
Recenze: Takaši Hiraide – Kočičí host
- Vytvořeno 14. 12. 2016 1:00
- Autor: Marie Svobodová

Kniha japonského autora Takašiho Hiraideho Kočičí host rozhodně nepatří k tuctovým. Je něžným vyprávěním o radostech každodenního života, které je protkané drobnými filozofickými zamyšleními. Zároveň na ní však je něco, co ve mně vyvolá neustálý neklid – možná proto, že v ní onen kočičí host hraje někdy větší roli než lidé…
Když jsem knihu Kočičí host brala poprvé do ruky, skoro nic jsem od ní neočekávala. Snad jen knihu, která se mi bude příjemně číst a na kterou nebude příliš těžké napsat recenzi. Na jednu stranu kniha má očekávání překonala, objevila jsem v ní totiž myšlenky, nad kterými rozhodně stojí za to se zamýšlet, a jistě jsem se díky ní dozvěděla i něco nového o sobě. V některých oblastech však má očekávání tak docela nenaplnila – zdaleka ve mně totiž při čtení nevyvolávala jen příjemné pocity a srovnat si své myšlenky do podoby recenze vůbec nebyl jako snadný úkol.
Žánr, ve kterém je kniha napsaná, označují Japonci jako „šišósecu“. Jeho středobodem jsou autorovy vlastní zážitky a pocity a jako takový je oproštěn od jakékoli fikce. (str. 153). V knize se autor se čtenářem dělí o své vzpomínky z doby, kdy se svou manželkou krátce bydlel v malém, ale kouzelném domku s nádhernou zahradou. A jak už název naznačuje, nejdůležitější součástí jejich tamějšího života se stala právě kočka (její jméno je Čibi), která je v domku navštěvovala.
Manželé si s ní hrají a připravují jí dobroty, sledují její chování, jako by se charakterem vyrovnala člověku, dokonce ho snad i převyšovala. Nakonec se kolem Čibi a drobných každodenních radostí, které jim přináší, začne točit celá domácnost, jako by se stala středem jejich životů. A to i přesto, že jim vlastně vůbec nepatří…
Kniha není dlouhá, a tak mi na ni stačily dva dny intenzivního čtení. Je psaná tak lehce a nenuceně, že se čtenář ani po delší době strávené nad knihou necítí vyčerpán nebo zahlcen, naopak s ní čas dobře a rychle ubíhá.
Autor velmi poeticky a dojemně popisuje krásu každodenního života, těší se z nádherné přírody a užívá si chvilky, kdy se zamýšlí nad filozofickými otázkami, které mu život postaví do cesty. Jeho svět je klidný, bez vzrušení a víceméně beze změn – pro člověka západní civilizace je to něco až nepředstavitelného. A přestože by takový život většinu z nás nejspíš unudil k smrti, je na něm něco nesmírně kouzelného.
I přesto, že jsem doposud použila slova jako „kouzelný“ a „poetický“, kdybych měla popsat jedním slovem dojem, který na ve mně kniha zanechala, bylo by jím s největší pravděpodobností „znepokojení“. Hned vám vysvětlím proč.
V současné literatuře jsme zpravidla zvyklí na napínavé příběhy, které mají spád. Kočičí host popisuje život manželské dvojice vcelku lyricky a do neskutečných detailů. Na tom ale není nic špatného, většinou mě takové vyprávění baví dokonce víc. Je to autorův styl psaní, který mi tak jemnými nuancemi, že je těžké je vůbec postřehnout, navozuje podobný dojem, jako když čtu detektivku. Jinými slovy, každý z těch detailů má v knize své vlastní důležité místo a že je třeba si ho zapamatovat, protože v budoucnu bude stěžejní pro pochopení pointy příběhu. Pocit znepokojení ve mně při četbě vyvolával fakt, že k ničemu takovému nedošlo.
