Recenze: Knihy pro dospělé
Žila jsem v zemi Alláhově
- Recenze
- Vytvořeno 24. 9. 2009 2:07
- Autor: Marta Šimečková
Tento název, který nese kniha vydaná před pěti lety nakladatelstvím Portál, vystihuje přesně její obsah. Hlavní hrdinkou je zde sama autorka Eva Zábrodská, která v sobě nezapře dobrodružnou povahu. Většinu svého života totiž strávila v zahraničí – v Německu, Číně, Austrálii. A aby toho nebylo málo, na třináct let odjela se svým mužem a dvanáctiletou dcerkou do Maroka.
Právě o životě v této muslimské zemi, která pro nás Evropany skrývá tolik podivuhodného, pojednává již zmíněný cestopis. Čtenáři se prostřednictvím úsměvného vyprávění jedné obyčejné české rodinky mohou seznámit s tamními zvyky, kulturou, náboženstvím... A také s rytmem obyčejného života, který musí naše rodinka přijmout, aby mohla vůbec v tomto novém prostředí přežít. Bydlet v severoafrické zemi totiž není nikterak bezpečné, ani záviděníhodné. Hygiena, školství, cestování a další výdobytky moderní civilizace jsou zde na zcela jiné úrovni, proto obdivuji, že se autorka – navíc těhotná – odvážila k této cestě.
Prvním z krizových situací se stalo právě narození onoho děťátka, která si s sebou naše hlavní hrdinka přivezla v bříšku. Přestože byla rodina ujišťována o tom, že v Casablance existují nemocnice podobné těm evropským, s hrůzou zjišťují, že to byly pouze povídačky. Doktor se k porodu zpočátku neráčil dostavit, poté se však nechal uprosit, zanechal – zřejmě bůhvíjak důležité – práce na zahrádce, dorazil do porodního sálu... A Julie byla na světě.
„Vida, zase holka,“ řekl stylem kvůli tomu jsem se sem nemusel obtěžovat a dodal: „Tak snad příště, že jo?“ omluvně mrkl na Hádže, že víc dělat fakt nemohl, a podával řvoucí Julii dál. V Maroku totiž dokud nemáte kluka, nemáte dítě, ale „jenom“ děvče. Loupla jsem po něm okem a nesouhlasně odfrkla „pffff“. Jako že mi může vlézt na záda. (S. 21)
Trápení s doktory však nečekalo naši rodinku jen jednou. Když jejich nejnovější přírůstek začaly obtěžovat ošklivé boláky po celém těle, odvedla Julii starostlivá maminka k lékaři a ten pouze konstatoval: „Nu co, když tak si uděláte další, inš-Alláh. Vždyť je to jen děvče“. (S. 24)
Při čtení knih z arabského prostředí se vždy raduji, že jsem se narodila v této republice. V zemi, kde narození dcery neznamená neštěstí a kde mají ženy stejná práva jako muži. Mezi výhody života u nás patří samozřejmě i vzdělání, které je přístupné pro všechny. Jak je to však se školstvím v Maroku? Přestože je v zemi zavedena povinná školní docházka, na venkově nikdy do školních lavic nezasedne 85 % dívek. „... první rodinná selekce proběhne na úrovni chlapec ano, dívka ne, druhá selekce prvorozený ano, další ne a v nejhorším případě, kdy je do kapsy pořádně hluboko i na prostý kus žvance, nejde do školy vůbec nikdo.“ (S. 26)
Kromě vážných témat v knize naleznete i mnoho úsměvných kapitol. Dozvíte se, proč Maročané stále opakují inš-Alláh, což v překladu znamená „dá-li Alláh“, jak je to s jejich řidičským uměním nebo jaké to je s nimi obchodovat. Seznámíte se navíc s nejrůznějšími kouty Maroka – jak těmi, které přitahují davy turistů, tak i těmi méně lákavými, v nichž je nutné být připravený na boj o holý život.
Knihu doporučuji všem, kteří se chtějí dozvědět něco nového o životě v Maroku a o mentalitě tamějších lidí. Autorka s lehkostí sobě vlastní píše o věcech vážných i nevážných a díky této mozaice slepené z vlastních zážitků čtenáře pobaví i poučí. Tedy: inš-Alláh.
Knihu Žila jsem v zemi Alláhově vydalo nakladatelství Portál.
