Recenze: Jaroslav Čejka – Most přes řeku zapomnění: politicko-erotický retroromán

Vytvořeno 1. 12. 2015 2:00

Autor: Jiří Lojín

Koncem dvacátého století se objevila na našem trhu celá řada knih, připomínajících život za minulého režimu. Není divu, mnoho autorů se chtělo vyrovnat se svým starým životem, a to z mnoha různých důvodů. Někteří v přechodu z jednoho režimu k druhému viděli lákavou literární látku. Postupem času a hlavně s příchodem mladé generace autorů začalo podobných knih ubývat, ale i dnes se ještě nějaká objeví. Most přes řeku zapomnění Jaroslava Čejky se vrací do období socializmu, ale trochu jinak.

Námětem drtivé většiny románů z dob konce minulého století je autobiografie či životní příběh rodičů, zpravidla popisující rafinované způsoby boje proti komunizmu. S malou nadsázkou vypadá tento druh literatury tak, že v inkriminované době u nás žili pouze zakuklení odpůrci režimu, záhadou tak zůstává, proti komu vlastně bojovali. Zřízení tak dostává symbolickou, značně odlidštěnou tvář, nazvanou „to oni, komunisti“. V Čejkově románu můžeme najít mnoho podobných motivů, ale zároveň velmi odlišných. Čejkův hrdina není „odvážný“ odbojář likvidující komunismus rozkrádáním, flákáním a pivními řečmi, ale člověk, který skutečně aktivně pracoval pro režim a nehledal výmluvy pro svou angažovanost. Zkrátka člověk vědomě stojící na druhé straně té zvláštní barikády, jíž lidé procházeli tam a zpět jako elektrony energetickou bariérou pomocí tunelového jevu.

Ivan Hartl, přestože se nemohl chlubit řádným původem a jeho otec dokonce emigroval do Německa, postupuje pomalu, ale s jistotou stále na vyšší posty organizace, řídící kulturu v Československé socialistické republice. Jeho život je samá práce, rodina stojí trochu na okraji, ani milostné avantýry nepředstavují velkou konkurenci cestování po různých akcích. Po roce 1989 se však stane nevyhnutelné – lidé, dokonce i ti, o nichž si myslí, že mu jsou dlužni za pomoc, se od něj odvracejí. Ivan ztrácí práci a dlouho se nemůže uchytit. Postupně se však situace začíná měnit.

Román Most přes řeku zapomnění má silné autobiografické prvky, příběh jeho autora probíhal do značné míry podobně. I jeho zastihl rok 1989 v pozici zástupce vedoucího oddělení ústředního výboru KSČ, což velmi pošramotilo jeho kádrový profil pro účely uplatnění v rozvíjející se kapitalistické společnosti. Nechme však autora a věnujme se raději jeho hrdinovi. Ivan Hartl je ctižádostivý a bojovný typ, kterému však chybí schopnost intrikovat. Možná proto postupuje nahoru jako kompromisní a málo nebezpečný kandidát na funkci. Přesto se rád opájí svou chytrostí a talentem zatlačit svého soupeře do kouta vhodně volenými argumenty, které jsou na hranici tehdejší komunistické rétoriky a parodie na ni. Jde o rys, na nějž jsou asi autor i jeho postava hrdí, avšak okolí tento pocit s nimi zřejmě nesdílí.

Protiváhou je Ivanův bratr Johan, Ivanovo externí špatné svědomí, vrba, do níž může šeptat své názory a obhajovat je i přes negativní ozvěnu. S motivem emigrujícího otce, který nechá sobecky svou rodinu napospas dalšímu životu ve společnosti, v níž sám nedokáže existovat, a perzekuci ze strany veřejné i tajné policie, se setkáváme i v dílech jiných autorů, třeba Jiřího Kratochvila, který však za minulého režimu publikovat nemohl.

Autor nezakrývá zklamání z toho, jak mnoho lidí se od něj odvrátilo, přestože se za předchozího režimu pro ně snažil vybojovat lepší podmínky. Lze na to pohlížet z různých úhlů – s povzdechem „nevděk světem vládne“, či z toho méně lichotivého, pochybujícího o tom, zda Ivan Hartl vůbec někomu pomáhal, nebo si to jen myslel.

Most přes řeku zapomnění má formu časosběrného dokumentu, lineárně vedeného příběhu, v němž se odráží dlouhé období hrdinova života. Rychlost, s jakou nám autor jednotlivé okamžiky předkládá, způsobuje, že příběh Ivana Hartla vypadá jako mnohaletá zběsilá životní „jízda“. Ovšem každé zoufalé šlapání na plyn časem unaví, a tak ke konci zákonitě ztrácí čtenář dech a ztrácí vůli číst dále. Neškodilo by, kdyby dal autor v určité chvíli možnost odpočinku a kdyby na určitou dobu zpomalil. Dřív, než se odhodlá ke konečnému výstupu na samotný vrchol románu.

Román bude pravděpodobně nejzajímavější pro lidi, kteří se v době normalizace v prostředí kultury pohybovali a byli postiženi zákazy činnosti či naopak byli preferovaní, pro lidi, kteří si vzpomínají na funkcionáře, s nimiž bylo nutné vycházet po dobrém. Jaroslav Čejka uvádí jména, někdy pravá, někdy zkomolená, přesto je zasvěcení identifikují. Ostatní, jimž je tehdejší dění příliš vzdálené nebo je vnímali jen sekundárně z kina či televize, pravděpodobně hodně věcí unikne.

Most přes řeku zapomnění můžeme vnímat jako převážně čtivou knihu představující čtenáři práci vyššího politického funkcionáře socialistického Československa. Jde o pohled shovívavý, protože Ivan Hartl má být vnímán jako sympatický člověk, pracující podle svého svědomí poctivě a ve prospěch svých „klientů“. Ti opravdu špatní, zneužívající svou moc a deptající svobodomyslné umělce, jsou opět ti ostatní. Přesto jde alespoň z velké části o upřímný pokus podívat se na tehdejší dobu z pohledu „těch druhých“ a této odlišnosti je potřeba si vážit, přestože v mnoha lidech určitě vyvolá vyhraněně negativní emoce.

ČEJKA, Jaroslav. Most přes řeku zapomnění: politicko-erotický retroromán. Vydání první. Praha: Novela bohemica, 2015, 475 stran. ISBN 978-80-87683-49-1.

Komentáře   

 

+2 Odp.: Ozvěna z dob minulých — Jaroslav Čejka 2015-12-03 10:01

Dobrý den, pane Lojíne,
děkuji Vám za recenze svých knih! Ta na Prosranej život mě vysloveně potěšila, ta na Most přes řeku zapomnění už méně, ale tak už to chodí, mezi námi je ta řeka, splavná snad jen Cháronovou lodí. Máte ovšem pravdu v tom, že moje "odlišnost" vyvolává vyhraněně negativní emoce, a to jak u dogmatiků na levici, tak u neokonzervativc ů a pseudoliberálů na pravici. Ale to mně příliš nevadí. A co mě naopak těší, je, že můj román přivítali i někteří bývalí disidenti mezi spisovateli - např. Eva Kantůrková, Jiří Kratochvil či Milan Uhde, který k mému Mostu napsal dosti podstatný a empatický doslov, což jste ve své recenzi bohužel pozapomněl uvést. Ale nevadí, uvádím to tedy já.
Ještě jednou díky a ať se Vám daří!
J. Č.

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

 

+1 Odp.: Ozvěna z dob minulých — Jiří Lojín 2015-12-03 19:13

Vážený pane Čejko, velmi děkuji za Vaši reakci. Chápu, že jsem Vás zcela nepotěšil, ale jde přesně o to, co v recenzi píšu - jiný vztah k Vaší knize budou mít autoři, kterým je prostředí, o němž píšete, důvěrně známé, jiný čtenář, který od něj stál a stojí daleko. To je jedna věc, druhá je literární kvalita, kterou uznávám. Doslov Milana Uhdeho jsem opravdu opomněl uvést, je to tím, že doslovy nikdy nečtu předtím, než píšu recenzi. Nechci, abych - byť mimovolně - papouškoval cizí názory. Jsem však rád, že jste článek takto doplnil. Vzhledem k charakteru Vaší knihy je pravděpodobné, že nejde o jediný aspekt, který jsem pominul. Doufám, že budu mít brzy opět potěšení nějakou Vaši knihu číst.

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

 

+1 Odp.: Ozvěna z dob minulých — Jaroslav Čejka 2015-12-03 19:53

Vidíte, to mě nenapadlo - dobrá zásada. S tou další knihou Vás možná zklamu, v současné době se už na žádnou necítím, ale člověk nemá nikdy říkat nikdy, že? Takže uvidíme... Díky za vysvětlení a mějte se líp než já!

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

 

0 Odp.: Ozvěna z dob minulých — Pevel Prouza 2015-12-30 20:18

Pane Čejko, prosím Vás, pište dál! Vaše nová kniha Most přes řeku zapomění je výborná. Četl jsem ji jedním dechem. Literárně, samozřejmě. Téma na půdorysu osobního příběhu pro mě (ročník 77) vlastně úplně nové a objevné. Díky Vám!

Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

 

Přidat komentář

JComments