
Recenze: Jaroslav Čejka – Most přes řeku zapomnění: politicko-erotický retroromán
- Vytvořeno 1. 12. 2015 2:00
- Autor: Jiří Lojín

Koncem dvacátého století se objevila na našem trhu celá řada knih, připomínajících život za minulého režimu. Není divu, mnoho autorů se chtělo vyrovnat se svým starým životem, a to z mnoha různých důvodů. Někteří v přechodu z jednoho režimu k druhému viděli lákavou literární látku. Postupem času a hlavně s příchodem mladé generace autorů začalo podobných knih ubývat, ale i dnes se ještě nějaká objeví. Most přes řeku zapomnění Jaroslava Čejky se vrací do období socializmu, ale trochu jinak.
Námětem drtivé většiny románů z dob konce minulého století je autobiografie či životní příběh rodičů, zpravidla popisující rafinované způsoby boje proti komunizmu. S malou nadsázkou vypadá tento druh literatury tak, že v inkriminované době u nás žili pouze zakuklení odpůrci režimu, záhadou tak zůstává, proti komu vlastně bojovali. Zřízení tak dostává symbolickou, značně odlidštěnou tvář, nazvanou „to oni, komunisti“. V Čejkově románu můžeme najít mnoho podobných motivů, ale zároveň velmi odlišných. Čejkův hrdina není „odvážný“ odbojář likvidující komunismus rozkrádáním, flákáním a pivními řečmi, ale člověk, který skutečně aktivně pracoval pro režim a nehledal výmluvy pro svou angažovanost. Zkrátka člověk vědomě stojící na druhé straně té zvláštní barikády, jíž lidé procházeli tam a zpět jako elektrony energetickou bariérou pomocí tunelového jevu.
Ivan Hartl, přestože se nemohl chlubit řádným původem a jeho otec dokonce emigroval do Německa, postupuje pomalu, ale s jistotou stále na vyšší posty organizace, řídící kulturu v Československé socialistické republice. Jeho život je samá práce, rodina stojí trochu na okraji, ani milostné avantýry nepředstavují velkou konkurenci cestování po různých akcích. Po roce 1989 se však stane nevyhnutelné – lidé, dokonce i ti, o nichž si myslí, že mu jsou dlužni za pomoc, se od něj odvracejí. Ivan ztrácí práci a dlouho se nemůže uchytit. Postupně se však situace začíná měnit.
Román Most přes řeku zapomnění má silné autobiografické prvky, příběh jeho autora probíhal do značné míry podobně. I jeho zastihl rok 1989 v pozici zástupce vedoucího oddělení ústředního výboru KSČ, což velmi pošramotilo jeho kádrový profil pro účely uplatnění v rozvíjející se kapitalistické společnosti. Nechme však autora a věnujme se raději jeho hrdinovi. Ivan Hartl je ctižádostivý a bojovný typ, kterému však chybí schopnost intrikovat. Možná proto postupuje nahoru jako kompromisní a málo nebezpečný kandidát na funkci. Přesto se rád opájí svou chytrostí a talentem zatlačit svého soupeře do kouta vhodně volenými argumenty, které jsou na hranici tehdejší komunistické rétoriky a parodie na ni. Jde o rys, na nějž jsou asi autor i jeho postava hrdí, avšak okolí tento pocit s nimi zřejmě nesdílí.
Protiváhou je Ivanův bratr Johan, Ivanovo externí špatné svědomí, vrba, do níž může šeptat své názory a obhajovat je i přes negativní ozvěnu. S motivem emigrujícího otce, který nechá sobecky svou rodinu napospas dalšímu životu ve společnosti, v níž sám nedokáže existovat, a perzekuci ze strany veřejné i tajné policie, se setkáváme i v dílech jiných autorů, třeba Jiřího Kratochvila, který však za minulého režimu publikovat nemohl.
Autor nezakrývá zklamání z toho, jak mnoho lidí se od něj odvrátilo, přestože se za předchozího režimu pro ně snažil vybojovat lepší podmínky. Lze na to pohlížet z různých úhlů – s povzdechem „nevděk světem vládne“, či z toho méně lichotivého, pochybujícího o tom, zda Ivan Hartl vůbec někomu pomáhal, nebo si to jen myslel.
Most přes řeku zapomnění má formu časosběrného dokumentu, lineárně vedeného příběhu, v němž se odráží dlouhé období hrdinova života. Rychlost, s jakou nám autor jednotlivé okamžiky předkládá, způsobuje, že příběh Ivana Hartla vypadá jako mnohaletá zběsilá životní „jízda“. Ovšem každé zoufalé šlapání na plyn časem unaví, a tak ke konci zákonitě ztrácí čtenář dech a ztrácí vůli číst dále. Neškodilo by, kdyby dal autor v určité chvíli možnost odpočinku a kdyby na určitou dobu zpomalil. Dřív, než se odhodlá ke konečnému výstupu na samotný vrchol románu.
Román bude pravděpodobně nejzajímavější pro lidi, kteří se v době normalizace v prostředí kultury pohybovali a byli postiženi zákazy činnosti či naopak byli preferovaní, pro lidi, kteří si vzpomínají na funkcionáře, s nimiž bylo nutné vycházet po dobrém. Jaroslav Čejka uvádí jména, někdy pravá, někdy zkomolená, přesto je zasvěcení identifikují. Ostatní, jimž je tehdejší dění příliš vzdálené nebo je vnímali jen sekundárně z kina či televize, pravděpodobně hodně věcí unikne.
Most přes řeku zapomnění můžeme vnímat jako převážně čtivou knihu představující čtenáři práci vyššího politického funkcionáře socialistického Československa. Jde o pohled shovívavý, protože Ivan Hartl má být vnímán jako sympatický člověk, pracující podle svého svědomí poctivě a ve prospěch svých „klientů“. Ti opravdu špatní, zneužívající svou moc a deptající svobodomyslné umělce, jsou opět ti ostatní. Přesto jde alespoň z velké části o upřímný pokus podívat se na tehdejší dobu z pohledu „těch druhých“ a této odlišnosti je potřeba si vážit, přestože v mnoha lidech určitě vyvolá vyhraněně negativní emoce.
ČEJKA, Jaroslav. Most přes řeku zapomnění: politicko-erotický retroromán. Vydání první. Praha: Novela bohemica, 2015, 475 stran. ISBN 978-80-87683-49-1.
Nejčtenější články
Nejlépe hodnocené články
Aktuality
-
Duna potřetí
Roku 1965 americký spisovatel Frank Herbert vydal, podle mnohých, nejlepší sci-fi knihu všech dob. Dílo s jednoduchým titulem Duna je dodnes čtené, diskutované a na jeho motivy vznikají hollywoodské blockbustery i počítačové hry. Planeta Arrakis samotného tvůrce lákala natolik, že se do jejího prostředí ještě několikrát vrátil. Třetí díl nazval Děti Duny a jako audioknihu jej publikovalo nakladatelství OneHotBook.
Číst dál... -
Vlastislav Toman odešel, Hadži zůstává
Ráno 11. května 2022 se na facebookovém profilu Nakladatelství Josef Vybíral objevila smutná zpráva – v nedožitých třiadevadesáti letech odešel dlouholetý (1956-1992) šéfredaktor ábíčka Vlastislav Toman.
Číst dál...
Nové komentáře
-
Páté jablko promlouvá
Román Páté jablko mne zajímal už proto, že mne s příběhy postav spojoval sad a obchod, který měli ... -
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Tento román jsem viděla několikrát zpravovaný jako film, ovšem netušila jsem že Robert umírá. To ... -
Prašina
no tatop kniha se mi zdála taková temná já mám ráda temno ale pořádně nedávala smysl nedokázala jsem ... -
Milník v žánru fantasy
Já jsem zrovna jeden z těch, co zná z fantasy všechno a nic ho nepřekvapí - teda ne že bych jí tolik ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Mám rád Fischerův překlad, ale krásný je i překlad Loukotkové. Můžete se přesvědčit v knize Navzdory ... -
Tropy: Obrazná pojmenování v užším smyslu
:D jen škoda, že to nenapsal o 6 dní dřív, potom by to bylo přesně 2 roky... jinak dobrá stránka ;-) ... -
I vzplála světlá naděje
Krásný referát -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Diagnózu má každý, jen někteří se života doopravdy zeptali, jakou :-) Někdo ty okamžiky, v nichž ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
a ještě na okraj - i pocit sice lze často vysvětlit rozumově, ale poezie nevzniká ani není vyhledávána ... -
François Villon: Já u pramene jsem a žízní hynu
Odpověděl jsem ve Villonově duchu - skrz protiklad, aniž bych vyloučil původní smysl :-) Zřejmě se ...
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...
Komentáře
děkuji Vám za recenze svých knih! Ta na Prosranej život mě vysloveně potěšila, ta na Most přes řeku zapomnění už méně, ale tak už to chodí, mezi námi je ta řeka, splavná snad jen Cháronovou lodí. Máte ovšem pravdu v tom, že moje "odlišnost" vyvolává vyhraněně negativní emoce, a to jak u dogmatiků na levici, tak u neokonzervativc ů a pseudoliberálů na pravici. Ale to mně příliš nevadí. A co mě naopak těší, je, že můj román přivítali i někteří bývalí disidenti mezi spisovateli - např. Eva Kantůrková, Jiří Kratochvil či Milan Uhde, který k mému Mostu napsal dosti podstatný a empatický doslov, což jste ve své recenzi bohužel pozapomněl uvést. Ale nevadí, uvádím to tedy já.
Ještě jednou díky a ať se Vám daří!
J. Č.