Recenze: Božena Neumannová, Milan Blahynka – Byla jsem ženou slavného muže

Vytvořeno 7. 12. 2015 2:00

Autor: Lucie Sigmundová

Host letos znovu vydal paměti Boženy Neumannové, milenky i manželky Stanislava Kostky Neumanna. Neumannová volá po pravdě a snaží se strhnout mýty kolem čítankového tvůrce. A nejen kolem něj. Do jejího vyprávění se připletly i známé osobnosti, které jsou součástí našich dějin. Bratři Čapkové, Ivan Olbracht a jiní. Všichni tito lidé měli podle Neumannové i své špatné stránky. Některé dost šokující.

Tak třeba takoví bratři Čapkové jsou vykresleni jako bezskrupulózní plagiátoři. Marie Majerová jako špatná matka a nymfomanka. Karel Toman pro změnu opovrhoval záchodem, a tak si v bytě svých hostitelů odskočil, kam se dalo, s vědomím, že po něm družka S. K. Neumanna vše uklidí. A pak je tady samotný S. K. Neumann, bývalým režimem opěvovaný génius pro své socialistické cítění. Podle Neumannové hrubián, který burcoval k  revoluci, ale sám toužil po penězích s tím, že u něj by vlastnictví majetku nevadilo, protože by byl ve správných rukou.

Těch čtyři sta stran, které Hodačová, později Neumannová sepsala, je popis utrpení. Její kniha, ať se autorka snaží působit spravedlivě, je výpovědí o mužské zločinnosti. Je to stížnost na muže, který jen brával a nedával, zatímco ona mu věrně stála po boku. Přináší zcela nový pohled na autora, kterého máme zaškatulkovaného namemorovaným slovem „buřič“ a benevolentně přivíráme oči nad jeho známou lásku k alkoholu. Neumannová vlastně vysvětluje, co všechno to buřičství obnášelo a dává pojmu lidské rozměry: S. K. Neumann jako opilec a tyran. Jako muž, který opovrhoval ženami coby méněcennými. S. K. Neumann jako sobec s jedinou pravdou, jemuž všichni museli vyklidit cestu. Neumannová vzpomíná a vzpomíná a není to lichotivé čtení. Jeden příběh za všechny:

Když S. K. Neumann uspořádal večírek s přáteli, kam Hodačová (v té době ještě milenka) neměla přístup, pozvali si pánové na obveselení prostitutky. A zatímco spolu dováděli v pokoji, Hodačová seděla za dveřmi. Pak se všichni sebrali a odešli ven. Pobouřená Hodačová šla spát na noc k rodičům, a když se ráno vrátila, zjistila, že „Standa“ využil její nepřítomnost k tomu, aby svedl jejich chůvu.

Podobných příběhů je kniha plná. Neumannová popisuje, jak se dvakrát pokoušela z tohoto soužití uniknout, jednou s Rudolfem Těsnohlídkem, podruhé s Ivanem Olbrachtem. Objasňuje také, proč tak neúspěšně končily vydavatelské pokusy S. K. Neumanna a tvorbu svého muže upevňuje v životním kontextu. Je zajímavé sledovat takto básnický vývoj od úvodní básně, kterou dobývá srdce své vyvolené, přes omluvy, kterými se kál, až po jeho skepsi nad společností.

Svědectví Boženy Neumannové je ale třeba brát s rezervou. Je to především subjektivní pohled stárnoucí ženy, která už přišla o své mládí i o iluze o romantické lásce. Autorka sama vybírala, co zůstane a co vynechá, a tak tvoří svůj obraz jako obětavé, inteligentní a zamlada velmi krásné ženy, který staví do kontrastu ke špatnosti svého muže. To, že první manželka S. K. Neumanna je schopná na její adresu poznamenat, že si tentokrát vybral „alespoň hezkou“, není náhoda, ale jakási satisfakce pisatelky. V jejích vzpomínkách je její dcera nejkrásnější, protože je „dítě lásky“, a dokonce i slepice jsou chytré, protože jsou její.

Kniha Byla jsem ženou slavného muže je jako feministický manifest o mužské ničemnosti, protože u drtivé většiny mužů objevujících se na scéně se nakonec odhalují jejich špatné stránky. A to i u těch, kteří byli příslibem lepšího života a kteří se zdáli „jiní“.

Na druhou stranu, i kdyby z toho všeho byla pravda jen jedna desetina, i tak jde o nesmírně zajímavý a živý obraz lidí, kteří se stali učebnicovými pojmy, a boří mýty, jimiž jsou opředeni. A současně je to demonstrace ženského údělu začátkem dvacátého století.

Kniha ale není jen prostým seřazením vzpomínek a událostí. Neumannová uměla psát. Často se pokouší o jakousi poetičnost, líčí krásy přírody i to, jak se na ni z úst smála řada bílých perel. Nejde zde jen o obsah, ale také o styl. Coby vypravěčka předbíhá v událostech a zase se k nim vrací, opakuje se i vysvětluje a dělá z toho všeho emotivní životní příběh. Bude se vám dobře číst, i pokud si nelibujete v dějinách české literatury a pokud vás někdo jako S. K. Neumann absolutně nezajímá. Je zajímavá a neskutečně čtivá jako příběh i jako dobová výpověď. Je pobuřující jako prohlášení o mužské zkaženosti a chytlavá coby existenciální román. Zkrátka stojí za pozornost. Odnesete si z ní to, co budete chtít.

NEUMANNOVÁ, Božena a Milan BLAHYNKA (ed.). Byla jsem ženou slavného muže. Vydání druhé. Brno: Host, 2015. ISBN 978-80-7491-422-5.