Krása knihy spočívá právě v tom, že za slovy, která autor píše, se už žádný další význam neskrývá, opravdu mluví jen o tom, o čem se zdá, že mluví. Moje potřeba hledat v příbězích vždycky něco trochu víc mi znemožnila si tento něžný příběh řádně vychutnat.
Druhým důvodem, proč jsem se při čtení občas musela zastavit, abych nechala doznít ten lehký náznak zamrazení, který mi přeběhl po zádech, nebyl styl, jakým autor příběh podával, nýbrž příběh samotný. Osamělý manželský pár přespříliš fixovaný na toulavou kočku může být pro člověka západní civilizace něco k pousmání, případně možná dokonce zdroj černého humoru. Vážnost, s jakou k tématu přistupuje autor, mě však přiváděla do rozpaků a vůbec jsem nevěděla, jak se k ní postavit.
Když jsem si navíc v průběhu čtení začínala uvědomovat, že život jejich přátel a lidí, kteří jim poskytovali přístřeší, upadá ve vyprávění jaksi do pozadí právě kvůli kočce, jednoduše jsem se do nich nedokázala vcítit nebo je pochopit. Nemůžu se zbavit dojmu, že ač si ve všech ostatních oblastech života počínají zcela normálně, je na jejich chování něco až patologického.
Tímto však kritizuji pouze hlavní postavy a jejich chování, v žádném případě knihu. Ačkoli pro mě její čtení nebylo nezapomenutelným zážitkem, autorovi se bezpochyby podařilo vytvořit poutavý příběh, který čtenáře zároveň pohladí i donutí k přemýšlení a tvoření si vlastních názorů. A ačkoli z ní mám jaksi smíšené pocity, čas, který jsem s knihou strávila, rozhodně nepokládám za ztracený.
Aktuality
-
Svět knihy 2023 vrcholí. Sobota 13. května očima návštěvníka knižního veletrhu
Pražské Holešovice oživil ve dnech 11.–14. května mezinárodní knižní veletrh a literární festival Svět knihy. Tak jako vždy nabídl besedy s autory, autogramiády, přímé setkání s českými i světovými spisovateli a také bohatý doprovodný program. Letos se veletrh nesl ve znamení tématu Autoři bez hranic, ať už se jednalo o hranice států, hranice kulturní nebo sociální. Zelenou měl každý autor, který je umí překročit.
Číst dál... -
Na Černé louce v Ostravě opět proběhne knižní festival
Ostravské výstaviště v březnu opět přivítá knižní nakladatele, novináře, spisovatele a tisíce milovníků knih. Ve dnech 3. a 4. 2023 proběhne na Černé louce Knižní festival Ostrava.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Daniel Defoe – Robinson Crusoe
:D -
Evžen Boček: „Zatuhnul jsem v 19. století“
Pri citani vsetkych siestich casti Aristokratky som sa vynikajuco pobavil, nieco nove naucil a vsetkym ... -
Jan Neruda – Povídky malostranské
Velmi moc děkuji za zápisky zítra mám mít čtenářský deník a knížku jsem ani neotevrela velmi moc ... -
Matematika základ života
Dík za kritické poznámky. Pokusíme se opravit. JH -
MUSTREAD podle Gatese a nejprestižnějších deníků. Co je tak skvělého na Sapiens?
Kniha obsahuje nepravdivá tvrzení a naprosto nelogické závěry. Knihu hodnotím jako škvár bez ... -
Páté jablko promlouvá
Román Páté jablko mne zajímal už proto, že mne s příběhy postav spojoval sad a obchod, který měli ... -
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Tento román jsem viděla několikrát zpravovaný jako film, ovšem netušila jsem že Robert umírá. To ... -
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ...
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...
Komentáře
Jakoby slova,která popisují děj, byla jemně utkanou záclonou, za kterou je skryto to podstatné.Jsem milovnice koček.Rozumím bolesti,kterou je možné prožívat při jejich ztrátě.
I já jsem přišla o kočku.