Prvním z krizových situací se stalo právě narození onoho děťátka, která si s sebou naše hlavní hrdinka přivezla v bříšku. Přestože byla rodina ujišťována o tom, že v Casablance existují nemocnice podobné těm evropským, s hrůzou zjišťují, že to byly pouze povídačky. Doktor se k porodu zpočátku neráčil dostavit, poté se však nechal uprosit, zanechal – zřejmě bůhvíjak důležité – práce na zahrádce, dorazil do porodního sálu... A Julie byla na světě. „Vida, zase holka,“ řekl stylem kvůli tomu jsem se sem nemusel obtěžovat a dodal: „Tak snad příště, že jo?“ omluvně mrkl na Hádže, že víc dělat fakt nemohl, a podával řvoucí Julii dál. V Maroku totiž dokud nemáte kluka, nemáte dítě, ale „jenom“ děvče. Loupla jsem po něm okem a nesouhlasně odfrkla „pffff“. Jako že mi může vlézt na záda. (S. 21)
Trápení s doktory však nečekalo naši rodinku jen jednou. Když jejich nejnovější přírůstek začaly obtěžovat ošklivé boláky po celém těle, odvedla Julii starostlivá maminka k lékaři a ten pouze konstatoval: „Nu co, když tak si uděláte další, inš-Alláh. Vždyť je to jen děvče“. (S. 24)
Při čtení knih z arabského prostředí se vždy raduji, že jsem se narodila v této republice. V zemi, kde narození dcery neznamená neštěstí a kde mají ženy stejná práva jako muži. Mezi výhody života u nás patří samozřejmě i vzdělání, které je přístupné pro všechny. Jak je to však se školstvím v Maroku? Přestože je v zemi zavedena povinná školní docházka, na venkově nikdy do školních lavic nezasedne 85 % dívek. „... první rodinná selekce proběhne na úrovni chlapec ano, dívka ne, druhá selekce prvorozený ano, další ne a v nejhorším případě, kdy je do kapsy pořádně hluboko i na prostý kus žvance, nejde do školy vůbec nikdo.“ (S. 26)
Kromě vážných témat v knize naleznete i mnoho úsměvných kapitol. Dozvíte se, proč Maročané stále opakují inš-Alláh, což v překladu znamená „dá-li Alláh“, jak je to s jejich řidičským uměním nebo jaké to je s nimi obchodovat. Seznámíte se navíc s nejrůznějšími kouty Maroka – jak těmi, které přitahují davy turistů, tak i těmi méně lákavými, v nichž je nutné být připravený na boj o holý život.
Knihu doporučuji všem, kteří se chtějí dozvědět něco nového o životě v Maroku a o mentalitě tamějších lidí. Autorka s lehkostí sobě vlastní píše o věcech vážných i nevážných a díky této mozaice slepené z vlastních zážitků čtenáře pobaví i poučí. Tedy: inš-Alláh.
Knihu Žila jsem v zemi Alláhově vydalo nakladatelství Portál.
Nejčtenější články
Soutěže
Aktuality
-
Krátká přestávka
Vážení čtenáři,
čas prázdnin a dovolených je tady, léto, i když to občas tak nevypadá, také. Po roce různých omezení si někteří z nás konečně alespoň trochu užijí cestování, třeba jen v rámci naší republiky. Bylo by zbytečné zdůrazňovat, že i u nás jsou krásná místa. V této souvislosti mi dovolte vyhlásit krátkou přestávku ve zveřejňování recenzí, které pro vás už řadu let pravidelně připravujeme. Doufám, že nás po prázdninách čeká mnoho dalších krásných knih, které budou stát za zmínku, a hlavně že se podaří uskutečnit akce, které jsou s literaturou spojené, jako jsou třeba knižní veletrh v Havlíčkově Brodě či Svět knihy.
Těším se na opětovné shledání a vámi a věřím, že i přes tuto - určitě krátkou - odmlku nám zachováte svou přízeň. Přeji vám všem - čtenářům i redaktorům - krásné léto plné zážitků.
Jiří Lojín
Šéfredakor
-
Paseka se stěhuje do Karlína
Po dvaceti letech na pražských Vinohradech započne nakladatelství Paseka novou etapu v Karlíně. Nový majitel Laichterova domu, kde Paseka sídlila od roku 2000, má s prostorem plány, které nejsou slučitelné s běžným provozem nakladatelství. V redakci Paseky v ulici Vítkova již nebude možné vyzvedávat internetové objednávky, ale kromě stávajícího Vinohradského knihkupectví bude od 5. května výdejním místem také oblíbené karlínské knihkupectví Přístav.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Závěr dračí trilogie
Podle mě Elena ještě žije, protože žádné pokračování by se nepsalo bez hlavní hrdinky. Za 2. By jste ... -
Kronika zániku Evropy (1984 – 2054)
Děkuji za Váš názor, je to zajímavé téma k zamyšlení.Zmiňo vanou recenzi si ráda přečtu. Mějte se ... -
Alois a Vilém Mrštíkové – Maryša
moc dlouhé ,ale dobré ,ale sere mě že sme se otom učily kurva -
Kronika zániku Evropy (1984 – 2054)
K chybám ve Vondruškových textech ještě jednou doporučuji tuto recenzi: Kreuz P., Popularizace s ... -
Kronika zániku Evropy (1984 – 2054)
Děkuji za věcnou a slušnou odpověď. Vondruškova odborná publikační činnost je prakticky výhradně ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
To je přesně o tom, že dítě si vychováváte především vy a ne že škola tu práci udělá za vás. -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Kdysi byl problém takřka opačný. Nnazpaměť ani tak ne, dobový kontext vysvětlen.. ovšem nadiktován ... -
Realismus
Super stránka - krásně vysvětleno. Dávám velký obdiv. -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
A promiňte mi pravopisné chyby. Měl bych si najít lepší čas na odpovídání.. -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Povinná četba je zlo. Knížky, které se mi opravdu líbili a které jsem projel víckrát, nikdy nebyly v ...
Doporučujeme
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...
Komentáře