Recenze: Knihy pro dospělé
O touze, tichu a hudbě
- Recenze
- Vytvořeno 2. 10. 2009 2:00
- Autor: Hana Horáková
Toužíte trochu po pozdní letní četbě? Právě teď je správné období pro otevření knihy Jaroslava Rudiše jménem Potichu, která obsahuje pět příběhů odehrávajících se na konci léta. Punk, techno, rock… Vladimír, Hana, Vanda, Petr, Wayne... Láska, sex, hudba, Praha (Žižkov, Letná), Lisabon, jeden den a konec léta. Tyto „popisky“ nám jednotlivě naznačují mnoho, ale dá se říct, že i naopak – nic.
V knize se však spojují dohromady, proplétají se a vzniká zajímavý děj s nejprve volnějším začátkem, ne moc „přitažlivým“, a s koncem naprosto nečekaným! Troufám si říct, že kniha do nás vryje pocit tak plně emocionální, že bude pro nás zcela nepochopitelné, že jsme ji ze začátku chtěli odložit.
Román složený z pěti příběhů, navzájem se dějově propojujících a navazujících na sebe, je vyprávěn v er-formě a jednotlivé části jsou odděleny nadpisy. Každý příběh má svou hlavní postavu (Petr, Hana, Wayne, Vladimír, Vanda), kterým je okolo dvaceti až třiceti let, a vedlejší postavy, jako je například otec a matka Vandy, rodiče od Wayna atd. I když se na první pohled může zdát, že příběhy se budou rozvíjet každý se svým vlastním dějem, není to zcela pravda. Jednotlivé příběhy mají svůj děj, ale zasahují i do dějů ostatních. Vzniká tím zajímavé propojení postav a jejich vzájemných vztahů.
Protože je autorovi hudba velice blízká, není se čemu divit, že ji použil pro svou knihu prostřednictvím úryvků z písní: Placebo, Tocotronic, Bruce Springsteen nebo New Order. Vyzdvihuje tak momentální náladovost postav, jejich citové rozpoložení, touhy, nebo jim dodává odvahu a sílu k překonání překážek.
Nadzvedla brýle a utřela si oči. Vytáhla rtěnku a přejela si rudě rty. Vždycky, když chce být sama, když se chce odstřihnout od světa kolem a najít v sobě kus ticha, pustí si muziku. Placebo. If it´s a bad day, you try to suffocate. Another memory… scarred. Vanda by chtěla složit alespoň jednu písničku, která by lidi uměla ve správný okamžik nakopnout. To je podle ní největší umění. A největší síla a krása muziky. Života.
Dnes nás hudba obklopuje na každém kroku. Line se ulicí, když po ní ráno kráčíme, je s námi i přes poledne, když ji slyšíme z reproduktorů nebo z televize v restauraci, a rádi si ji poslechneme i večer, když jdeme do rockového klubu nebo když uleháme do postele. Každý hudbu vnímá jinak. Někdo poslouchá techno, někdo naopak punk. Jiný to celé může vnímat jako jeden velký ruch. Neutichající ruch všedního života. Hluk z televize, iPodů, empétrojek, rádia, a dokonce i z vysílačů. Jsou lidé, kteří jsou imunní vůči tomuto hluku, ale naopak jsou zde i ti, kteří vnímají jakýkoliv zvuk, až je to k nevydržení a mají potřebu se proti tomu bránit.
Denně se potkáváme s lidmi, kteří jsou nám svým způsobem blízcí, aniž bychom to tušili, a se kterými máme mnoho společného. Postavy z knihy Potichu spojuje ticho. Vladimír po něm touží, Hana přichází na to, že ticho je pro ni trochu vysvobození, a Vanda nesnáší, když nastane „trapné ticho“. Právě tak je spojuje hudba a ruch. Petr si potrpí na starší hity, zatímco Vanda starší hity kritizuje a miluje punk.
Zdá se, že se celý děj točí kolem hudby, nebo chcete-li hluku. Tomu je však pouze na první pohled. Postavy, jako je Vladimír, Hana nebo Petr, prožívají klasické radosti či strasti, které jim život přináší: lásku, nenávist, smrt, bolest, zmatení. Je možné, aby Jaroslav Rudiš popisoval obyčejné životy obyčejných lidí? Naše životy? Myslím, že většina z nás se může do jeho postavy vžít a říct si: „To jsem přece já!“ Osobně si přiznám sympatie s Hanou, která chce začít žít jinak:
Teď Hana sedí na Letné, dívá se na Prahu zalitou pomalým odpoledním sluncem. Cítí se příjemně líně… Přistoupila k ní jedna dívka s náušnicí v nose a požádala o cigaretu. Dala jí celou krabičku. Hana chce všechno změnit, ale kouřit se asi znovu nenaučí. Spíš začne víc pít víno.
