Recenze: Knihy pro dospělé

Recenze: Ruth Hoganová – Sběratel ztracených věcí

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
5

Prvotina Ruth Hoganové se špatně soudí, protože jediným cílem této knihy je potěšit. Předat tu dobrou zprávu, že milá žena ve středním věku může dojít štěstí prostě jen proto, jaká je. Tahle knížka snadno dorazí do cíle, kde jsou všichni spokojení, dílo se podařilo a Popelka má prince i království. Ale taky plyne tak hladce, že postrádá jakékoli napětí, vtip, šmrnc, emoce. Cokoli, co by té povrchní jízdě trošku pomohlo. Kromě snahy příjemně naladit už na Sběrateli ztracených věcí není vůbec nic.

 


Sběratel ztracených věcíPokud rádi čtete zamilované příběhy nebo jen hledáte oddechovou knížku, která se dobře čte a není nad ní nutné moc přemýšlet, pak je Sběratel ztracených věcí ideální právě pro vás. Protože víc než co jiného je tohle sto padesátá pátá variace pohádky o tom, jak šedá myška, Popelka, chcete-li, najde své štěstí, sexy prince a vysněný palác. A k tomu jí spadne do klína ještě nová kamarádka a líbezný pes.

Touto Popelkou je Laura. Žena ve čtyřicátých letech, která žije zklamaná z nepovedeného manželství a také s pocitem viny, že nenaplnila přání svých rodičů. Laura nemá žádnou sebedůvěru a… tady její charakteristika zhruba končí, protože to je asi tak vše, co Lauru vystihuje. Laura je především tak nějak nudná. Nemá žádné zájmy, pro nic se nedokáže nadchnout, rozvášnit. Je to jen chodící uzlíček sebepochybností. Hlavní přednost této knihy, totiž „obyčejná žena“, je zároveň i její kámen úrazu. Neustále jí padají do klína samy od sebe nové životní šance, nad kterými si vždy jen zklamaně povzdychne.

O co jde? Tak především se Laura musí vypořádat se zvláštním dědictvím. Od svého zaměstnavatele a také přítele Anthonyho Peardewa zdědila celou jednu místnost ztracených věcí, které má předat původním majitelům. Jakkoli slibně se takový nástin může zdát, provedení už je zklamání. Pravdou je, že Lauřino navracení ztrát a nálezů probíhá z bezpečí domu. Veškerá její činnost spočívá v tom, že si vaří čaj, vkládá informace na internet, zase si vaří čaj a pochybuje. Vše tak jaksi samo plyne dle logiky utopického pohádkového světa. Bez překážek, bez jakýchkoli větších snah či problémů. 


V knize vlastně vše jde tak hladce, až se tam nic neděje. V Lauřině příběhu není jediný konflikt. Tedy vlastně ano. Těsně před koncem se objevuje jeden. Je směšný, umělý a bezdůvodný, ale je tam proto, aby se vůbec něco stalo, protože určité zákonitosti příběhů je přece jen nutné dodržovat.

Lauru doplňuje další žena, Eunice, jejíž linie má přece jen co říct, přinejmenším v porovnání s Laurou. I přes určitou tragičnost je ale její část vystavěna stejně jako ta první. Tak, aby to bylo především milé a uspokojivě zakončené. Obě ženy potkávají naprosto dokonalé, chápavé muže, postavičky jsou černobílé, ženy drbny (ty staré) nebo hloupé hysterky (ty krásné). A pohledný zahradník dokáže ocenit duši skutečné ženy.  

Je to povrchní, na první pohled líbivé poselstvím, ale od „hřejivé, vtipné a moudré prvotiny budící pozornost po celé Evropě“ by člověk čekal víc. Mnohem víc, než jen plytkou červenou knihovnu.

Host Sběratele ztracených věcí umně škatulkuje do žánru „pohádek pro dospělé“. Což je skvělý tah, vezmeme-li v úvahu, že k pohádce se čtenář staví jinak, má jiné očekávání a nejeden prohřešek jí promíjí. Ale ani schovávání se za pohádku neskryje všechno. Například když se z ničeho nic objeví duchařská linka, je to spíš k smíchu. Pokud to měl být pokus o nějaké tajemno či nadpřirozeno (k pohádkám taky patří), tak se vážně nepovedl.

Je to škoda. Anotace byla skvělá. Berete tuto knihu do ruky s tím, že je o opravdové lásce. Že se bude hledat Anthonyho ztracený medailon, pátrat po lidech, kteří přišli o své věci. Že to bude hřejivé a zamilované. Ale víc než co jiného je to především ubíjející nuda.

Co stojí za vyzvednutí, jsou příběhy navázané na ony ztracené věci v Anthonyho pracovně. Jsou poutavější než celý zbytek knihy. Jsou ozvláštněním, které Sběratele činí zajímavějším. Snad mu mají dodat punc výjimečnosti. 

 Mnohem raději bych si přečetla knížku Anthonyho povídek, než rozvleklý příběh o ničem. Tyhle povídky totiž nejsou jen černé a bílé, mají v sobě problémy i štěstí, někdy jsou na čtyři strany a někdy na půlku jedné. I v takových případech ale zaujmou mnohem víc než Laura s Eunice dohromady.

Finální rozuzlení je pak stejně povrchní a bez emocí, jako celý zbytek knihy. Co hodnotím pozitivně je aspoň jedno opravdu dobré překvapení, které tomu všemu nasadí přidanou hodnotu.

Navzdory všemu, co bylo napsáno, nechci, aby tato kniha vyzněla jako odpad. Takové označení si přece jen nezaslouží. Ale vrátím se na začátek – není to nic víc, než sto padesátá pátá verze Popelky. Jednoduchá, ideální na zaplácnutí volného času po náročném dnu. Ale ve chvíli, kdy ji dočtete, už nebudete vědět, o čem vlastně byla. Možná že je to s ní stejně jako s těmi ztracenými věcmi: pro někoho jde o pohlazení na duši. Pro ostatní je bezcenná.

Sběratel ztracených věcí
Autor Ruth Hoganová
Překlad Michaela Martinová
Nakladatelství Host
Místo vydání Brno
Rok vydání 2017
Vydání 1.
Počet stran 300
ISBN/EAN 978-80-7491-852-0
Ediční řada -

Do nakladatelstvíPorovnat ceny

Soutěže

Aktuality

  • Založena Česká akademie komiksu

    V pražském Café Neustadt byla v pondělí 25. června založena Česká akademie komiksu. Smyslem nového spolku je především s větší důstojností i propagací udělovat komiksové ceny Muriel, jejichž vyhlašovatelem od nynějška bude právě ČAK.

    Číst dál...  
  • Vyhlášení cen za českou detektivní literaturu

    Cena Jiřího Marka pro nejlepší detektivku vydanou v roce 2017 putuje k Vilému Křížkovi za historický příběh Smrt má vůni inkoustu (nakladatelství Mystery Press).

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení