
Recenze: Eugen Ovidiu Chirovici – Kniha zrcadel
- Vytvořeno 4. 6. 2017 1:00
- Autor: Alena Lochmannová

Když obdrží literární agent Peter Katz nedokončený rukopis, netuší, že se mu do rukou dostává možná skutečná verze toho, co se stalo před mnoha lety na Princetonské univerzitě, kde byl brutálně zavražděn vážený profesor. Probírá se tedy stránku po stránce příběhem, který ho uchvacuje, leč konce se nedobírá. Ten chybí, autor knihy umírá v nemocnici a zbytek rukopisu není k nalezení. Pověří tak svého přítele, novináře Johna Kellera, aby se vydal po mnoho let vyhaslé stopě a dokázal zaplnit bílá místa ve vzpomínkách zesnulého autora. Nicméně lidské vzpomínky mohou být nebezpečné.
Kniha zrcadel je příběhem odehrávajícím se na pozadí touhy po akademickém úspěchu, lásky (šťastné, nešťastné, ale možná také vyfabulované) a temných zákoutí lidské duše. Příběh je vyprávěn ze tří různých perspektiv, z perspektivy literárního agenta, který rukopis obdrží, novináře, který se pokouší dohledat střípky chybějících informací, a bývalého policisty, detektiva ve výslužbě, který dokáže složitou mozaiku skutečně poskládat. Osobně považuji prolnutí těchto tří pohledů, které na sebe logicky a přirozeně navazují, za velmi zdařilé, neboť příběh plyne pozvolna dál a každý z vypravěčů jej přitom dokáže uchopit jiným pohledem. To, co jeden neviděl, jiný vidí, to, co druhý nechápal, třetí pochopí. Čtenář tak postupně dostává odpověď na většinu otázek. Ano, na většinu, neboť ani samotný závěr není jednoznačný a nechává dostatek prostoru pro spekulace o tom, jak to vlastně tedy bylo s profesorovým rukopisem, Derekovou manželkou, s kým to tedy Laura vlastně chodila a která z verzí příběhu je odrazem křišťálově čisté pravdy, existuje-li vůbec něco takového. Pokud máte rádi jednoznačné konce, zde ho nečekejte. Pokud však rádi popustíte uzdu své fantazii, vaše čtenářská duše se bude doslova tetelit blahem.
Pravdou je, že těch lží a polopravd je na jednu knihu možná až příliš. Čtenář má co dělat, aby se dokázal zorientovat a ve své nejistotě, do níž jej příběh směruje, se neutopil. I v samém závěru se mnozí budou ptát, kde je pravda. Můžeme se nicméně domnívat, že to je autorovým záměrem, neboť pravda jednoho bývá mnohdy lží druhého, jak příběh mnohokrát ukazuje. Nicméně není divu, když na tématu lži byla podstatná část příběhu postavena.
Kniha je inteligentním detektivním románem, autor dokáže jedinečným způsobem postupně odhalovat zápletku a skládat střípky informací dohromady. Ději však do jisté míry chybí údernost, napětí a spád. To však není výraznou vadou na kráse knihy, o níž autor bestsellerů Lee Child konstatoval, že je vyprávěna způsobem, jakým Picasso maloval své obrazy, a já nemohu než souhlasit. A právě vypravěčské schopnosti autora jsou nepopiratelnou devizou, která se odráží v zážitku, který čtenář bude z Knihy zrcadel mít.
Velmi pozitivně také hodnotím hlavní postavy příběhu. Každá je jiná, specifická, má své cíle, aspirace a svá tajemství. Co oceňuji především, je skutečnost, že každá z postav - vypravěčů nebo aktérů samotného příběhu - na pozadí boje o akademický úspěch a studia prestižní školy má své chyby, čímž je uvěřitelná a působí reálně. Snad jako starý známý ze školy, protože profesora Wiedera jsme v rámci svých studií v jeho české variantě bezpochyby potkali, stejně jako jsme znali vlastní variantu snad přehnaně ambiciózní Laury. S jejich charakterem autor pracuje velmi obezřetně, dává si záležet na vykreslení detailů. Dialogy jsou nenucené a snad až na brutální vraždu je to příběh, který se mohl možná odehrát, někdy, někde…. Nebo možná také ne.
Ukázka z knihy:
Chvíli nato, když jsem vjížděl do tunelu a přemýšlel o rozhovoru s Laurou Westlakeovou, jsem si najednou uvědomil, co mi ten první večer, když jsem se začal nořit do Wiederova případu, uniklo. Týkalo se to knihy, na které profesor v té době pracoval a která měla za pár měsíců vyjít. Richard psal, že Laura Bainesová byla tenkrát přesvědčená, že kniha způsobí průlom ve světě vědy. Že to bude úplná bomba, jak by řekla Sam.
Když jsem se ale ten titul pokusil vyhledat na Amazonu a v seznamu profesorových děl, nenašel jsem o něm nikde ani zmínku. Poslední kniha, kterou Wieder vydal, byla stodesetistránková studie na téma umělá inteligence, kterou v roce 1986 vydalo princetonské univerzitní nakladatelství. To bylo víc než rok předtím, než ho zavraždili. Wieder Richardovi tvrdil, že má s nakladatelstvím podepsanou smlouvu na knihu, na které právě pracuje, a že to mezi kolegy vzbuzuje klevety. Takže Wieder musel před svou smrtí vydavateli poslat rukopis, nebo aspoň jeho nástin, a možná dokonce dostal část honoráře jako zálohu. Jak je tedy možné, že kniha nikdy nevyšla? (Str. 159 - 160)
Nejčtenější články
Nejlépe hodnocené články
Aktuality
-
Duna potřetí
Roku 1965 americký spisovatel Frank Herbert vydal, podle mnohých, nejlepší sci-fi knihu všech dob. Dílo s jednoduchým titulem Duna je dodnes čtené, diskutované a na jeho motivy vznikají hollywoodské blockbustery i počítačové hry. Planeta Arrakis samotného tvůrce lákala natolik, že se do jejího prostředí ještě několikrát vrátil. Třetí díl nazval Děti Duny a jako audioknihu jej publikovalo nakladatelství OneHotBook.
Číst dál... -
Vlastislav Toman odešel, Hadži zůstává
Ráno 11. května 2022 se na facebookovém profilu Nakladatelství Josef Vybíral objevila smutná zpráva – v nedožitých třiadevadesáti letech odešel dlouholetý (1956-1992) šéfredaktor ábíčka Vlastislav Toman.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Páté jablko promlouvá
Román Páté jablko mne zajímal už proto, že mne s příběhy postav spojoval sad a obchod, který měli ... -
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Tento román jsem viděla několikrát zpravovaný jako film, ovšem netušila jsem že Robert umírá. To ... -
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ... -
Tropy: Obrazná pojmenování v užším smyslu
:D jen škoda, že to nenapsal o 6 dní dřív, potom by to bylo přesně 2 roky... jinak dobrá stránka ;-) ... -
I vzplála světlá naděje
Krásný referát -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Diagnózu má každý, jen někteří se života doopravdy zeptali, jakou :-) Někdo ty okamžiky, v nichž ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
a ještě na okraj - i pocit sice lze často vysvětlit rozumově, ale poezie nevzniká ani není vyhledávána ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Odpověděl jsem ve Villonově duchu - skrz protiklad, aniž bych vyloučil původní smysl :-) Zřejmě se ...
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...