Myslím si, že pokud se čtenář s nějakou postavou v díle „ztotožní“ nebo pokud mu bude nějakým způsobem blízká, podobná či sympatická, má autor vyhráno. Troufám si říct, že Jaroslavu Rudišovi se dílo velice zdařilo.
Zdroj citací: RUDIŠ, Jaroslav. Potichu. 1. vyd. Praha: Labyrint, 2007. 197 s. ISBN 80-85935-87-2.
Čtěte také:
Léto v Laponsku (divadelní roadstory o dlouhé cestě na sever)
Panoptikum ztracených existencí
Román složený z pěti příběhů, navzájem se dějově propojujících a navazujících na sebe, je vyprávěn v er-formě a jednotlivé části jsou odděleny nadpisy. Každý příběh má svou hlavní postavu (Petr, Hana, Wayne, Vladimír, Vanda), kterým je okolo dvaceti až třiceti let, a vedlejší postavy, jako je například otec a matka Vandy, rodiče od Wayna atd. I když se na první pohled může zdát, že příběhy se budou rozvíjet každý se svým vlastním dějem, není to zcela pravda. Jednotlivé příběhy mají svůj děj, ale zasahují i do dějů ostatních. Vzniká tím zajímavé propojení postav a jejich vzájemných vztahů.Protože je autorovi hudba velice blízká, není se čemu divit, že ji použil pro svou knihu prostřednictvím úryvků z písní: Placebo, Tocotronic, Bruce Springsteen nebo New Order. Vyzdvihuje tak momentální náladovost postav, jejich citové rozpoložení, touhy, nebo jim dodává odvahu a sílu k překonání překážek.
Nadzvedla brýle a utřela si oči. Vytáhla rtěnku a přejela si rudě rty. Vždycky, když chce být sama, když se chce odstřihnout od světa kolem a najít v sobě kus ticha, pustí si muziku. Placebo. If it´s a bad day, you try to suffocate. Another memory… scarred. Vanda by chtěla složit alespoň jednu písničku, která by lidi uměla ve správný okamžik nakopnout. To je podle ní největší umění. A největší síla a krása muziky. Života.
Dnes nás hudba obklopuje na každém kroku. Line se ulicí, když po ní ráno kráčíme, je s námi i přes poledne, když ji slyšíme z reproduktorů nebo z televize v restauraci, a rádi si ji poslechneme i večer, když jdeme do rockového klubu nebo když uleháme do postele. Každý hudbu vnímá jinak. Někdo poslouchá techno, někdo naopak punk. Jiný to celé může vnímat jako jeden velký ruch. Neutichající ruch všedního života. Hluk z televize, iPodů, empétrojek, rádia, a dokonce i z vysílačů. Jsou lidé, kteří jsou imunní vůči tomuto hluku, ale naopak jsou zde i ti, kteří vnímají jakýkoliv zvuk, až je to k nevydržení a mají potřebu se proti tomu bránit.
Denně se potkáváme s lidmi, kteří jsou nám svým způsobem blízcí, aniž bychom to tušili, a se kterými máme mnoho společného. Postavy z knihy Potichu spojuje ticho. Vladimír po něm touží, Hana přichází na to, že ticho je pro ni trochu vysvobození, a Vanda nesnáší, když nastane „trapné ticho“. Právě tak je spojuje hudba a ruch. Petr si potrpí na starší hity, zatímco Vanda starší hity kritizuje a miluje punk.
Zdá se, že se celý děj točí kolem hudby, nebo chcete-li hluku. Tomu je však pouze na první pohled. Postavy, jako je Vladimír, Hana nebo Petr, prožívají klasické radosti či strasti, které jim život přináší: lásku, nenávist, smrt, bolest, zmatení. Je možné, aby Jaroslav Rudiš popisoval obyčejné životy obyčejných lidí? Naše životy? Myslím, že většina z nás se může do jeho postavy vžít a říct si: „To jsem přece já!“ Osobně si přiznám sympatie s Hanou, která chce začít žít jinak:
Teď Hana sedí na Letné, dívá se na Prahu zalitou pomalým odpoledním sluncem. Cítí se příjemně líně… Přistoupila k ní jedna dívka s náušnicí v nose a požádala o cigaretu. Dala jí celou krabičku. Hana chce všechno změnit, ale kouřit se asi znovu nenaučí. Spíš začne víc pít víno.
Myslím si, že pokud se čtenář s nějakou postavou v díle „ztotožní“ nebo pokud mu bude nějakým způsobem blízká, podobná či sympatická, má autor vyhráno. Troufám si říct, že Jaroslavu Rudišovi se dílo velice zdařilo.
Zdroj citací: RUDIŠ, Jaroslav. Potichu. 1. vyd. Praha: Labyrint, 2007. 197 s. ISBN 80-85935-87-2.
Čtěte také:
Léto v Laponsku (divadelní roadstory o dlouhé cestě na sever)
Panoptikum ztracených existencí
Přidat komentář
Nejčtenější články
Soutěže
Aktuality
-
Znovu začínáme
Milí čtenáři,
naše krátká odmlka se chýlí ke konci, stejně jako léto a prázdniny. Od 28. 8. 2021 začnou opět pravidelně vycházet recenze, nejprve s trochu menší frekvencí, ale ta se velmi brzy zvýší, protože plány našich vydavatelství vypadají velmi zajímavě a jistě bude co číst a čem psát. Doufám, že jste léto využili k odpočinku, pokud ne v zahraničí, jak jsme si v poslední době zvykli, tak aspoň na krásných místech u nás. K odpočinku patří také četba a pokud vás něco zaujalo, chtěli byste se o svůj čtenářský zážitek podělit s ostatními a našli odvahu k tomu, abyste zkusili napsat recenzi, ozvěte se nám na adresu Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.. Třeba se z toho vyvine zajímavá spolupráce.
Těším se na nové setkání s vámi.
Jiří Lojín
Šéfredaktor
-
Krátká přestávka
Vážení čtenáři,
čas prázdnin a dovolených je tady, léto, i když to občas tak nevypadá, také. Po roce různých omezení si někteří z nás konečně alespoň trochu užijí cestování, třeba jen v rámci naší republiky. Bylo by zbytečné zdůrazňovat, že i u nás jsou krásná místa. V této souvislosti mi dovolte vyhlásit krátkou přestávku ve zveřejňování recenzí, které pro vás už řadu let pravidelně připravujeme. Doufám, že nás po prázdninách čeká mnoho dalších krásných knih, které budou stát za zmínku, a hlavně že se podaří uskutečnit akce, které jsou s literaturou spojené, jako jsou třeba knižní veletrh v Havlíčkově Brodě či Svět knihy.
Těším se na opětovné shledání a vámi a věřím, že i přes tuto - určitě krátkou - odmlku nám zachováte svou přízeň. Přeji vám všem - čtenářům i redaktorům - krásné léto plné zážitků.
Jiří Lojín
Šéfredakor
Nové komentáře
-
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
No vidíte, já když jsem tuhle báseň četl tak mne zamrazilo v zádech a ve všech údech. Dodnes si ... -
Řev jelenů z Beskyd
Snížit počet vyšetřovatelů - ANO, Snížit počet úchylek - NE. Detektivka není realita, nebyla by ... -
Nezáleží na tom, odkud jdeš, ale kam míříš
Dobrý den, děkuji moc, ráda bych si knihu Nebylové přečetla, kniha mi nedorazila, ozvěte se mi prosím ... -
Nezáleží na tom, odkud jdeš, ale kam míříš
Vážená paní Hlušičková, předpokládám, že Vám kniha Nebylové stále nedorazila. Šlo by, že bych Vám ... -
Závěr dračí trilogie
Podle mě Elena ještě žije, protože žádné pokračování by se nepsalo bez hlavní hrdinky. Za 2. By jste ... -
Kronika zániku Evropy (1984 – 2054)
Děkuji za Váš názor, je to zajímavé téma k zamyšlení.Zmiňo vanou recenzi si ráda přečtu. Mějte se ... -
Alois a Vilém Mrštíkové – Maryša
moc dlouhé ,ale dobré ,ale sere mě že sme se otom učily kurva -
Kronika zániku Evropy (1984 – 2054)
K chybám ve Vondruškových textech ještě jednou doporučuji tuto recenzi: Kreuz P., Popularizace s ... -
Kronika zániku Evropy (1984 – 2054)
Děkuji za věcnou a slušnou odpověď. Vondruškova odborná publikační činnost je prakticky výhradně ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
To je přesně o tom, že dítě si vychováváte především vy a ne že škola tu práci udělá za vás.
Doporučujeme
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...
