
Recenze: Tommy Wallach – Všichni jsme hleděli vzhůru
- Vytvořeno 23. 3. 2016 2:00
- Autor: Marie Svobodová

Všichni jsme hleděli vzhůru. Proč? Protože před několika týdny se na obloze objevilo malé modré světýlko. Rozverně na nás ve dne v noci pomrkávalo stále na stejném místě. A my jsme věděli, že se přibližuje. A že máme šanci zhruba 2:1, že za několik týdnů zničí nás, náš dům, naši rodinu a kamarády… prostě úplně všechno.
Všichni jsme hleděli vzhůru od amerického hudebníka a spisovatele Tommyho Wallacha vypráví příběh z pohledu čtyř různých lidí. Ještě před několika dny byli v posledním ročníku na střední škole a celý život měli před sebou. Náhle je ale dost dobře možné, že je čekají jen pouhé dva měsíce. Dříve se příliš neznali a viděli se navzájem pokrytí nálepkami, které jim dali ostatní – sportovec, slušňačka, flákač, coura…
Jakmile se ale jejich budoucnost zúží na pouhých několik týdnů, pocítí potřebu se svých nálepek zbavit a najít někoho, kdo by je měl rád takové, jací doopravdy jsou. A jak se asteroid přibližuje, i oni jsou si stále bližší. Poslední večer potom sledují zvětšující se modré světlo s vědomím, že jejich poslední dny na Zemi stály za to a že pokud opravdu přijde konec, nikdo z nich nezemře sám.
Dneska je pomíjivý úplně všechno. Ardor vidím jako neobvyklý obrovský světlo, který na nás svítí a inspiruje každýho člověka i každou věc na planetě. (str. 135)
Kniha má schopnost čtenáře upoutat ze dvou – dalo by se říct až protichůdných – důvodů. Protože mluví o něčem, co nikdo z nás nikdy nepoznal, a zároveň popisuje věci, které většina z nás zná až důvěrně dobře.
Nikdo z nás se nikdy neocitl v situaci, kdy se díval na nebe a věděl, že na 66,6% to malé modré zlověstné světýlko zničí svět, který jsme teprve začali poznávat, a všechno, na čem nám kdy záleželo. Celá Země bude za dva měsíce pryč. Anebo také ne. Stejně tak naše činy možná budou a možná také nebudou mít následky. S ničím takovým jsme se nikdy potýkat nemuseli – a tak nás možná tato kniha úplně poprvé přivede na myšlenku, co bychom ve stejné situaci dělali my. Jak by takový asteroid změnil náš život?
V úplně tu samou chvíli však čteme také o situacích, které jsou většině z nás až důvěrně známé – už proto, že jsme všichni jednou dospívali a prožívali všechno, co k tomu patří.
Nejlepší knihy nevyprávějí o tom, o čem jste nikdy dřív nepřemýšlel. Vyprávějí o tom, o čem přemýšlíte neustále, akorát vás nikdy nenapadlo, že o tom přemýšlí i někdo jiný. Když je čtete, najednou si na světě připadáte o něco míň sám. (str. 15)
Jak snadné je získat dojem, že vůbec nic nemá smysl. Zamilovat se do někoho, aniž byste vlastně tušili proč. Jak ničivou sílu má žárlivost. Chvíle, kdy jste se svou přítelkyní a přitom chcete být s někým úplně jiným. A hřejivý pocit, když pak vysněnou osobu konečně sevřete v náručí. Témata, která jsou všechna tak trochu klišé. Zároveň jim ale nemůžeme upřít, že právě ona nutí čtenáře číst dál až do konce. Právě proto, že jsme na místě hlavních hrdinů sami už mnohokrát byli a chceme vidět, jak se s tím poperou.
I když kvalitě překladu většinou nevěnuji příliš pozornosti, v tomto případě pravopisné chyby občas doslova bijí do očí. Pozorný čtenář se tak musí vrátit na začátek věty či odstavce a pátrat, jestli snad něco nepřehlédl. Od čtení ho to s největší pravděpodobností neodradí, přesto to však alespoň mě dokáže nepříjemně vytrhnout z hezkého zasnění.
Knihu jsem přečetla během dvou dní. Bylo opravdu hodně těžké se od ní odtrhnout. A to přesto, že tak úplně ne splnila, a už vůbec nepředčila mé očekávání. Představovala jsem si ji víc jako úvahu o smyslu života a jeho absurdní pomíjivosti a méně jako příběh o zamilovaných teenagerech, jakých jsou v knihkupectvích hromady. Přesto nemohu říct, že by mě zklamala. Poskytla mi únik od reality, který všichni čas od času tolik potřebujeme, a snad i naději, že když se mají lidé skutečně rádi, všechno se nakonec vyřeší.
Anita vzhlédla k Ardoru. „Odtud vypadá tak drobounce.“
„Vsadím se, že to samý si myslí o nás,“ prohodil Andy.
„Všechno vypadá maličký, když se na to díváš z tý správný perspektivy,“ pronesla Eliza. (str. 325)
Nejlépe hodnocené články
Soutěže
Aktuality
-
Vlastislav Toman odešel, Hadži zůstává
Ráno 11. května 2022 se na facebookovém profilu Nakladatelství Josef Vybíral objevila smutná zpráva – v nedožitých třiadevadesáti letech odešel dlouholetý (1956-1992) šéfredaktor ábíčka Vlastislav Toman.
Číst dál... -
Ostravské výstaviště ožilo. Na Černé louce proběhl knižní festival
Ve dnech 11. a 12. března 2022 po dlouhých dvou letech otevřelo výstaviště Černá louka své brány do světa všech příznivců knižní tvorby. Probíhal zde knižní festival, který se v této podobě, tedy s doprovodným programem, poprvé konal v roce 2019. Setkání se spisovateli a jinými osobnostmi mezi stánky s knihami bylo po době plné zákazů a omezení jako balzám na duši.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ... -
Tropy: Obrazná pojmenování v užším smyslu
:D jen škoda, že to nenapsal o 6 dní dřív, potom by to bylo přesně 2 roky... jinak dobrá stránka ;-) ... -
I vzplála světlá naděje
Krásný referát -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Diagnózu má každý, jen někteří se života doopravdy zeptali, jakou :-) Někdo ty okamžiky, v nichž ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
a ještě na okraj - i pocit sice lze často vysvětlit rozumově, ale poezie nevzniká ani není vyhledávána ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Odpověděl jsem ve Villonově duchu - skrz protiklad, aniž bych vyloučil původní smysl :-) Zřejmě se ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Nechci Vás sežrat :-) Že ta báseň nemá smysl? Zkuste si poslechnout na YouTube moji zhudebněnou verzi ... -
Jan Neruda – Povídky malostranské
moc děkuju za čtenářák bez vas bych to nedala,jste můj zachránce
Doporučujeme
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...