Lukáš Vavrečka tak není omezený formátem jedné knihy.

Označit Ztracenou generaci za pokračování knihy Dej holce jméno by bylo nepřesné. Sám autor ji považuje za průsečík svých předchozích titulů. Setkáme se se stejnými postavami, zejména s Jakubem Hirschem a „autorem“, který s ním splývá, dohromady tvoří volně načrtnuté Vavrečkovo alter-ego. Příběh, obsažený v předchozí knize, se v některých kapitolách krátce mihne, netvoří však nosnou část. Vysvětluje pouze některé aspekty Hirschových pohnutek, zvláště z jeho pobytu v Budapešti.

Je-li část dnešní generace ztracená, není jednoduché o ní psát. Mnohem jednodušší je vyhnout se tématu obloukem a raději se uchýlit k fantasy či jiným žánrům, nezávislým na momentální společenské situaci a postavení člověka ve společnosti. Knihy Lukáše Vavrečky pravidelně sledují život jeho vrstevníků, a to je příslibem, že neustrne na jednom místě jako někteří autoři, zakotvení pouze v jedné etapě. I když jde zpravidla o období dramatická, jako léta válečná či normalizační, časem se opakují. Objektivně vzato, stejné postavy v románech mohou postupem času čtenáři také zevšednět, ale zatím je autor ve věku, kdy každý rok přináší relativně velkou změnu, a v porovnání románů Dej holce jméno a Ztracená generace je to výrazně cítit. Dochází k postupnému odcizování mužů, kterým utíkají léta, aniž by si to zcela uvědomovali, s jejich mladými milenkami. Zdaleka nejde o vztahy založené na empatii, ale na snahách člověka připoutat a vlastnit. Do vztahů navíc vstupují děti, chtěné, nechtěné, plánované i náhodné. Jde o další odraz autorovy vlastní zkušenosti, reality vložené do románu. Přesto (zatím) nehraje rodičovství hrdinů v jejich příbězích velkou roli, to zřejmě na autora teprve čeká.

Výsledný tón textu naznačuje jakési smíření, akceptování místa uprostřed společnosti i s vědomím, že snaha o nalezení smyslu života mezi generací, která se zdá být ztracená, planá, může vyjít naprázdno. Směr, kterým se kronika života Jakuba Hirsche ubírá, vyvolává zvědavost umocněnou tím, že čtenář ani autor nemůže predikovat, jak bude pokračovat, protože se vyvíjí v reálném čase. A v tom tkví jeden z pilířů originality románů Lukáše Vavrečky.

Ztracená generace
Autor Lukáš Vavrečka
Nakladatelství Pavel Mervart
Místo vydání Červený Kostelec
Rok vydání 2017
Vydání 1.
Počet stran 199
ISBN/EAN 978-80-7465-252-3
Ediční řada -

Do nakladatelstvíPorovnat ceny

Soutěže

Aktuality

  • Vítězkou 32. ročníku Ceny Jiřího Ortena je Anna Cima

    Letošní 32. ročník Ceny Jiřího Ortena zná svou vítězku – je jí japanoložka Anna Cima, která odbornou porotu zaujala svou knihou o japonském snu Probudím se na Šibuji. Z 22 přihlášených titulů nominovala odborná porota jmenovaná Svazem českých knihkupců a nakladatelů v letošním ročníku do užšího výběru tři knihy: debutový román Anny Cimy Probudím se na Šibuji, knihu pro děti autora Vojtěcha Matochy s názvem Prašina a básnickou sbírku Reál básníka Jana Škroba. Z těchto tří nominací byl vybrán a vyhlášen 9. května na slavnostním podvečeru v rámci knižního veletrhu Svět knihy Praha laureát Ceny Jiřího Ortena 2019. Za vítězku, která studijně dlouhodobě pobývá v Japonsku, ocenění převzala ředitelka nakladatelství Paseka, Anna Rezková Horáčková. Vyhlášením provedli herci holešovického divadla Radar.

    Číst dál...  
  • Zlaté stuhy 2019 předány!

    V pondělí 29. dubna byly v Centru současného umění DOX již po sedmadvacáté slavnostně předány výroční ceny Zlatá stuha nejlepším tvůrcům literatury pro děti a mládež. Ve čtyřech oblastech bylo uděleno celkem čtrnáct ocenění.

    Číst dál...  

Nové komentáře

Doporučujeme

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení